Vazby šly tak daleko, že některé země -- Argentina! --zaváděly americký dolar jako svou měnu.

K těmto svazkům přistupovala i pouta "lidská": elita těchto zemí (nepoužijeme-li termín buržoazie) posílala své potomky houfně na university v USA, navíc valná část důstojnických sborů latinskoamerických armád prošla v uplynulých desetiletích severoamerickými vojenskými akademiemi a jejich výcvikem. Snad ani netřeba dodat, že výzbroj těchto armád pochází z USA.

V posledních několika letech se Latinská Amerika demokratizuje. Žádná země už nemá vojenský režim (posledního generála, jenž se chopil moci v Equadoru, vyhnaly v dubnu lidové bouře) a hlavy států jsou voleny nezpochybnitelně demokratickými volbami -- Washingtonu je pohoršen, že jde o politiky, jež označuje jako "levicové". Ač se to zdá na první pohled paradoxní s ohledem na "demokratizaci", vyhlašovanou Bushem jako sloup jeho zahraniční politiky, v Latinské Americe tento vývoj USA ani neiniciovaly ani jej nepodporují. Také proto, že tamní demokratizace tradiční pouta k Velkému (severnímu) bratrovi uvolňuje. Není divu, že USA pozorují takový vývoj s nedůvěrou a navíc k vlastnímu překvapení zjišťují, že kde by mu chtěly zabránit, nemají k tomu dost sil. Nenacházejí spojence ani uvnitř těchto zemí ani u jejich sousedů. Nejvýraznějším příkladem je Venezuela a její prezident Hugo Chávez.

Už sama skutečnost, že se Chávez přátelí -- politicky i osobně -- s Fidelem Castrem, vyvolává ve Washingtonu zlobu a zděšení. Chávez obvinil veřejně Spojené státy, že podporovaly -- byť možná jen "mlčky" -- převrat, který jej v dubnu 2002 nakrátko zbavil moci a uvěznil. Pochopitelně to USA popřely. Na tom není dost. Chávez nejenže upevňuje přátelství s Kubou -- právě Castra navštívil, aby oba podepsali obsáhlou dohodu o hospodářské spolupráci, v jejímž rámci např. Kuba nakoupí venezuelské výrobky za 412 milionů dolarů a ve Venezuele zvýší postupně počet svých lékařů z dnešních 14 000 na 30 000 , nýbrž snaží se také o širokou ekonomickou a politickou spolupráci, chápanou jako model pro rozvojové země západní hemisféry. "Venezuela bývala americkou kolonií," prohlásil v Havaně Chávez. "Teď jsme se však osvobodili, můžeme svobodně provádět hospodářskou integraci se všemi zeměmi."

Chávez se rád dovolává lgendárního hrdiny jihoamerického osvobozeneckého boje Simona Bolívara a své počínání nazývá "bolivariánskou alternativou pro celou Ameriku". USA však plánují Americkou zónu volného obchodu (FTAA) a i když Chávezova výzva nenachází v Latinské Americe velkou ozvěnu, FTAA podporují zatím jen Mexiko a Chile ( brazilský prezident Inacio Lula da Silva ji výslovně odmítl).

Chávez přitom není bez trumfů: 15% amerického dovozu ropy pochází z Venezuely, USA nemohou - za současné situace na trhu - tento objem nahradit nikde jinde. A tak třebaže jen několik dnů před cestou americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové Chávez Washington znovu popudil tím, že vypověděl už 35 let trvající dohodu o vojenské spolupráci (a vyhostil 4 poslední instruktory s tím, že popuzovali k nepokojům), USA jen skřípou zuby: New York Times sdělují, že početný štáb pracuje ve Washingtonu na plánech, jak Cháveze "izolovat". K těmto návrhům řekl v březnu po návštěvě Donalda Rumsfelda da Silva na schůzce s prezidenty Argentiny a Kolumbie: "Ostouzení a pomlouvání compañera (soudruha) jsou pro nás nepřijatelné. Venezuela má právo být svrchovanou zemí a činit vlastní rozhodnutí."