Před lety můj přítel trpěl neurovegetativní dystonií. Navštívil našeho veselého známého lékaře, postěžoval si, jak mu nemohou znalci odpomoci od zvyšujících se potíží, nu a dostalo se mu útěchy: je ti pětatřicet let, holoubku, to znamená, že přetahuješ pět let. Pomni, že po třicítce je každý rok navíc zázrak!

Decrescendo zní armádě postižených na jejím pochodu v rytmu sonáty do jícnu Belzebuba. Ke všemu se dozvídáme: lidem se nechce dělat, neshánějí práci! Bože, tupost a omezenost zastupujících sboristů je příznačná: neomalenost a malá chápavost, absence citu, držkovládní maminy na úřadech práce -- bez práce, roztomilí tatíci za přepážkami a u stolů znamenajících blahobyt a klid. A ty ponížený čekáš na milosrdenství v místech, kde je úředně zakázáno?

Nebát se a neprosit, jak snadno se to řekne. Slova z huby vyletí a zpátky je nevrátíš -- velkohubců a tyranů ducha je u nás doma nadbytek. Ty máš ovšem smůlu a velkou vinu, neboť ses dožil věku vyššího než je požadováno zaměstnavateli v tomto zatuchlém královstvíčku. Smrádeček, ale teploučko, hezoučko. Velkopanské manýry mívají většinou šafáři a desátníci dnešních časů, ohybači hřbetů a závislí maniaci toužící po pohlazení od pána kdo nejde s námi, jde proti nám. Slova platná v každé době.

Vstupujeme do určené arény nejen pro gladiátory, proto si můžeme směle povědět: morituri te salutant. I když, pravda, neviděti nikde císaře. Jdoucí na smrt jsme konečně všichni, jenom se tváříme nesmrtelně a neskonale moudře. I starý herec pravil v jakémsi zábavném pořadu v televizi, jak nevytížen jevištně začíná dohánět zanedbanou četbu a filozofické traktáty. A tehdy mu vtipně pravil přítomný činitel: jezdím do Rakouska lyžovat a v jídelně jsme četl nápis: Málem mě dohonila moudrost, ale zase jsem byl rychlejší. Emeritní herec zmlknul, cítil se zaskočen, uražen, zesměšněn -- ne, nechápal, proč mu to činitel řekl, rozpadlý mozek zůstane rozpadlý mozkem.

Hlupství, namyšlenost a pyšná vyhraněnost vede ke konci, k rozpadu. Otázka milé filosofky z Karlínu: co by bylo, kdyby nebylo tlení, dostává v dnešních dnech nebývalou aktuálnost. Přitroublí úředníci nevědí a nechápu nuance života. Sytý hladovému nevěří. Kdysi přijel malý veřejný činitel na pole pohovořit se zemědělci a pravil: tak co, hospodáři, jaká bude úroda? Hospodář musel myslet, že to malé pivo přijelo s úpalem a mele hubou v posledním tažení. Bylo skoro sklizeno, stačilo pohledět.

Dnes, jako kdysi, zažíváme odborníky a odbornice na slovo vzaté, politicky nedozrálé, vychytralé, s drzým čelem, hubou prořízlou cirkulárkou pro jistotu hned na dvakrát, všichni jsou vybaveni zřetelnou odborností: přežití za každou cenu, vyhoněni školeními o asertivitě, takže je slyšíme a vidíme, kterak do omrzení melou stále svou s okem mlhavým a podobou blba chytivšího do tváře škleb podobný úsměvu idiota.

Měli bychom dát pádně a jasně najevo, že nehovoří s flákači a příživníky. Televizní Kotel je velmi málo. Slabší povahy tam kolabují, jiné melou pomatené pravdy, zajíkají se trémou, nervovým vyčerpáním, zmatením pojmů, zasaženy duchovním utrpením, stálým odmítáním a přehlížením do krajnosti jsou vyžrány do morku kostí a moderátorka v roli stále se opakující vědmy, uklidňuje a okřikuje společnost -- připomíná to někdy zvláštní občanskou školu.

Armáda jdoucí do pekel chudoby vedena amatérskými pištci pochoduje z pohledu velínů hlemýždím tempem, avšak neustále, pozor, páni generálové. Předvoj vojsk nic nehlásí, neboť na hony jsou vzdáleny sliby mužiků dávno politicky mrtvých, usazených ve správních radách, odpočívajících po únavné práci pro lidstvo v domečkách s bazény opatřenými protivlnou. plavidlo se žene k útesům a ke všemu má porouchaného automatického kormidelníka. Švadrony seřazené do lepých tvarů přitahují pozornost mediálních čarodějů zasažených nezávislostí a slepotou, přinášejí zprávy i zprávičky o mamelucích ze střežených prostorů i rautů, z estrád poháněných vychytralými principály kolotoč zmaru se točí i za pomoci starých nakradených nahrávek, v tanečním víru u lodního můstku bez znalého kapitána.

Člověk se dožije po všelijakých útrapách důchodového věku. Spořil do státní kasy korunky těm jdoucím plukům starců a stařen před ním v bláhové naději, že přijde den a on spočine v poklidu a lásce mezi nejbližšími, stane se pozorovatelem neplech, vynalézavým glosátorem, moudrým dědou či babičkou, ale ejhle, zaslechne z dálky ono známé: dědeček a babička, ujídají nám chlebíčka.

V krajinách a lidských skupinách, kde se nedokázali postarat o starší spoluobčany a nechali je pinožit v bídě a nejistotách končil nenápadně bohabojný život. Musíme si uvědomit, že před námi žili lidé v národech slavných, jedinečných, vybavených filozofickými pravdami, kulturností, slušnou technikou, výzbrojí, odkazy minulých generací a náhle zkolabovali neschopností a nevůlí vytvořit podmínky zaručující další vývoj.

Čerpáme ze studní zastaralých, uchylujeme se k pohodlnému vykladačství, zanedbáváme starší spoluobčany ve slepé víře ve vlastní dokonalost a genialitu průměrnosti. Pohybujeme se nad propastí neúspěchu, ale jsme hnáni a posilování bezduchou honbou za osobním úspěchem a pod bičem mediálních tlaků i tlachů, reklamních triků i podvodů a politických zhůvěřilostí daných nám do vínku pionýry kapitalismu a demokracie, nyní odrostlých, dobře zaopatřených, neskonale za vodou, připravených znovu vytáhnout do války pro připravené, chytré, bezbožné, připomínající pracovité pijavice.

Být starý je starost a dost.