V městě Indianapolis se pravidelně koná SoulFest, výroční festival, jehož účelem je oslavovat černošskou kulturu a černošskou podnikavost. Jenže už léta dochází na tomto festivalu mezi mladými černochy k násilným potyčkám a mnozí z nich tam kradou. V roce 1993 na tomto festivalu došlo k tragédii: mladí černošští chuligáni zastřelili osmnáctiletého černošského chlapce. K usmrcení další osoby na tomto festivalu došlo v roce 1998.

Důsledkem je disfunkční kultura vnitřních čtvrtí amerických měst - kultura násilí, zneužívání drog a odmítání pracovat - která zakořenila za poslední desítky let v Indianapolis stejně jako v jiných amerických městech.

Autor odmítá konvenční levicové vysvětlení, že k vzniku násilné a parazitické kultury prý došlo v důsledku ztráty pracovních příležitostí, takže si mladá černošská generace "odvykla pracovat". Autor argumentuje, že ekonomické problémy, které postihly Indianapolis, byly jen podružné, a že v minulosti tam černošská komunita žila daleko spořádaněji než dnes, přestože životní podmínky pro ni byly mnohem obtížnější:

Černoši se začali do Indiany stěhovat z amerického Jihu hned po ukončení americké občanské války, ale největší počet přišel v letech 1910 - 1920. Původně se černošští příchozí museli potýkat se zuřivým rasismem. Ve dvacátých letech dvacátého století byl v Indianě Ku Klux Klan největší a nejmocnější společenskou organizací, patřilo k němu čtyřicet procent bělošské mužské populace. Primátor v Indianapolis patřil ke Ku Klux Klanu a tato organizace ovládala úřad guvernéra i tvorbu zákonů. Černošští příchozí čelili silné diskriminaci i v zaměstnání a jen málokdy se jim podařilo dělat něco jiného než čistě manuální práci. Občanské povýšení černocha do vyšší funkce v továrně vyvolávalo povstání mězi bělošskými dělníky.

Navzdory tomu tehdy černošští přistěhovalci neseděli v nečinnosti a nestali se parazitickou podtřídou. Pracovali, podařilo se jim většinou najít zaměstnání. Začátkem šedesátých let rozdíly v nezaměstnanosti černochů a bělochů pomalu začínaly mizet.

Navzdory silnému rasismu, černoši v Indianapolis si vytvořili vlastní, aktivní, dobře fungující svět. Kolem Indiana Avenue vznikla energická černošská podnikatelská čtvrť. Existovala i malá, ale rostoucí vrstva černošské buržoazie. V černošské komunitě kvetla občanská společnost. Vzkvétaly pobočky National Association of Colored Women a National Negro Business League - aktivně fungovaly církve, všude byla slyšet jazzová hudba. Vycházely černošské noviny. Například list Recorder se soustřeďoval na místní záležitosti, dělal publicitu černošským podnikům a vyzýval čtenáře, aby nenakupovali v bělošských obchodech, které odmítají publikovat reklamu v černošských novinách. Stará černošská Indianapolis také toužila po vzdělání - do nově založené střední školy v roce 1927 pro 1000 studentů se jich přihlásilo 1300. Lidi chodili i do večerních škol.

Koncem šedesátých let dvacátého století se však už tento duch podnikavosti černošské společnosti rozložil. K prvním rasovým nepokojům došlo v Indianapolis v roce 1969. V roce 1973 byly černošské čtvrti v Indianapolis tak nebezpečné, že musely černošské děti vodit do školy a ze školy zvláštní eskorty. Vedoucími předsstaviteli černošské komunity se postupně stali narkomani a podvodníci.

V devadesátých letech dvacátého století už byla situace katastrofální. Černoši, čítající pouhých 21 procent populace v tomto městě, páchali 56 procent všech násilných trestných činů, jejichž počet silně vzrůstal. Každý desátý černošský mladík ve věku od 14 do 24 let byl ve vězení, 43 procent černošských chlapců bylo v polepšovnách. V roce 1989 došlo v Indianapolis k 68 vraždám, v roce 1998 ke 180. Pachateli i obětmi byli většinou černoši. Indianapolis má nyní mezi černochy nejvyšší kojeneckou úmrtnost v Americe. Nezaměstnanost je třikrát větší mezi černochy než mezi bělochy.

Za tento vývoj není možno vinit ani (mírný) pokles pracovních příležitostí, ani rasismus, míní autor. Je sice pravda, že i po roce 1960 existovala v Indianapolis diskriminace, avšak situace ve srovnání s dvacátými a třicátými léty, kdy stát řídil Ku Klux Klan a černoši byli zcela vyloučeni z veřejného života, byla nesrovnatelná.

Autor argumentuje, že hlavní příčina nynějšího asociálního chování černochů je kulturní. Černoši totiž od šedesátých let většinou přijali filozofii, že za jejich špatnou situaci nese vinu někdo jiný: a že proto mají právo na odškodné a na sociální podporu. Je to filozofie, kterou neustále nyní v Americe opakují vedoucí černošští představitelé.

Tato "ideologie resentimentu" vedla k tomu, že se velké množství amerických černochů prostě přestalo snažit o realizaci svého vlastního "amerického snu" - dospělo - bez důkazů - k názoru, že to vůbec nemá cenu. Přijali názor (podobný názor vládne u mnohých Romů v ČR) že je Amerika příliš rasistická a morálně zkorumpovaná na to, aby mělo smysl se vůbec pokoušet uspět.

Podle této nové ideologie byl každý černoch, který se snažil uspět ve většinové společnosti, "zrádcem" svým vlastních lidí. Aktivisté jako Mattie Coneyová, kteří se snažili o zlepšení vzdělání a životních poměrů černochů jejich vlastními silami, začali být odmítání jako pomahači většinové společnosti, kteří pracují pro "rasistický establishment".

Na výstavě "Černošské Expo" v roce 1971 byli černoši znázorňováni v řetězech. Bylo to pokrytectví v době, kdy - ve srovnání s předchozími desetiletími - měli černoši obrovské množství příležitostí.

V roce 1922 požadoval dopis "16 pokrokových černošských občanů", z Ligy pro lepší Indianapolis, aby žádná část městského obyvatelstva nebyla izolována a segregována, aniž by předem nedostala možnost využít výhod "všeobecné kultury".

p> V devadesátých letech naopak se v černošských školách v Indianapolis vyučuje "afrocentrická" kultura, která zdůrazňuje radikální odlišnost černochů od Američanů. Nejhlučnější místní černošští duchovní šíří protibělošskou propagandu a argumentují, že se černoši chovají dnes asociálně proto, protože je to dědictví otroctví a segregace. Není to pravda: v minulosti se černoši v Indianapolis dokázali sami o sebe úspěšně postarat.

V důsledku vzniku pasivní "ideologie resentimentu" jsou dnes velké počty černochů v Indianapolis závislé na státní podpoře v nezaměstnanosti. Lidé prostě nechtějí pracovat, pokud bezpracně dostanou stejné peníze od státu.

Takový demoralizovaný a parazitický způsob života by šokoval někdejší černošskou populaci v Indianapolis. Většina černochů tehdy považovala pod svou důstojnost, aby spoléhala na podporu v nezaměstnanosti.

Od šedesátých let se však situace změnila. Národ, zněla nynější argumentace, je příliš rasistický na to, aby v něm černoši čehokoliv dosáhli, a stejně - černoši si zaslouží odškodné za nespravedlnost z minulosti. Takže proč se stydět za to, že žiju z podpory v nezaměstnanosti?

Vznikla nová kultura závislosti na státu a sebeničivého nepřátelství vůči většinové kultuře.