ODS a ČSSD chtějí změnit ústavu, aby ovládly českou politiku
Petr Bradáč
Vážený pane Čulíku, cítím se být povinen zaslat Britským listům i další mně dostupné informace o chystaných změnách v české ústavě, jak o nich mluvil Pavel Rychetský na setkání politologické společnosti dne 8. března 1999. I když nejde o změny tak zásadní, jak nyní urychleně navrhuje vláda sama, jsou hodné pozoru.
P.B.
Od začátku České republiky tedy omezená proporcionalita volebního systému, která vedla k odsunutí malých nebo regionálních stran na okraj politického spektra a která nedovolila, aby rozkvetly všechny květy politických směrů, má být dále omezena v zájmu pohodlnějšího vládnutí nejsilnějších stran, které se chovají ke státu a k suverénnímu lidu stále více pansky.
Podle tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, uzavřené 9. července 1998 po parlamentních volbách, viz např. http://www.ods.cz/980709-opsml.html, výše jmenované strany se zavazují předložit do 12 měsíců od podepsání této dohody návrh takových úprav Ústavy a dalších zákonů, které přesněji vymezí kompetence jednotlivých ústavních orgánů, postupů při jejich ustavení, a v souladu s ústavními principy České republiky posílí význam výsledků soutěže politických stran (čl. 7 smlouvy).
Jaký je stav po osmi měsících jednání obou partnerů? Podle Pavla Rychetského, místopředsedy vlády pro legislativu, nevalný. I proto nyní sociálnědemokratická vláda připravuje vlastní návrh na změny ústavy, které mají odstranit pojem svrchovanosti, a vnést do českého právního řádu jako nadústavní (tedy nikým nepřezkoumatelné) komunitární právo (acquis communautaire) Evropské unie. Ale zpět k jednáním podle Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. V čem již bylo dosaženo shody, a v čem trvají rozdílné názory?
Shoda je v tom, že poslanecká sněmovna by měla mít možnost rozpustit se sama, a to z rozhodnutí své kvalifikované většiny. Tak je tomu například v Rakousku, Polsku a Švýcarsku.
Vláda by po vyslovení nedůvěry měla moci vykonávat jen činnost nezbytnou či neodkladnou.
Je třeba co nejvíce zkrátit období souběžné existence dvou premiérů. Jak po volbách po ustavení sněmovny, tak v průběhu volebního období, padne-li vláda, se navrhuje: President neprodleně pověří předsedu nejsilnější strany, aby mu do sedmi dnů předložil návrh nové vlády. Nepovede-li se mu to, pak za podobných podmínek pověří předsedu druhé nejsilnější strany. Nebude-li úspěšný ani ten, má mít předseda Poslanecké sněmovny právo označit dalšího kandidáta na tuto funkci. Designovaný premiér do patnácti dnů požádá sněmovnu o vyslovení důvěry; ta musí do deseti dnů rozhodnout.
Soudci Ústavního soudu by mohli být jmenováni jen jednou, aby v úsilí být jmenováni opakovaně nepodléhali v závěru funkčního období politickým tlakům.
ODS je pro zavedení většinového systému voleb do poslanecké sněmovny; ČSSD je proti změně ústavy v tomto punktu, ale je pro posílení většinových prvků v příslušných zákonech. ODS je pro tzv. imperiálu, ČSSD zas proti skrutiniím. Jakás takás shoda by mohla být v omezení preferenčních hlasů voliče na jeden, zavedení jednoho přímého mandátu v každém volebním kraji, ostatní mandáty pak rozděleny proporcionálně. ČSSD navrhuje čtrnáct volebních krajů, totožných s územně samosprávnými kraji; ODS chce krajů více - měly by být rozděleny velké kraje (moravské a Praha) tak, aby volební kraje byly srovnatelné s malými správními kraji. Podle propočtů sociální demokracie by při menších krajích (velikosti Karlovarska a Liberecka) s asi 360 tisíci voliči šlo v každém z nich o čtyři - pět mandátů a za podobných výsledků jako v roce 1998 (ČSSD 28 %, ODS 27 %) by dostaly jen tyto dvě strany 75 % všech mandátů. Při větších krajích se 600 tisíci voliči by šlo o 65 % všech mandátů. ODS dává přednost výraznějšímu rozdílu, ČSSD je v tom zatím zdráhavá.
Od začátku České republiky tedy omezená proporcionalita volebního systému, která vedla k odsunutí malých nebo regionálních stran na okraj politického spektra, která nedovolila, aby rozkvetly všechny květy politických směrů, má být dále omezena v zájmu pohodlnějšího vládnutí nejsilnějších stran, které se chovají ke státu a k suverénnímu lidu stále více pansky. Jak prohlásil po loňských volbách jeden z jejich významných představitelů v čele státu (který by jistě nechtěl být jmenován): Teď už nás nikdo od toho (tj. od pák moci) nedostane! Obě největší strany jsou si v tom blízké. Je však třeba také říci, že se jejich představitelé navzájem liší v pojetí přijatelné míry integrace českého státu do nadnárodní Evropy.
Petr Bradáč
(Autor je státní úředník, proto dává přednost pseudonymu. Jeho totožnost je redakci známa.)
