Moderní význam ale dalo prvnímu máji až mezinárodní dělnické hnutí. Proces industrializace (zavádění tovární výroby), který započal v poslední třetině 18. století v Anglii a v kontinentální Evropě se plně rozvinul během 19. století, měl za následek odchod značné části evropského obyvatelstva ze zemědělství do průmyslu. Z bývalých poddaných se tak stali pracující za mzdu, tj. dělníci.
Tento proces byl doprovázen řadou dalších změn: obyvatelstvo venkova se začalo stěhovat do měst, celkově se zjednodušila vykonávaná práce, takže začaly být zaměstnávány ženy a děti, pod tlakem průmyslu zkrachovalo řada malých řemeslníků a obchodníků, ze kterých se také stali dělníci. Industrializace měla především pro tyto vrstvy velmi tíživé dopady: Dělníci žili v nezdravých podmínkách, ve stísněných bytech a špinavých městských čtvrtích, v továrnách na rozdíl od zemědělství bylo možné pracovat i v noci, takže se dramaticky prodloužila pracovní doba až na 14 hodin denně. Lehká a málo kvalifikovaná tovární práce umožnila zaměstnávat děti od věku 5 - 6 let, mezi obyvatelstvem žijícím v nezdravých a stísněných podmínkách se šířily masové epidemie a pohlavní nemoci, prudce vzrostl v těchto vrstvách také alkoholismus.
Dělnické hnutí bylo reakcí na kapitalismus 19. století a sjednocovalo v sobě celou řadu proudů a postojů. Tyto proudy spojovalo východisko pracujících, žijících často ze dne na den a pracujících drtivou většinu dne za nízkou mzdu, bez garantované zdravotní péče i sociálního zajištění, lidí, kterým neustále hrozilo propuštění a následná úplná bída. Takoví lidé se pochopitelně stávali nadšenými posluchači řečníků hovořících o vykořisťování a útlaku - i o perspektivách nějaké lepší společnosti. Nadšeně se zapojovali do aktivit, které jim slibovaly přinést alespoň nějaké zlepšení jejich údělu - a protože se často setkávali se státní represí, mnohdy je to radikalizovalo. Ať už v otázce prostředků nebo cílů.
Vznikaly spolky, odbory a politické strany. Cílem některých bylo převážně jen dosažení větších či menších reforem, které by zlepšily život pracujících, nebo získání podílu na politické moci. Příkladem toho může být britské chartistické hnutí a odbory nebo německá sociální demokracie.
Mnoho dělníků reagovalo na tuto situaci živelně, např. rozbíjením strojů (tzv. ludismus). První zásadnější kritiky tohoto stavu vyšly z měšťanského prostředí, kde začali někteří humanisté agitovat za zlepšení podmínek továrních dělníků. Jiní (v tomto období tzv. utopičtí socialisté) navrhovali, aby se dělníci sami začali organizovat a usilovat o svá práva, např. volební právo, právo stávkovat, starobní a úrazové pojištění, zkrácení pracovní doby, zákaz dětské práce apod.
Další autoři (včetně Karla Marxe a B. Engels) šli dokonce tak daleko, že tvrdili, že tyto změny nemohou přinést zásadní změnu dělnického postavení, co je potřeba, je instalace vlády dělníků, která vytvoří takové společenské zřízení, které nastolí sociální spravedlnost. Poslední dvě skupiny nezůstaly jenom u slov a začaly organizovat od poloviny 19. století aktivní politickou práci mezi dělníky. Začali zakládat svépomocné dělnické spolky, první odborové centrály a později také politické strany sociálně demokratického typu. Ty se sdružily v roce 1964 v první mezinárodní organizaci tzv. první Internacionále, mezi jejímiž zakladateli nalezneme i Karla Marxe.
Část dělnického hnutí prosazovala revoluci a změnu stávajícího systému. I mezi revolucionáři ovšem byly vážné rozdíly, které vedly až ke konfliktům. Nejvýznamnější z nich byl rozklad Mezinárodního sdružení pracujících lidí (známější pod názvem První internacionála) na počátku sedmdesátých let 19. století. K tomu vedly spory mezi Karlem Marxem, filosofem, ekonomem a autorem ucelené analýzy kapitalismu, protagonistou socialistického státu (jako první fáze před dosažením komunistické společnosti) a Michailem Bakuninem, zakladatelem anarchistického hnutí a stoupencem revolučního prosazení svobodné bezstátní společnosti.
I když byly polemiky mezi stoupenci jednotlivých proudů velmi vášnivé, dělící linie zdaleka nebyly tak jasně patrné, jako by se mohlo s odstupem více než sto let zdát z četby politologických schémat. Ať už stoupenci reforem, nebo revolucionáři, všichni měli před sebou jasný obraz nepřítele. A stoupenci různých politických koncepcí se často setkávali ve společných aktivitách a dočasných koalicích s konkrétními cíli. I v situaci, kdy neexistovala formální mezinárodní dělnická organizace nebo tato organizace zastřešovala jen určitou politickou linii v dělnickém hnutí bylo toto hnutí mezinárodně spojováno značnou podobností životních podmínek svých nositelů - a z toho plynoucí podobností svých úsilí.