JAKUB PATOČKA
Literární noviny č. 33
15.8.2001

Cesta změny čeho?

Může se stát Monika Pajerová první českou ministerskou předsedkyní? Ne, to jistě ne. Mnohem pravděpodobnější je smutná vize, že nová strana, jakmile vznikne, bude ztrácet zhruba procento preferencí za měsíc, až při volbách skončí mezi dvěma a třemi procenty, do prezidentských voleb v roce 2003 zmizí a do dalších parlamentních voleb na ni veřejnost zapomene tak, jako zapomněla na volební hnutí Demokraté 92 pánů Lánského a Tigrida, ambice předsedkyně DEU Hromádkové z roku 1996 či Politický klub poslance Wagnera z roku 1998.

Celou sbírkou politických chyb, jichž se připravovaná strana stihla dopustit ještě předtím, než vůbec vznikla, prozrazuje svůj rodokmen právě v této linii českého politického amatérismu, jehož nejchmurnější kapitolu ovšem sepsala politická síla mnohem známější: Občanské hnutí - Svobodní demokraté, strana, jež zanikla právě v době, kdy zhroucením vlády ODS už už na dveře klepala její možná hvězdná hodina. Cesta změny nyní naopak vzniká ve chvíli, kdy důvody k zakládání nové strany prakticky pominuly.

První chybou nové strany je, že nedokázala dostát svému předsevzetí svůj vznik utajit a využít momentu překvapení. Nedostatek disciplíny v situaci, kdy jde teprve o přípravy mezi přáteli, a nikoli o tvrdý politický boj, je předzvěstí velmi malé schopnosti pevně odolávat, až na něj skutečně dojde. Patrně právě z nedostatku intelektuální disciplíny povstaly obtíže, které přiměly k odchodu některé klíčové osobnosti: Jana Švejnara, Jiřího Peheho, Vlastimila Ježka - a s nimi celou řadu dalších možných budoucích spojenců.

Právě od jedné z těchto odcházejících osobností jsme se mohli poučit o dvou dalších fatálních hrubkách připravované strany. Jiří Pehe mluvil o tom, že si strana uložila zákaz přijímání bývalých členů KSČ - a je tedy obrněna před zhoubným vlivem Mariána Čalfy, Petra Pitharta, Vlastimila Tlustého, Jiřiny Šiklové, Ludvíka Vaculíka, Jaroslava Šabaty či Vladimíra Dlouhého. Za třetí, podobně hluboký zářez na pažbě - ještě schované - lze spatřovat v usnesení, jež Jiří Pehe uváděl jako další důvod svého odchodu. Jedná se o zapovězení předvolební spolupráce se Čtyřkoalicí. Můžeme tento závazek obracet ze všech stran, ale těžko se zbavíme dojmu, že zde sledujeme začátek frašky, kde v hlavní úloze vystupuje jakobínská mocibažnost vůdců síly zatím jen pomyslné. Takové usnesení by bylo zcela srozumitelné, kdyby volební sjezdy hlavních čtyřkoaličních stran skončily vítězstvím Vladimíra Mlynáře a Jana Kasala, kteří by vzápětí začali vyjednávat o obrodě české pravice.

Stojí-li nyní v čele Čtyřkoalice s prodemokratickým, proevropským a protikorupčním mandátem Hana Marvanová a Cyril Svoboda, jejichž překvapivé a těsné zvolení bylo nepochybně způsobeno právě hrozbou vzniku nové strany, je její zakládání, nota bene v konfrontační atmosféře, dokonale protismyslné. Zakladatelé, jimž se podařilo dosáhnout převratu ve Čtyřkoalici, se dopouštějí klasické chyby většiny revolucionářů - nedokáží rozeznat, že již dosáhli jedinečného vítězství, atak namísto toho, aby je zafixovali, dezorientovaným tápáním se jej zbavují. Kdyby přípravný kruh nové strany nadále pracoval a myslel politicky, lépe by se rozmýšlel, než se zbaví své zbraně, která se ukázala tak jedinečně účinná - totiž hrozba vlastního vzniku. Kdyby vybaveni touto zbraní obratně vyjednávali s novými politickými vůdci - s Hanou Marvanovou, která se bude ještě těžce potýkat s rumlovskou antikomunistickou zaťatostí, s Cyrilem Svobodou, jemuž stále hrozí, že jej jeho horší bratři v kritické chvíli donutí vzdát se politického odkazu Josefa Luxe, a s Vladimírem Špidlou, který se těžce potýká se zemanovským nacionálním technokratismem - mohli dosáhnout toho, že by již před volbami bylo vítězství výzvy "Děkujeme, odejděte" zaručeno.

Místo toho se vydávají na Cestu změny, aniž by sami tušili čeho.