4. 2. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
4. 2. 2002

Jak Američané vraždili v Koreji civilisty

Pořad, který asi neuvidíte v českých televizích. - V pátek 1. února v 21 hodin se vysílal v televizi BBC v pravidelném pořadu Timewatch, zabývajícím se závažnými historickými událostmi, padesátiminutový dokumentární film o tom, jak v korejské válce v roce 1950 zmatená a nepřipravená americká armáda na ústupu vraždila civilní uprchlíky, prchající směrem k jejím postavením, protože se američtí velitelé obávali, že by mezi uprchlíky mohli být severokorejští vojáci. Film má název ("Zabte je všechny!" - Chování americké armády za korejské války) a jeho internetová verze, spolu s dobovými oficiálními armádními dokumenty, je v angličtině zde. Jde o zločiny, které americká vláda dodnes řádně nepřiznala, neomluvila se za ně a neposkytla postiženým osobám v Jižní Koreji odškodnění. Film obsahoval děsivá svědectví z obou stran: od amerických vojáků i od Korejců, kteří americké masakrování přežili. Tento skandál poprvé odhalili v roce 1999 reportéři tiskové kanceláře Associated Press, a za svou investigativní práci v této věci obdrželi Pullitzerovu cenu. Přinášíme výňatky z pořadu britské televize.

Publikací těchto informací - které jsou po světě známé - nechceme vyvolávat "protiamerické nálady", ani si nemyslíme, že byli američtí vojáci, kteří stříleli do civilistů, nutně "zvířata" (zkuste se na chvíli vcítit do postavení dvacetiletého, špatně vycvičeného chlapce, který má zbraň snad poprvé v ruce, jeho armáda v chaosu ustupuje před ofenzívou Severokorejců, vy se strašně bojíte, že vás usmrtí zakamuflovaní komunisté, a vaši velitelé na vás řvou "Zabíjejte to všechno!" - tito američtí veteráni dodnes mají z těch masakrů noční můry), avšak publikujeme to jako varovný příběh o tom, jak se může začít neprofesionálně a krutě chovat armáda bez dostatečné demokratické kontroly. Vinu nesou bezpochyby tehdejší velitelé.

Komentář:Toto je utajovaná historie útoků americké armády na jihokorejské uprchlíky, k nimž došlo během korejské války v roce 1950. Neexistuje žádný konkrétní archiv, který by zaznamenával přesně tyto incidenty. Avšak všechny archivní záběry, které byly použity k ilustraci korejské války, byly natočeny během korejské války. Většinu z nich natočili kameramané americké armády.

"Vrchní velení, letectvo, 25. července 1950. Armáda požaduje, abychom intenzivně bombardovali všechny skupiny civilistů, které se přibližují k našim postavením. Požadavky armády jsme splnili."

"Velení 8. armády, Tajné, 3. ledna 1951. Máte plnou pravomoc pro vaši z''onu k intenzivnímu bombardování veškerého pohybu civilistů."

"Vrchní velení, 25. pěší divize, 26. července 1950. Generál (nesrozumitelné) nařizuje, aby všichni civilisté, pohybující se v této zóně, byli považováni za nepřátelské osoby a byli zastřeleni."

"Stříleli jsme úplně slepě, nemířili jsme na jednotlivé osoby."

"A během těch deseti minut, jak to pokračovalo, bylo to peklo."

"Nemohu se dodneška zbavit pocitu viny. Nemohu dodneška najít klid mysli."

"Pořád vidím tu ženu, jak stojí na čtyřech, pořád dál lezla a vyhýbala se kulkám. A pak jí kulky zasáhly a tím to skončilo. Zastavila se. Zůstala tam."


Komentář: Ve vesnici No Gan Ri, nedaleko jižního pobřeží Koreje, se shromáždili příbuzní rodiny Li, aby si připomněli své válečné mrtvé. 10. srpna 1950, šest týdnů po začátku korejské války, se skrylo několik stovek členů rodinného klanu Li ve své rodinné svatyni. O 24 hodin později z nich bylo 84 mrtvých, včetně 29 dětí mladších deseti let. Ironií je, že všichni tito lidé byli usmrceni vojáky, kteří byli vysláni, aby je ochraňovali před invazí ze severu, americkými vojáky.

Jihokorejské ministerstvo obrany zaznamenalo 61 samostatných incidentů údajných útoků americké armády proti civilistům. Loni konečně přiznala americká vláda, že došlo k jednomu takovému incidentu.

Tokio bylo pro každého amerického vojáka v roce 1950 vynikajícím místem, kam člověk mohl být vyslán. Japonská ekonomika se rozložila a kvetl černý trh. Mohli jste si koupit ve vojenském americkém obchodě kartón cigaret za jeden dolar. Prodali jste ho na ulici za deset dolarů. A za deset dolarů jste si mohli koupit japonskou manželku na celý měsíc.

Život byl lehký. Vojáci měli služby a pochodovali na přehlídkách. Nečekali, že budou muset bojovat.

Komentář: Většina amerických vojáků v Japonsku prošla jen čtrnácti dny bojového výcviku. Málokdo z nich vůbec vystřelil ze zbraně. Severokorejská invaze na jih dne 25. června změnila všechno.

Americký voják: Bylo nám řečeno, že se musíme přesunout do Koreje, Korejci překračují 38. rovnoběžku. Nikdo nevěděl, kde to je, a nikdo se o to ani nezajímal. Mysleli jsme, že se to rychle přežene.

Komentář: Američtí vojáci z Japonska byli rychle přesunuti na rozkládající se frontovou linii. Při svém prvním kontaktu se Severokorejci byli tvrdě poraženi. Jedinou možností byl ústup.

Bylo načase přivést na scénu kavalérii. Sedmá kavalerie, regiment někdejšího generála George Custera, přistál 22. července v Koreji.

Americký voják: Vzpomínám, jak jsem tam viděl velikánský bílý transparent, přes celou ulici. Bylo na něm napsáno: "Vítejte, Američané. Utíkejte, komouši, utíkejte." A všichni Jihokorejci podél ulic nás vítali. Měli jsme z toho dobrý pocit. Neměli jsme absolutně žádnou představu, do čeho se namočíme. A namočili jsme se do toho jako pitomci.

Komentář: Okamžitě to začalo jít špatně. Během prvních dvou dní v Koreji zastřelila Sedmá kavalerie několik vlastních vojáků. Další noci, 25. července, byly někteří její příslušníci rozmístěni na svahu kopce několik kilometrů za frontovou linií. Rozšířily se dohady, že Severokorejci prorazili frontu a vyvolali hromadnou paniku. Ráno chybělo 114 příslušníků americké kavalerie. Chyběly i těžké zbraně jejich jednotek.

Americký voják: Byl to absolutní zmatek. Řekli nám, tady se zakopejte, čekejte, nebo budeme muset odjet. Nikdo nevěděl, co se děje. Já jsem ani nevěděl, kde je naše rota. Nevěděl jsem, že máme nějakého velitele roty. Žádný velitel tam nebyl. Nebyl.

Komentář: Špatně vycvičeni, špatně vedeni a v hrůze se octla Sedmá kavalerie tváří v tvář proudům uprchlíků, prchajících z fronty, která byla ve vzdálenosti asi 10 km. V této etapě války byly na cestě už asi dva miliony uprchlíků. Nejenže blokovali silnice, ale vládla silná obava, že Severokorejci používají uprchlických kolon jako kamufláže k infiltraci území za americkými jednotkami.

V tomto okamžiku bylo jeviště připraveno pro jedno z nejhorších zvěrstev v americké vojenské historii.

Začalo to ve vesnici In Ke Wi dne 25. července.

Korejec: Do domu nám vtrhli američtí vojáci s puškami a bajonety. Ani se nezuli. Dům prohledali. Shromáždili nás a nařídili nám, abychom z domu odešli. Byl jsem malý a bál jsem se. Schoval jsem se za maminkou a tatínkem, držel jsem se jich. Otec řekl, že nás budou Američané evakuovat, že se musíme sbalit a opustit domov.

Američani nás donutili opustit vesnici. Nevěděli jsme nic, tak jsme šli za nimi, protože řekli, že nás odvedou do bezpečí.

Moderátor: Korejští uprchlíci poté, co byli donuceni opustit vesnici, se brzo octli tváří v tvář poděšeným a nezkušeným vojákům ze Sedmé kavalerie.

Americký voják: Po silnici přišlo ve skupině množství uprchlíků. Asi šedesát nebo sedmdesát lidí. Tak jsem utíkal nahoru po silnici podél železniční trati ke kapitánovi Johnsonovi a řekl jsem mu to. Odpověděl: "Jdi dolů, vezmeš kulomet a zastřelíš ty lidi a pak ustoupíme." Řekl jsem mu: "Přece nemůžeme všechny ty lidi zabít." A on na mě vytáhl svůj revolver, dal mi ho k hlavě a řekl: "Řekl jsem, zastřelíš je, ty mi tady odpíráš splnit bojový rozkaz, tak tě zabiju já sám." Řekl: "Vrať se tam a zab ty lidi." Odpověděl jsem: "Ano, pane." Obrátil jsem se, utíkám, a celou dobu přemýšlím Co budu dělat? Co budu dělat? Vrátil jsem se tam dolů a řekl jsem to kamarádovi, jaký jsem dostal rozkaz a co se stalo. A on vypálil salvu dolů někam mezi uprchlíky. Myslím, že jednu osobu zabil. A když ti uprchlíci viděli, že to myslíme vážně, rychle se rozprchli. Dodneška na to pořád myslím: udělal jsem správnou nebo špatnou věc?

Komentář: Později téhož dopoledne donutila americká vojska kolonu uprchlíků, jichž nyní bylo několik stovek, přejít na železniční trať, nad níž bylo hlavní postavení Sedmé kavalerie. Tam byli kolem poledne zastaveni a prohledáni.

Korejec: Stál jsem v popředí dlouhé řady lidí. Viděl jsem, jak tam stojí američtí vojáci se zbraněmi a snaží se, abychom zůstali na trati. Chtěli, abychom se nemohli vůbec hýbat.

Komentář: Americká vojska se pak stáhla a nechala uprchlíky na trati.

Jiný Korejec: Asi po jedné hodině jsem viděl pátrací letadlo, jak nad námi krouží. Zdálo se, že Američani spolu navzájem komunikují rádiem.

Stará korejská paní: Pak jsme slyšeli řev letadel nad námi. Strašlivý hluk.

Komentář: A pak začali tu skupinu lidí na trati bombardovat. Najednou došlo k obrovské explozi.

Jiná korejská paní: Vylezla jsem zpod své matky a vylezla jsem na ni. Křičela jsem: Maminko, maminko. Ale ona byla mrtvá. Když jsem jí pohladila hlavu, viděla jsem, že ruka sklouzla dovnitř. Nevím, co mou maminku zasáhlo, ale zadní část její hlavy byla utržená.

Jiná korejská žena: Najednou mi vybuchla do tváře obrovská ohňová koule. Byl to strašlivý šok. (Povzdech) (Pauza) Podívala jsem se dolů a viděla jsem, jak mi na niti visí z očního důlku moje oko. Nevěděla jsem, že je oko tak velké. Bylo tak velké jako má pěst. Viselo mi z tváře. A letadlo na nás pořád ještě střílelo. Ale já jsem se nemohla schovat kvůli tomu oku, které viselo ve vzduchu. Prosila jsem: Maminko, prosím tě, utrhni mi to oko, ať pod tebe můžu zalézt. Nemohla na mě dosáhnout, byla vážně zraněna. Řekla mi, abych to udělala sama, a já jsem se snažila, ale za nic na světě mi to nešlo. Všichni lidi kolem mě byli mrtví. Tak jsem se zase obrátila k mamince o pomoc. Maminko, prosím tě, utrhni mi to oko. A ona řekla, ne, nemůžu. Ale já se chci pod tebe schovat, maminko, a kvůli oku nemůžu. Nemohla jsem věřit, jak zoufale jsem chtěla žít.

Korejec: Po tom intenzivním bombardování všechno utichlo. Pak se objevili američtí vojáci. Začali kontrolovat, kdo ještě žije. Bodali do těl na železniční trati bajonety. Ti, kteří byli ještě naživu, byli donuceni vstát a s namířenými zbraněmi nás Američané hnali dál po trati. Takže ti z nás, kteří přežili bombardování, byli donuceni jít dál.

Komentář: Lidi, kteří přežili bombardování, mnozí z nich těžce zraněni, byli přesunuti níže k vesnici No Gan Ri, přímo pod zbraně druhého praporu sedmé kavalérie.

Americký voják: Viděl jsem, jak po té trati přicházejí všichni ti lidé. Vypadali jako uprchlíci. Ale šli jakoby organizovaně. Jako rota vojáků. Těsně vedle sebe, ne jako by normálně šli uprchlíci, jeden pod druhém za sebou, roztroušeni. Sešli asi na půl cesty dolů po té trati. Říkal jsem: Co budeme dělat? Nemůžeme je jen tak nechat jít, budeme mít problém. Tak jsme se rozhodli směrem k nim vystřelit jeden varovný výstřel. Vraťte se, zmizte, nebo tak. Jenže ten výstřel zasáhl tu skupinu náhodou přímo v jejím samotném středu. A pak začala střelba na ně z malých zbraní - ostatní vojáci si asi mysleli, že je to nepřítel.

Když na vás křičí velitel do telefonu "Zabte je všechny!" Tak co máte dělat? A pak na nás křičel jako blázen ještě nějaký poručík, že musíme střílet na všechno. "Střílejte na všechno! Střílejte na všechno! Zabte je všechny."

Já jsem zastřelil dva lidi. Dva lidi jsem zabil. Nevím, jestli to byli vojáci nebo ne. Děti, byly tam děti. Bylo to úplně jedno. Jestli to byli staří, mladí, slepí, invalidi, šílenci, zastřelili je. Na nikoho se nemířilo, stříleli jsme slepě. Báli jsme se a bylo to všechno šílené.

Jiný americký voják: Střílelo se tam strašně intenzivně. Strašně. Spotřebovali jsme tam spoustu munice.

Komentář: Bylo to pravděpodobně poprvé, co tito američtí vojáci vůbec na někoho stříleli. A tak se ta střelba strachem proměnila ve frenetický, hysterický záchvat.

Stovky uprchlíků v hrůze utekly do tunelů pod železniční tratí u No Gan Ri. Tam zůstali za pokračující střelby ze samopalů po dobu dalších tří dnů.

Korejec: Země v tom tunelu byla směsice štěrku a písku. Lidi se snažili holýma rukama vyhrabávat díry, kde by se mohli schovat. Jiní lidé nahromadili mrtvoly jako barikády a schovávali se za nimi jako za štítem.

Americký voják: Nikdo se tam nehýbal. Všichni se přestali hýbat. Buď byli mrtví, nebo tak vážně zranění, že se nemohli hýbat, anebo jestliže byli naživu, nehýbali se. Protože kdo se pohnul, věděl, že se na něj začne střílet.

Korejec: Maminka jednoho asi dvouletého kluka přišla o život při bombardování na železniční trati. Otci se podařilo dostat syna do tunelu pod železniční trať. Ale ten kluk měl hlad a strach. Ustavičně brečel. A Američani stříleli do tunelu, kdykoliv se to dítě ozvalo. Kulky lítaly směrem k brečení. Lidi křičeli, že další lidi přijdou o život, jestli bude dítě dál brečet. Otec nevěděl, co má dělat. Asi dospěl k názoru, že to dítě stejně přijde o život. Rozhodl se ho umlčet, aby zachránil ostatní. Vzal chlapce na druhou stranu tunelu a strčil ho hlavou dolů do kaluže vody. Díval jsem se na něho, jak to dělá, a pomyslel jsem si: Co může být tragičtějšího než tohle?

Korejec: Držel jsem se maminky a navzdory její bolesti a zranění mě pevně držela. Strašně jsem brečel. Bál jsem se mrtvol, nahromaděných v tunelech. Ještě pořád vidím, jak tam lidi brečeli a úpěli kvůli střílení. Ještě pořád vidím, jak se tam v agonii zmítala těla.

Komentář: Celkový počet mrtvých z No Gan Ri nebude nikdy zjištěn. 181 obětí bylo oficiálně nahlášeno. Ti, kteří přežili, se domnívají, že bylo usmrceno přibližně 400 osob. Z oficiálně nahlášených mrtvých byly více než tři čtvrtiny ženy, děti, a muži nad čtyřicet. Každý čtvrtý usmrcený bylo dítě mladší deseti let.

Trvalo padesát let, než byl masakr z No Gan Ri publikován. Vraždy vyvolaly vážné otázky ohledně chování amerických vojsk v Koreji. Proč byli masakrováni neozbrojení civilisté a kdo za to v konečném důsledku nesl zodpovědnost.

Skupina novinářů, která pracuje pro Associated Press, zahájila pátrání ohledně masakru v No Gan Ri podle odtajněných dokumentů a prostřednictvím pohovorů s americkými veterány a osobami, které přežily. Tiskem po celém světě to proběhlo v roce 1999. Do té doby popíral Pentagon tvrzení, že v Koreji docházelo k masovému vraždění. Pentagon prohlašoval, že prý Sedmá kavalerie ani nebyla v této době v dané oblasti. Tým z tiskové kanceláře Associated Press dokázal, že tam Sedmá kavalerie byla a dostal za svou investigativní práci Pullitzerovu cenu.

Jejich zpráva hluboce šokovala Ameriku. Pentagonu bylo v reakci na jejich zprávu nařízeno, aby případ řádně vyšetřil. Výsledky tohoto vyšetřování byly zveřejněny v lednu 2001.

Mluvčí Pentagonu: Zjistili jsme ale, že američtí vojáci usmrtili nepotvrzený počet korejských uprchlíků v posledním týdnu července 1950 během ústupu pod tlakem nedaleko No Gan Ri.

Komentář: Pentagon přiznal, že američtí vojáci usmrcovali uprchlíky u No Gan Ri, avšak zpráva se pečlivě vyhnula přiznání odpovědnosti. Argumentovala, že uprchlíky možná bombardovala americká letadla, ale že to nebyly úmyslné útoky. Že prý američtí velitelé nevydávali rozkazy střílet u No Gan Ri civilisty. Že šlo o politováníhodnou tragédií, jaké se dějí ve válce, a nikoliv o úmyslné vraždění.

Pentagon nám odmítl poskytnout rozhovor, avšak činitel, který vedl toto vyšetřování a už v Pentagonu nepracuje, s námi hovořil:

Charles Craigin, bývalý činitel Pentagonu: Z hlediska odpovědnosti za rozkazy došlo vyšetřování k závěru, že nešlo o akci, kterou by nařídilo vrchní velení. Že tak reagovali lidi, kteří měli pocit, že je jejich život v ohrožení.

Komentář: Avšak dokumenty, nalezené v americkém státním archivu, protiřečí zjištění Pentagonu. Pouhý den před tím, než začalo střílení v No Gan Ri, poslal plukovník Turner Rogers, šéf páté americké letecké perutě v Koreji, poslal svému svému šéfovi tuto zprávu: "Armáda nás požádala, abychom intenzivně bombardovali všechny skupiny civilních uprchlíků, které se k nám přibližují." Rogers pak potvrdil, že americké letectvo útočilo na uprchlíky na žádost armády: "Do dnešního dne plníme tuto žádost armády v tomto ohledu."

Tyto klíčové důkazy zpráva Pentagonu zamlčela. Rogers argumentoval, že by se na uprchlíky nemělo střílet bez rozdílu. Doporučoval, aby pátá letecká peruť neútočila na civilisty, pokud není jasně známo, že jsou mezi nimi severokorejští vojáci anebo páchají nepřátelské činy. Navzdory jeho doporučení neexistují důkazy, že byla praxe bombardování uprchlíků někdy změněna.

Tvrzení Pentagonu, že se nikdy nebombardovali uprchlíci schválně, zpochybnil Pete McLoskey, bývalý člen amerického Kongresu, korejský válečný veterán a člen oficiálního poradního výboru Pentagonu, který dohlížel na vyšetřování masakru No Gan Ri.

Pete McLoskey: Letadla, zejména stihačky, nemohla vidět, kdo tam je. Ale měli rozkaz, aby intenzivně bombardovali osoby, které se blíží americkým vojenským postavením. O tom není pochyb.

Komentář: Avšak nařídili vysocí američtí vojenští velitelé Sedmé kavalérii, aby stříleli u No Gan Ri civilisty? Pentagon tvrdí, že o tom neexistují žádné důkazy. Jiné dokumenty však dokazují, že bylo touto dobou politikou osmé armády, což bylo nejvyšší americké velitelství v Koreji, nedovolit civilistům, aby překročili frontovou linii. "Žádní uprchlíci nesmějí překračovat bitevní linie. Pohyb všech Korejců ve skupinách okamžitě přestane."

Komentář: V den, kdy začalo střílení civilistů v No Gan Ri, vydal americký general, který velel sousední divizi, další explicitní rozkaz ke střílení uprchlíků: "Všichni civilisté, kteří se pohybují ve válečné zóně, budou považováni za nepřátelské osoby a zastřeleni."

Komentář: Nejvýmluvnější písemný rozkaz obdržela dva dny před No Gan Ri osmá americká kavalerie. Její deník záznamů rádiové komunikace zaznamenal rozkaz z divizního velitelství, které velelo i sedmé kavalerii, aby byli zastřeleni všichni, kdo se pokusí přejít bitevní linii. "Žádní uprchlíci nesmějí přejít bitevní linii. Střílejte všechny osoby. Užijte vlastního rozhodnutí v případě žen a dětí."

Komentář:Je pravda, co konstatuje Pentagon, že v záznamech Sedmé kavalerie neexistuje žádný obdobný rozkaz, je teoreticky správný. Ale Pentagon neuvedl, že deník záznamů rádiové komunikace sedmé kavalerie, kde by takový rozkaz byl zaznamenán, se, jaksi - nevysvětlitelně - ztratil. Mluvčí Pentagonu se hájí, že neměl povinnost Pentagon na tuto ztrátu ve své zprávě poukazovat.

Americký voják: Co já vím? Všichni vědí, co se tam dělo. Vojákům bylo nařízeno, aby stříleli civilisty, a tak je stříleli. Teď postavíte před vojenský soud jednotlivé tyto vojáky, namísto jejich velitele?

Historik Gary Sollit: Byla to okupační vojska, nikoliv bojová vojska. Byly to první dny války. Ta vojska byla na útěku. Neměla skoro vůbec žádné ponětí o taktické situaci. To ale přesto nemůže omluvit úmyslnou střelbu civilistů. Válečné právo, i v roce 1950, bylo prosté: nesmíte úmyslně zabíjet civilisty.

Komentář:Byli tedy civilní mrtví v No Gan Ri prostě jen politováníhodnou tragédií, jak argumentuje Pentagon, anebo důsledek úmyslné politiky střílení uprchlíků? Nejméně 14 dokumentů od vysokých armádních činitelů z prvních měsíců této války dokazují, že zřejmě existovala oficiální americká politika, v jejímž rámci byli civilní uprchlíci považováni za nepřítele. Vyšetřování Pentagonu těchto 14 dokumentů pominulo: "Zastřelte všechny uprchlíky, kteří přicházejí přes řeku. Všichni uprchlíci jsou legitimním cílem. Uprchlíci budou považováni za nepřátele a budou rozptýleni veškerou dosažitelnou střelbou, včetně dělostřelectva."

Komentář: To možná dokazuje, proč u jihokorejských úřadů bylo zaregistrováno tolik údajných podobných masakrů. Je jasné, že se americká vojska a jejich velitelé báli, že kolon uprchlíků zneužívá severokorejská armáda k infiltraci amerických pozic. Ale to nevysvětluje zjevný nezájem amerických velitelů o osud těchto "lidí v bílém".

(Pořad se pak zabýval podobným dalším incidentem, kdy americké jednotky vyhodily do vzduchu velký most přes řeku Nakton, na němž byly stovky uprchlíků. Severokorejské jednotky došly k této řece až o čtyři dny později. Podobně byl vyhozen do vzduchu i most v Taxon Don, se stovkami uprchlíků. Civilní mrtví nebyli nikdy zaregistrováni. )

Komentář: Po vyhození mostů do vzduchu se zoufalí uprchlíci pokoušeli přebrodit řeku.

Korejec: Když jsme byli v půlce řeky, začali na nás střílet američtí vojáci. Nejprve byl zasažen můj otec, který byl vpředu, a pak můj mladší bratr. Jak střílení zesílilo, viděl jsem hromady mrtvol, které nesla řeka jako slámu.

Komentář: Američané stříleli na jihokorejské civilisty i v době, kdy se nikam nepohybovali, nepřibližovali se k americkým postavením. V srpnu 1950 se před jednou bitvou války ukrylo přibližně 1000 civilistů na chráněné pláži, plně před zraky amerických válečných lodí, zakotvených před pláží v moři. Uprchlíci zůstali na pláži po několik dní a v 11 hodin dopoledne 1. září 1950 začaly náhle americké válečné lodě neočekávaně na uprchlíky na pláži střílet.

Korejská paní: Ze všech těch strašných výjevů si nejvíce pamatuju tu chvíli, když střela urvala hlavu mé sestře a má maminka přišla o prs. Tyto dvě scény mě pronásledují celý život. Taky přišlo o život nemluvně v naší rodině - ale jak byl mohla, prosím vás, zapomenout na to, jak mé sestře utrhla střela hlavu přímo mně před očima.

Komentář: Během 40 minut zemřelo na té pláži podle odhadů 400 lidí.

Komentář:Během korejské války zemřelo víc než jeden milion civilistů. Kolik civilistů celkem usmrtili Američané, není známo. Ale ti, kteří přežili, silně pociťují touhu, aby bylo jejich utrpení uznáno. Americká vláda však odmítá vyšetřovat ostatních 60 případů, v nichž podle svědků zaútočily americké jednotky na civilisty.

Pete McLoskey: Americká vláda a Pentagon nechtějí, aby vyšla najevo pravda, pokud by to mělo vládě dělat problémy. Zdá se mi, že je to pravidlo politiky. Je to zákon. Vláda bude vždycky lhát ohledně kontroverzních záležitostí. A když jednou pracujete v Pentagonu, jste plukovníkem a máte šanci stát se generálem a jako generál šanci stát se šéfem štábu, v Pentagonu je tolik politikaření jako v Kongresu. A armáda se rozhodla neupozorňovat na to, jak strašné bylo vedení americké armády v roce 1950.

Komentář:Těsně předtím, než vyšla první zpráva agentury Associated Press o masakru v No Gan Ri, výbor osob, které masakr přežily, zjistil, že jihokorejská vláda nově omítla železniční tunel v No Gan Ri a zasádrovala díry po kulkách v jeho zdech. Výbor korejských osob, které přežily, požadují odškodnění od Spojených států už od šedesátých let. "Amerika by neměla ignorovat slabší země," konstatoval jeden člen výboru.

Komentář: Americká vláda však odmítla se oficiálně za masakr v No Gan Ri omluvit i nabídnout odškodnění přeživším. Avšak američtí vojáci ze Sedmé kavalerie nemohou zapomenout. Musejí žít se vzpomínkami na No Gan Ri každý den svého života:

Americký voják: Na těch kolejích byla jedna holčička a já mám dojem, že jsem jí zastřelil. Nemine jediný den, aby mě to netrápilo. Zdá se mi o ní. Nevidím jí do tváře, ale vím, že to je ona. A pak se probudím, zpocený, v hrůze, a nemůžu usnout. Bojím se, že se mi ten sen vrátí. Nemůžu zapomenout, ať beru prášky, ať se snažím jakkoliv. Prostě vás to požírá zaživa. A čím jsem starší, tím je to horší. Byli jsme v pekle. A vrátili jsme se jen na půl cesty.

Kdyby mohl vrátit historii, nikdy bych nebyl vojákem. Zůstal bych doma, vyučil bych se řemeslu, usadil bych se a nemusel bych pořád žít s tímhle.

Ale nemůžu.

                 
Obsah vydání       4. 2. 2002
4. 2. 2002 Škoda, že se Černého článek nestane podnětem pro diskusi v médiích Zdeněk  Krkoška
4. 2. 2002 Jak Američané vraždili v Koreji civilisty
4. 2. 2002 Úřední šikana v elektronickém věku Tomáš  Pecina
4. 2. 2002 Britští politikové varují: agresivní vystupování George Bushe je nebezpečné
4. 2. 2002 USA hájí vyšetřování zadržovaných osob v táboře "X" na Kubě
4. 2. 2002 Vědci odhalili gen, který způsobuje dlouhověkost
4. 2. 2002 Polemika s dnešním sloupkem: Kdo může za blbou náladu Štěpán  Kotrba
3. 2. 2002 České školství a utopisté: vyvyšování formy nad obsah Vlastimil  Petříček
4. 2. 2002 Ke školství a k panu Petříčkovi: Kdy diskuse asi není možná Ondřej  Hausenblas
4. 2. 2002 Pozoruhodné způsoby, jak někdy jedná Policie ČR Jiří  Jirout
4. 2. 2002 Kdo zastaví šikanování českých školáků? Vojtěch  Polák
1. 2. 2002 41 procent žáků českých základních škol je obětí šikanování Antonín  Mezera
4. 2. 2002 O smutných psích očích Pavla Zuny Petr  Bokůvka
1. 2. 2002 Eurotank: Podivné okolnosti okolo podivné firmy Štěpán  Kotrba, Petr  Pražák
31. 1. 2002 Spojení Eurotelu s Velkou Británií konečně navázáno
9. 2. 2002 Podáváme žalobu na Úřad pro ochranu osobních údajů za nezákonné utajování informací Tomáš  Pecina
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
4. 2. 2002 Úřední šikana v elektronickém věku Tomáš  Pecina
4. 2. 2002 Vědci odhalili gen, který způsobuje dlouhověkost   
4. 2. 2002 Britští politikové varují: agresivní vystupování George Bushe je nebezpečné   
4. 2. 2002 Jak Američané vraždili v Koreji civilisty   
1. 2. 2002 Eurotank: Podivné okolnosti okolo podivné firmy Štěpán  Kotrba, Petr Pražák
1. 2. 2002 Pierre Bourdieu: sociální filozof bez kontextu? Josef  Brož
1. 2. 2002 Perlustrace ve vlaku: členové organizace al Qaeda jsou přece všude! Petr H. Neuwirth
1. 2. 2002 Dobrá privatizace? Radek  Bubeník
1. 2. 2002 41 procent žáků českých základních škol je obětí šikanování Antonín  Mezera
1. 2. 2002 Mně ústní zkoušky vyhovují lépe - ano, jsou subjektivní Ondřej  Hausenblas
1. 2. 2002 Tak teď už platí jen americký národní zájem   
31. 1. 2002 Kdy padne vysílací rada? Tomáš  Pecina
31. 1. 2002 Má koupě Gripenů něco společného s blížícími se volbami? Jan  Čulík
31. 1. 2002 Ministr Gross: Příslušníci zásahových jednotek čísla mít nemusejí (ale budou) Tomáš  Pecina

Severní Korea RSS 2.0      Historie >
4. 2. 2002 Jak Američané vraždili v Koreji civilisty