Hezký dárek dostal k narozeninám výtvarník Jiří David od redaktora Reflexu Petra Volfa. Ten v čísle 29/2001 napsal o jeho novém katalogu a přátelskou službu nadřadil kritickému odstupu nezávislého publicisty. Petr Volf, který je jako jeden z mála schopen psát rozumně o výtvarném umění, bohužel přijal Davidův press-book jako monografii jen proto, že ji autor za takovou sám považuje. Navíc se nepamatuji, kdy naposledy referoval tímto způsobem o podobné publikaci jiného umělce. Však také zcela účelově píše: "Nebývá u nás pořád ještě zvykem, aby umělec, jenž teprve jde nahoru, měl svou monografii." Volf ale moc dobře ví, že nemůže být obvyklé něco, na co se "má čekat", něco, co přichází nikoliv z iniciativy a v režii umělce, ale v zájmu nezávislé odborné veřejnosti.

Mnoho vynikajících výtvarníků se monografie dočkalo až po mnoha letech anebo po smrti, aniž by to ubralo na kvalitě jejich díla. Od novináře je proto nekorektní, když tlustý katalog - alias monografii - pozitivně vymezuje na negativním sdělení, že - cituji: "Monografii nemají ani ti, kteří už došli na konec cesty". V tomto kontextu jako by kritizoval ty "na konec cesty došlé umělce", kteří si podobný reklamní katalog nejsou schopni sami pořídit.

Máš-li prachy, můžeš být in

Dnes si kdokoliv může vydat cokoliv, sežene-li na to peníze, a sám akt vydání čehokoliv tlustého je proto bezvýznamný a nemá žádnou hodnotu. V případě "monografie" Jiřího Davida je alespoň útěchou, že ji vydalo nakladatelství Kant a nikoliv třeba Harlequin. V naznačených souvislostech je hodnota podobných edičních počinů velmi relativní, a není proto nezbytně nutné, aby měl kulturní publicista z každé tlusté "bichle" nutně erekci. Jenže Petr Volf činí svým pochvalným textem Davidovi především přátelskou službu a článek musel vsadit do přijatelného rámce "příběhu o nezapomenutelné monografii".

Kamarádšoft mu ale z textu trčí bezostyšně: "Však je v tomhle ohledu Jiří David ve své generaci sám, ani nikdo z jeho někdejších souputníků ze skupiny Tvrdohlaví ji nemá," píše kulturní redaktor Reflexu a pokračuje: "Může to svědčit kromě jiného o tom, že David je tvrdohlavější než ostatní, nebo je lepší nebo výmluvnější, nebo ji prostě chtěl či potřeboval víc než jiní, a to z toho prostého důvodu, že potřeboval zhodnotit své mnohaleté úsilí." To ovšem ale prozrazuje řadu věcí. Nejenže Volf redukuje celou střední výtvarnou generaci na skupinu Tvrdohlaví a nakonec na samotného Jiřího Davida, ale odhaluje přesně ten význam, který je tzv.monografiím ze strany umělců přikládán.

Od monografie k reklamnímu katalogu

David "chtěl", David "potřeboval" - aby měla ale monografie skutečně nějakou vypovídací hodnotu, neměl by její vznik iniciovat autor. Monografii si umělec nezařizuje, neplatí, neshání sponzory, ale "dostává" ji. Monografie je O UMĚLCI, nikoliv PRO UMĚLCE. Je absurdní, že Volf píše v souvislosti s "monografií" Jiřího Davida o Jiřím Davidovi a nikoliv o tom, kdo ji vydal, proč ji vydal, co je jejím "obsahem" atd. atd. Nechci znehodnotit tento katalog ani popírat autorův význam na české výtvarné scéně, ale jeho aktivity jsou v tomto směru především vlastní propagací a reklamou. Petr Volf také píše, že se Davidova "monografie" odlišuje od ostatních tím, že se na její koncepci autor sám podílel, a není tudíž výsledkem soustředěného zkoumání jediného teoretika, jak už u podobných publikací bývá zvykem.

Tím ovšem potvrdil onu odlišnost mezi seriozní teoretickou prací a reklamní tiskovinou, které nepomohou ani texty Davidova dvorního kurátora Martina Dostála. Jejich příliš obdivný charakter nakonec Volf i napadá, když píše: "Dostálovy postřehy místy trpí tím, že se do posuzování umělce opírá až příliš a vrší superlativy navozující dojem nekritičnosti." Je to napsáno ještě velmi kulantně, protože Dostálovy superlativy totiž "nenavozují jen dojem nekritičnosti", ale přímo ji potvrzují. Odstup zachovávají snad jen texty manželů Ševčíkových, ale i oni jsou výrazně propojeni s usilováním Jiřího Davida. Nezávislý hodnotící text tento umělec ve své knize bohužel nemá.

Také to ovšem Petr Volf paradoxně ve svém textu obhajuje, když píše: "Ostatně už motto Jiřího Davida naznačuje, že stejně ani sebeprocítěnější rozpitvávání jeho věcí nemá valného smyslu, protože se v něm mimo jiné s málo slýchanou skepsí tvrdí: Nevím kdo jsem, nevím, co znamenám, nevím, proč a pro koho dělám, neznám smysl ani důvod původu mých, mnohdy recyklovaných prací." I to je ovšem omyl, protože žádné tvrzení umělce (natož recesistické) v sobě totiž nemůže obsahovat důvody k tomu, aby ho odborná veřejnost v hodnocení ignorovala. Takhle dětinsky jednoduché to není a jestliže chtěl umělec odstříkat z pera kritiků inkoust ještě dříve, než začnou psát, nebyl to ten nejlepší způsob.

Až po Vás pane Davide!

Také závěr recenze knihy známého výtvarníka je naroubován odnožemi, z nichž toho moc smysluplného neporoste. Svůj "hybrid" přátelství, jak bych takový pomyslný stromek nazval, zasadil totiž Petr Volf do zkypřelé půdy déletrvajícího konfliktu mezi Milanem Knížákem a právě Jiřím Davidem. Činí mu tím medvědí službu, když ho vymezuje vůči názorově vratké a umělecky nestabilní osobnosti, jakou je ředitel Národní galerie. Redaktor Reflexu ale použil Knížáka v přirovnání jako "celebritu", jako "populární" a mediálně známou osobnost. V PR článku je totiž třeba jasně vymezit role, a proto Volf píše: "Mimochodem - zdá se, že svým širokým záběrem a okolím tolik zdůrazňovanou nejednoznačností, je Davidovi nejbližší Milan Knížák. Také on maluje, také on se zabývá uměním instalačním a tvorbou objektů, Knížák také píše teoretizující stati a Jiří David je jako on schopen složit hudbu." Za povšimnutí stojí, že nikoliv David je blízký Knížákovi, ale Knížák je naopak blízký Davidovi.V kontextu jejich sporu nenechává autor článku nikoho na pochybám, kdo z těch dvou je lepší. Co na tom, že skládat hudbu je práce na celý život a nikoliv soutěživý rozmar jednorázové příležitosti.

Petr Volf v Davidem presentované "nejednoznačnosti" (která ale může stejně dobře odkazovat ke slabinám a nikoliv jen ke kladům umělcova díla) objevuje smysl a svůj článek končí, cituji : "Ve své poloze nejednoznačného bytí je však Jiří David velmi jistý, jistější než kdokoliv jiný na české výtvarné scéně, a proto je dobře, že se na ní pohybuje. Ta monografie budiž toho důkazem." Paradoxní dvojsmyslnost této formulace je docela výstižná. Jistě, "nejistý" Jiří David ví velmi jistě, proč co dělá, a Petr Volf mu v tom dobře sekunduje.