Úvod článku přitom nenaznačuje nic neobvyklého. Čtenář se doví, že "Vladimír Železný podle rozhodnutí mezinárodní arbitráže dluží Ronaldu Lauderovi necelou miliardu korun. Ale neplatí. Policie ho podezřívá z toho, že se chce vyvléci. Prý už miliardu zaplatil lichtenštejnské firmě Astrona". Ani další sdělení nevybočuje ze standardního stylu současných reportérů, když respektuje institut presumpce neviny: "Možná je to podvod, možná není. Nikdo na světě než soudní dvůr o tom nemůže rozhodnout".

V daném momentě se však v autorově myšlení zřejmě cosi hnulo protože jeho další myšlenkové pochody připomínají produkty novinářského úsilí z počátku let padesátých. Stržen nejspíš vizí "Železného za katrem" konstatuje: "Vladimír Železný a jeho muž Rozehnal už prostě mají dávno před soudem stát. Policejní manévry okolo běžného občanskoprávního sporu jsou nevysvětlitelné". Pominu-li zřejmou nadsázku o charakteristice sporu nemohu se ubránit podezření, že v dalších řádcích se autor nechal nachytat v jakémsi žurnalistickém in flagranti, když píše: " To komické divadlo ať už skončí. Železný a Železného muž ať stanou před soudem."

Uvedené řádky otiskla Mladá fronta navzdory všeobecně známé nezávislosti policejních vyšetřovatelů, navzdory skutečnosti, že vyšetřovatel v dané věci doposud koná a nikdo ho nesmí ovlivňovat včetně jeho nadřízených. Předpoklad, že věc obvinění Železného skončí podáním žaloby u soudu ještě není důvodem ke spekulacím, které dokazují nevysoké právní vědomí pisatele. Jinými slovy zatím nikdo není schopen říct jak věc Vladimíra Železného dopadne. Martin Komárek však nehodlá čekat - chce proces okamžitě.

Přední reportér jednoho z nejprodávanějších deníků se prostě nerozpakuje zveřejnit své přání, které je otcem myšlenky jeho článku. Zřejmě si neuvědomuje, že zavádění jakéhosi retro stylu v žurnalistice na rozdíl od jiných odvětví nemusí být považováno za projev profesionality.