Celkem nic překvapivého, dalo by se říct. Takových lidí je. Jistě, ale ne všichni kandidují do senátu, aby – nedejbože! – pak reprezentovali a spoluutvářeli českou politiku. A ne všichni se svou nenávistí zalykají tak mocně jako tento kdysi docela vtipný písničkář. Klíčová se mi přitom zdá následující věta z onoho bizarního rozhovoru: „Nejsem spokojený a nelíbí se mi naprosto nic.“ Vždyť vypovídá především o Nosovi samém, a méně o situaci kolem (kterou ale lidé jako Nos svými výroky a afekty negativně ovlivňují). Zmíněný kulturní šok vycházel z mého nečekaného střetu s úplně odlišným světem, s jiným vnímáním reality, jiným cítěním. Jestli je xenofobie strachem z cizího, tak jsem vlastně xenofob, protože svět Pepy Nose mi strach docela nahání.
Před časem jsem s notnou dávkou sarkasmu psal o spiknutí kokotů, o „spiknutí“ šovinistických mužů s věkem nad padesát, kteří mají pocit, že jim kdosi krade jejich svět starého dobrého patriarchátu. Možná by bylo přesnější mluvit o spiknutí frustrátů – lidí nespokojených, snad zklamaných životem, agresivních, podlých, škodolibých a nezměrně destruktivních. Nevím, co přesně žere Pepu Nose. Třeba je jeho nenávist vůči všemu odlišnému externalizovanou sebenenávistí. Nechci tu vágně psychologizovat. Nicméně opravdu se mi zdá, že dnešní společenskou situaci nejlépe vystihují termíny z oblasti sociální psychologie. Na to, co se kolem nás vynořuje ve stále zvichřenějších a neuvěřitelnějších formách, je ekonomie nebo sociologie krátká. Je to opravdová sociální psychóza. Šílení v přímém přenosu. Zbývá otázka, proč takovým nebezpečným šílencům poskytují média tolik prostoru?
Diskuse