Plebejská kultura strachu stále hledá svého tyrana, česká společnost se toho doposud nezbavila

Nesamozřejmost českého národa

1. 2. 2018 / Dominik Zámec

V reakci na znovuzvolení prezidenta Miloše Zemana se mnozí političtí komentátoři ohánějí argumenty, že teď je naše politická scéna stejná jako v Polsku, nebo Maďarsku. Obavy pramení především z faktu, že v české politice bude dominovat autoritářské duo Zeman-Babiš. Problém autoritativních vlád je vlastní všem středoevropským národům. Odkud ale tento populismus pramení? O středoevropských národech můžeme hovořit jako o národech, jejichž identitu a politické rozhodování ovlivňují historická traumata, se kterými se nikdy plně nevypořádaly. V českém kontextu, o kterém především budou následující řádky, se jedná o pocit nasamozřejmosti a oběti, doprovázený silným antielitářstvím. Změnu, kterou si (nejen) česká politická scéna prošla poslední roky, můžeme charakterizovat jako obrat od „identitě založené na argumentaci, k argumentaci založené na identitě“. Zkoumání české identity a její historické formování je podle mého soudu jedním z velmi důležitých prostředků jak porozumět politickému rozhodování české společnosti.

Ideu „nesamozřejmého národa“ vnesl do veřejného prostoru už v roce 1967 spisovatel Milan Kundera. Ten tehdy 27. června roku 1967 přednesl, jako člen předsednictva Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů (ÚV SČSS), na IV. sjezdu této organizace úvodní slovo k sjezdovým materiálům. Během svého vystoupení zmínil, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“. Nejistotu provází nějaké trauma z minulosti. Obyčejně je trauma definováno v psychologické rovině jako psychické zranění, které je dané traumatickou událostí, nebo zážitkem. Může se jednat o jedince, ale také o skupiny či celá společenství.

Národní trauma vždy vznikne jako reakce na potlačení národních ambic cizími státy. Můžeme polemizovat, zda takový otřes může mít pozitivní, nebo negativní efekt. Přední český filosof Václav Bělohradský, který tezi Milana Kundery rozvedl, se domnívá, že živé zranění ze zániku státu, ať už vinou vlastní, či cizí mocnosti, je základem legitimního rozhodování státu. V českém kontextu to byla nejdříve bitva na Bílé hoře, která skončila porážkou protestantské šlechty a uvrhla zemi na dalších skoro tři sta let pod vládu habsburské monarchie se sídlem ve Vídni. Následovala mnichovská rána z roku 1938, která vytvořila pocit bezmoci a zrady ze strany Západu. Na tuto kalamitu navazuje rok 1968, kdy příjezdem vojsk Varšavské smlouvy selhaly nejen snahy reformních komunistů o přetvoření režimu v „socialismus s lidskou tváří“, ale také možnost větší nezávislosti na Moskvě.

Tato újma ze zániku státu, který si nesamozřejmý národ vybojoval a pak o něj opakovaně přišel, vytváří pocit permanentního ohrožení. Je to tak velký zásah pro národní identitu, že jen málokdy je schopna pracovat se svým historicky-kulturním a politickým odkazem objektivně a bez mytologizace. České dějiny jsou protkány politickou mytologizací v důsledku zániku státu, např. v interpretaci husitství, mnichovského diktátu a komunistického režimu, protože většina lidí se vidí jako oběti, nikoliv také jako spolutvůrci systému. Spojují se zde dva faktory, pocit oběti a mytologizace.

Podle Kundery se nejenom národ, ale i každý člověk snaží ustavičně měnit svůj příběh a snaží se ho přepsat do podoby, jemu výhodné a Bělohradský dodává: „Velmi nesamozřejmé národy přepisují svou minulost do veršů s hysterickou vášní a svou zveršovanou podobu pak hájí popuzeně proti každému, kdo by chtěl nahlédnout pod pozlátka veršů – odhalit účelovost a historickou omezenost té konstrukce. Kdo strhne pozlátka veršů z minulosti velmi nesamozřejmého národa, riskuje vyloučení z národní pospolitosti a často je i trestán státní mocí.“

Ideálním příkladem je dnešní Polsko, kde například vyvolala před několika lety vášnivou polemiku kniha Jana Grosse, kde autor hovoří o více než spoluúčasti Poláků na protižidovském pogromu v Jedwabném na konci 2. světové války. Velké emoce vyvolal také film Válečná generace, natočený Philippem Kadelbachem. Film sklidil, za ukázku antisemitistických nálad polské společnosti a příslušníků AK (Armia Krajowa) během 2. světové války, silnou kritiku z řad široké veřejnosti a politiků. Na tomto případě vidíme, že se polská společnost nevyrovnala se svou problematickou minulostí a ten, kdo na takový problém poukáže je celým společenstvím pranýřován. Abychom situaci uvedli do českého kontextu, můžeme zmínit kontroverzní odsun německy mluvícího obyvatelstva z českých zemích po 2. světové válce.

Polsko se ovšem také cítí v zajetí dvou mocností, tak jako v meziválečném období. Tehdy bylo ohrožováno Sovětským svazem z východu a Hitlerovým Německem ze západu. Obě mocnosti měly velmi silný revanšistický a expanzivní charakter. Toto trauma se v polské společnosti objevuje dodnes v podobě nenávisti k Rusku a velmi podezíravém postoji k Německu. Uvést můžeme situaci, kdy polský premiér znovu otevřel téma německých reparací, zároveň ovšem navrhuje vyšší přítomnost vojsk NATO na svém území.

Maďarsko bylo naopak velmi postiženo Trianonskou smlouvou z roku 1920. V důsledku této smlouvy ztratily Uhry přes 70 % svého území, 90 % svých solných dolů a také doly, kde se těžily drahé kovy. To vedlo ke zhoršení hospodářské situace. Maďaři považovali smlouvu za nespravedlivou a podle ní také upravili svou zahraniční politiku, která posléze směřovala k fašistické Itálii a nacistickému Německu.

Všechny národy, i ty méně nesamozřejmé než je český, svou historii tak či onak mytologizují, ale v případě velmi nesamozřejmých národů se mohou měnit v mýty celé dějiny, tak jak jsme to viděli u českých obrozeneckých historiků. Tento mytologizovaný národní příběh pak slouží jako tmel národní identity. Součástí takového vyprávění je prezentace národa jako moudré oběti, která „předběhla dobu“, ale „nikdo ji neposlouchá“.

Jistému mytologizování se ale neubránil ani sám Kundera, když představoval českou vizi socialismu jako něco naprosto nového, co jsme v naší české kotlině vymysleli. Bohužel si neuvědomoval, že demokratický řád a levicová politika fungovaly celých třicet poválečných let v celém západním světě. Dominantní v ekonomickém myšlení západních elit byla keynesiánská ekonomická škola, která regulovala tržní mechanismus a zároveň prostřednictvím sociálního státu poskytovala svým obyvatelům vzdělání, zdravotní péči, nebo přídavky na děti.

Důsledky

Právě pocit nejistoty plodí defenzivní nacionalismus, kterého jsme svědky. Jedním z traumatizujících rysů tohoto typu defenzivního nacionalismu je nedůvěra k politickým elitám, které nejsou tak říkajíc „naše“, protože sídlo vlády bylo nejdříve ve Vídni, pak v Berlíně a v neposlední řadě v Moskvě. V českém případě byl tento jev umocňován poněmčením a rekatolizací po bitvě na Bílé hoře. Násilná rekatolizace má zřetelné následky v české společnosti dodnes a projevuje se v podobě obecné nedůvěry k náboženství.  

Kultury „my“ a „oni“ si všiml už Masaryk, když tvrdil, že tento boj proti těm, kdo nám vládnou, vytváří na jednu stranu určitou formu inteligence, ale také politickou nezkušenost a nerozvážnost, která podle TGM plodila pouze demagogii.

Připočteme-li k tomu, že jen během 20. století se politické, a částečně i kulturní elity v českých zemích opakovaně měnily během hned několika historických zvratů, chybí tu podmínky pro zakořenění stabilní politické kultury a tvorbu respektovaných elit, které by kritizované jevy mohly změnit. Výsledkem je naopak pokračující nadvláda plebejské mentality, která je částí populace vnímána jako smysl pro rovnost, nese s sebou ovšem jistý nádech antielitářství.

Vládnoucí elity jsou v „plebejské společnosti“ vnímány automaticky s posměchem a pohrdáním, jen proto, že jsou. Vzniká tím velmi nebezpečné rozdělení společnosti na dvě části. Na jedné straně stojí manuálně pracující lidé lidé z vesnic a malých měst, kteří pohrdají elitami. Jsou zklamáni z polistopadového vývoje, mají pocit, že je nikdo neposlouchá, a vytoužené plody ekonomického růstu zatím nespatřili. Na straně druhé stojí kosmopolitní, liberální a bohatá velká města v čele s Prahou. Jak upozorňuje Bělohradský, v českých zemích se neformuje skutečná politická opozice, ale „opozice proti politice“.

Politická veřejnost je zde velmi slabá, protože lidé, „poučeni“ minulostí, se politice vyhýbají. Toho využívají demagogové a „antipolitičtí“ kandidáti, kteří tvrdí, že nejsou jako politici. Typickým příkladem je Andrej Babiš, který o sobě často rád říká, že není jako ostatní politici. Mnohem horším je ovšem Tomio Okamura, který se stal předním českým obchodníkem se strachem a nenávistí vůči uprchlíkům, EU a menšinám obecně. 

Bělohradský navíc zdůrazňuje, že důležitým rysem nesamozřejmých národů je něco jako věčná úzkost z míru. Jejich státy jsou totiž výtvory poválečných chaosů, je do nich vepsána vůle vítězů trestat poražené. Nezávislost nesamozřejmých národů je výsledkem války, proto v nich přežívá válečná mentalita i v době míru. Ta se projevuje například potřebou generovat umělé krize, protože klid je podezřelý. V této souvislosti můžeme zdůraznit téma migrace jak v prezidentských, tak u voleb do poslanecké sněmovny. I přesto, že v ČR žádní migranti nejsou a ani nemají v úmyslu být, se migrace stala tématem číslo jedna. Významný italský esejista, spisovatel a postmoderní filosof Umberto Eco mluví o tom, že každý národ, když cítí, že se jeho identita hroutí, si najde svého nepřítele, aby mohla být jeho identita znovu upevněna. V českém prostředí o našich tragických moderních dějinách hovoří ve své knize Mnichovský komplex Jan Tesař. O této problematice se také několikrát zmínil politolog Jiří Pehe, ve své knize Demokracie bez demokratů.

Český euroskepticismus, defenzivní nacionalismus a odpor k elitám je výsledek historických událostí, které zanechaly na našem myšlení trvalé šrámy. Cítíme se nejistí, máme strach ze změny, z něčeho odlišného. Převládá pocit, že po Vídni, Berlíně a Moskvě nám „vládnou“ úředníci z Bruselu. Nerespektují se politické ani kulturní elity, často se společnost rozděluje na tábory, které se na sebe dívají s předsudky. Podle mého soudu na tom má značný vliv právě problematická minulost naší země, která se nicméně dotýká i dalších zemí střední Evropy.

Nejen traumatizovaní jedinci, ale i traumatizované národy potřebují poměrně dost času v příznivých podmínkách, aby se vyléčili. Jedním z prvních kroků musí být překonání syndromu oběti, což není možné bez pravdivého překonání mytologizovaných dějin a přijetí odpovědnosti za vlastní činy. Je potřeba si říct, že jsme samozřejmý národ a naši suverenitu nám v tuto chvíli skutečně nikdo neohrožuje. Pokud to dokážeme, může i naše politická scéna vypadat zcela jinak.

1
Vytisknout
4467

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2018