Kdyby nebylo Václava Havla, museli bychom si jej vymyslet

6. 10. 2016 / Daniel Veselý

Oslava nedožitých 80. narozenin Václava Havla by za ideálních podmínek mohla představovat vhodnou příležitost, jak bez zbytečných příkras a zkreslení zhodnotit osobnost bývalého prezidenta. Podle očekávání se tak nestalo. Vedle křečovitého kultu Václava Havla, jejž pěstují veřejnoprávní sdělovací prostředky či periodika z Bakalovy mediální stáje, sílí i jakýsi antikult, který se vyznačuje stejnou úporností a iracionalitou. Jde pochopitelně o spojité nádoby a zároveň pozoruhodný sociologický jev.

Kult Václava Havla se začínal vytvářet již během života bývalého prezidenta, a to poměrně nesoudným způsobem. To zákonitě vyvolalo negativní reakce u jinak smýšlející části české společnosti. Tito lidé, aniž by dokázali dekódovat iracionální aspekty tohoto kultu, začali vnímat osobnost zesnulého prezidenta mnohdy s vyhroceným despektem, až zuřivou nenávistí. Snahy po objektivním hodnocení osobnosti Václava Havla šly stranou, třebaže nezanikly úplně.       

Na Václava Havla v předlistopadovém období je možno bezesporu nahlížet kladně - tehdy kriticky reflektoval jak tehdejší marasmus normalizačního bezčasí, tak excesy zahraniční politiky Spojených států. Po vstupu do nejvyšších politických pater však tato jeho přednost, jež neobsahovala ideologický filtr, poměrně záhy zmizela. Není třeba do omrzení opakovat onen proslulý Havlův výrok o „náletech a bombách, jejichž povaha je výlučně humanitární“, neboť Havlova podpora pro ničivé západní vojenské invaze a vměšování se do záležitostí suverénních zemí je konzistentní počínaje jeho projevem v Kongresu Spojených států v únoru 1990 a konče jeho voláním po intervenci NATO v Libyi v březnu 2011.    

Nelze přirozeně oddělit Havlovo působení na domácí scéně a v zahraniční politice, ať již mluvíme o jeho květnatě stylizovaných textech a výrocích, v nichž Havel apeluje na pravdu, společenský soulad, toleranci a mír, či o jím proklamované nutnosti dodržovat lidská práva.        

Zatímco Havel-disident dokázal bez zásadního škobrtnutí snoubit své myšlenky a konání, Havel-prezident v tomto ohledu selhal, budeme-li vycházet z dostupných faktů a nikoliv z mytologizující adorace či slepého zatracování.                    

Nekritické vyzvedávání reálně působících politiků na jedné straně a jejich bezuzdné zavrhování na straně druhé se přirozeně míjí s meritem věci, tedy střízlivým hodnocením jejich myšlenek a činů. Udržování kultu a antikultu Václava Havla je známkou nevyspělosti a bezradnosti české společnosti, která osciluje mezi vzdušnými zámky, aniž by si byla schopna připustit, že skutečná síla měnit věci k lepšímu či naopak k horšímu leží pouze v jejich rukou. A k tomu není třeba vytvářet kouřové clony, za něž zbaběle ukrýváme své úzkosti a strachy, které jsou dnes tak příznačné pro značnou část české společnosti.

0
Vytisknout
2118

Diskuse

Obsah vydání | 6. 10. 2016