Proč čeští politici zneužívají strachu lidí? Protože bude snazší je následně ovládat

Politická lekce z Orwella a Bradburyho

30. 9. 2015 / Bohumil Kartous

Souvislosti si člověk uvědomí, když navštíví výstavu Brave New World, která v současnosti běží v centru současného umění DOX. Vystavená díla vstupují do interakce s jedním ze tří narativů, reprezentovaných dystopiemi Georga Orwella (1984), Aldouse Huxleyho (Brave New World, v češtině pod názvem Konec civilizace) a Raye Bradburyho (451 stupňů Fahrenheita). Byť každá poněkud jiným způsobem, všechny se zaobírají manipulací a jejími formami, ať už je to vliv médií, řízená reprodukce nebo technokratická despocie.

Je do značné míry nezamýšleným dílem shody okolností, že výstava probíhá právě v době, kdy česká společnost prožívá pravděpodobně doposud největší selhání své demokratické historie: aniž by byla podrobena politické represi či jiné formě nátlaku, dobrovolně deklaruje své hlubinné frustrace a doznává se k připravenosti opustit demokratické principy v okamžiku, kdy je sobecky (a krátkozrace) vyhodotí jako "nevýhodné".

Současná krize v české společnosti není krize v pravém slova smyslu uprchlická, protože zde téměř žádní uprchlíci nejsou a ti, kteří pravděpodobně přijdou, budou tvořit naprosto nepatrnou skupinu. Současná krize v ČR je vnitřní, jde o krizi odhalující volatilitu a ne-zakořeněnost demokracie, která za 25 let nedokázala dospět.

Výstava v DOXu ukazuje blízkou paralelu současné společenské situace v ČR minimálně s dvěma dystopiemi, s nimiž operuje: Bradburyho představu otupělosti způsobené bezostyšnou mediální manipulací dobře vystihuje chování českých médií, která své konzumenty dlouhodobě připravují na stav davové psychózy. Jejich postupný "dumbing down", snižování náročnosti obsahu a formy na minimum vede prokazatelně k tomu, že velká část české společnosti není schopna logického úsudku ani ve zcela banálních situacích a nechá se velmi snadno strhnout k panice.

Orwelova představa totalitní moci, udržující společnost v permanentním strachu a úplné závislosti na despocii, zase poukazuje na velmi varovný trend, který reprezentují některé české politické špičky. Zatímco snahou Klause či Zemana je vetřít se do přízně lidu, jehož důvěru ztratili svým jednáním (a činí tak úspěšně, přitom paradoxně stejnými prostředky), devótnost v současnosti nejsilnějšího politického hráče, oligarchy Andreje Babiše je vysoce nebezpečným signálem o latentní hrozbě, kterou tento hodnotově (ideově) zcela nezakotvený predátor ve vodách veřejného zájmu představuje. Tato latentní hrozba spočívá v tom, že v okamžiku, kdy se začne jakákoliv pozice ohrožující demokratické hodnoty jevit jako politicky výhodná, Andrej Babiš ji může zcela beze strachu zastávat, neboť není vázán žádnou politickou úmluvou, žádnou ideologií, žádnou tradicí, kterou by popíral. Jeho jediným heslem je "vést zemi jako firmu", což samozřejmě umožňuje v podstatě jakékoliv zacházení.

Na tuto proměnu pomalu dochází. Babišovy výroky, jako třeba o tom, že kancléřka Merkelová páchá ekonomickou sebevraždu, v poslední době výrazně nadbíhají davu a velmi výrazně podporují jeho zcela odmítavý postoj k pomoci uprchlíkům z válkou a terorem postižených zemí. Babiš, ale také jako řada dalších politiků vycítil možnost zneužít eskalace strachu ve společnosti a pomocí podobného emocionálního bombardování tento strach přiživují. Jednak jim to může vynést přímé politické body, jednak jim to může pomoci prosazovat politiku, která bude prezentována jako "obrana před nebezpečím", a bude tedy snadné ji prosadit. Taková politika může být v naprostém rozporu s veřejným zájmem demokratické společnosti, přesto může dojít k "demokratické" shodě na ní, vyvolané zneužíváním strachu lidí.

Je velmi pravděpodobné, že pokud bude současný diskurs uměle vyvolávaného strachu uvnitř české společnosti pokračovat stejným směrem a bude živen stejnou intenzitou, ČR se postupně vydá maďarskou cestou k totalitním praktikám. Můžeme přitom hádat, kdo bude nejpravděpodobnějším českým Orbánem. Možná jich dokonce budeme mít více...