Máme brát vážně řeči o vojenském zásahu Západu v Libyi?

8. 3. 2011 / Karel Dolejší

Stručně řečeno, zatím se můžeme spíše držet pořekadla, že pes, který štěká, nekouše. Výsadek významnějších pozemních sil je tak jako tak vysoce nepravděpodobný. Libyjské území má rozlohu zhruba 1,76 milionů km2 - pro srovnání, Německo má 357 000 km2, do Libye by se tedy vešlo téměř pětkrát, a Afghánistán, kde NATO už teď trpí chronickým nedostatkem jednotek, měří 647 500 km2 - a Západ jednoduše celkově nemá k dispozici dostatek vojenského personálu na to, aby takový prostor dokázal kontrolovat. Američané se ještě plně nevysekali z Iráku a zůstávají plně vytíženi, či spíše přetíženi, v Afghánistánu. Pentagon navíc spíše než nějaká Libye zajímá, co se děje v Bahrajnu, kde má strategickou námořní základnu, a každou chvíli se tam může politická situace znova zhoršit. Kromě toho samotní povstalci cizí pozemní jednotky odmítají.

Co se týče zřízení bezletové zóny, kterou přinejmenším část libyjských rebelů považuje za žádoucí, nejhlasitěji ji zatím prosazoval britský premiér David Cameron. Jenže kdo chce harašit zbraněmi, musí jich taky spoustu mít, a to už rozhodně brzy nebude případ Velké Británie - právě Cameronova vláda schválila mamutí škrty ve vojenském rozpočtu, které díky vyřazení poslední letadlové lodě Ark Royal způsobí, že hladinová část britského vojenského námořnictva ztratí schopnost samostatného operačního působení. Podobně zdecimováno bude i britské letectvo. Cameron tedy může vést velice radikální řeči, ale nikdo ho nebere moc vážně, a už teď toho sám mnoho nenadělá. Royal Navy bude napříště odkázána na úzkou spolupráci s Marine Nationale, která ještě letadlové lodě provozuje. A Francouzi narozdíl od Camerona odmítají vojenský zásah bez mandátu OSN. Pokud v Radě bezpečnosti sedí Ruská federace, můžeme si být jisti, že žádná ozbrojená akce proti Kaddáfímu mandát nezíská - a tak pro tuto chvíli můžeme i vyloučit, že se Paříž do něčeho pohrne.

Zbývají tedy Američané. V USA narůstá politický tlak na Obamovu administrativu, aby zasáhla, ale Pentagon se k možnosti zřízení bezletové zóny nad Libyí ze strategických a logistických důvodů staví velmi rezervovaně. USA si nemohou dovolit uvíznout v další nekonečné válce, nezvládají ani ty, které už vedou. Bezpečnost letounů vynucujících bezletovou zónu by si vyžádala v první fázi zlikvidovat protivzdušnou obranu Libye, a tedy by fakticky hned na začátku sklouzla k válce proti Kaddáfímu - bez mandátu OSN. A my už nežijeme v éře G. W. Bushe. Koalice ochotných by se dnes sestavovala jen velmi těžko. Kromě toho experti upozorňují, že ani zřízení bezletové zóny by nemuselo současnou ofenzívu Kaddáfího sil zastavit, protože loajalisté se ve stále větší míře opírají o podporu bitevních vrtulníků, které nelze tak snadno zachytit a identifikovat jako bojové letouny. Jaký by tedy byl výsledek hypotetické operace, při níž by v zásadě takřka výhradně jen USA pod hlavičkou NATO zřídily bezletovou zónu nad Libyí? Bylo by to vnímáno jako další projev arogantního amerického unilateralismu ignorujícího mezinárodní instituce, hrozilo by hlubší zatažení do konfliktu s Kaddáfím, a přitom by se celá operace mohla ukázat jako v zásadě málo účinná.

Jak ovšem informuje Robert Fisk, existuje americký plán na vyzbrojení libyjských rebelů prostřednictvím Saúdské Arábie. Vzhledem k tomu, že Kaddáfího řeči o al-Kájdě v Kyrenaice nejsou zřejmě tak úplně nepodložené, bude si muset Obamova administrativa rozmyslet, zda chce riskovat, že dodané zbraně nakonec skončí v rukou jí velmi nepřátelských. Fisk naznačuje, že Obama možná dá přednost vyzbrojení rebelů via Rijád a zbaví se tak domácího politického tlaku. Podle některých neověřených zpráv už k tomu dokonce v minulých dnech mělo dojít a do Benghází dorazil náklad přenosných protiletadlových raket. Vzhledem k chaosu v současné Libyi by se ovšem snadno mohlo stát, že tyto zbraně budou nakonec střílet na úplně jiná letadla a v jiných zemích, než bylo původně zamýšleno, podobně jako v případě raket Stinger dodaných kdysi do Afghánistánu.

A konečně, pokud by se opravdu ukázalo, že existuje jakási pokoutní americká podpora povstalcům obcházející příslušné mezinárodní instituce, na světě je rozhodně řada zemí, jejichž vládcové pod záminkou reakce na takový problematický krok Kaddáfího rádi podpoří. Modelem by mohly být údajné dodávky zbraní z Lukašenkova Běloruska, k nimž mělo dojít koncem února. Ochotní diktátoři možná nemají moc peněz, ale za to určitě disponují značnými kvanty levné výzbroje, a dokonce mohou fungovat i jako pouzí prostředníci majitelů ještě větších zbrojařských skladů... A tak by Obamova okamžitá krátkozraká snaha vymanit se z vnitropolitického tlaku mohla nakonec způsobit i to, že se režim v Tripolisu do jisté míry vymaní z mezinárodní izolace a občanská válka v Libyi se namísto rozhodnutí výrazně prodlouží.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 8.3. 2011