Jak dál ve sporu lékařů a vlády o naše krky

7. 2. 2011 / Josef Mrázek

V Lidových novinách, dříve lidových, dnes pro VIP, nic neupozorňuje, že s občany se hraje moc nebezpečná hra, a některým jde o život. Ano, je to vážnější než všechno, o čem se v těch novinách píše. Již před podáváním výpovědí bylo personální zajištění většiny nemocnic nedostatečné. Proto nemocniční lékaři sloužili přesčasy v rozporu se zákoníkem práce, kvůli dorovnání platu na důstojnější úroveň by jim to ředitelé sotva dovolili. Po odchodu četných lékařů, který hrozí, by se nedala pro některé pacienty zajistit ani akutní péče, a ty neakutní případy by se akutními brzo staly. To se nedá vyřešit rušením kapacit a změkčením předpisu o personálním zajištění, ani převážením sem a tam. Ale pomoci by mohla "progresivní" metoda ředitele FNKV Zemana, že by se neošetřovali ti, co na to nemají.

Někteří občané (a je nás možná dost) se nechtějí smířit s tím, že se údajně nedá nic dělat, že to zavinili lékaři a zachrání nás další privatizace (odcizení) všeho veřejného. Zde by bylo užitečné pokročit v poznání problému a stanovit odpovědnosti a vinu. Tak bude možné nejen odvrátit krizi nemocniční péče, ale také vyjasnit si, kdo je kdo. Řešení musí začít vymezením toho, čím je kdo povinen.

Z Listiny základních práv a svobod, obsažené v Ústavě ČR, v kontextu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně plyne, že stát odpovídá za dostupnost zdravotní péče o každého občana. Stát přenesl značnou část této odpovědnosti na krajské samosprávy, ale na centrální státní správě zůstala, mimo jiné, povinnost regulovat ceny, jak je to v rámci veřejného zdravotnictví i jinde v Evropě obvyklé.

Pro probíhající spor má význam to, že stát může regulovat cenu práce lékařů placenou veřejnými pojišťovnami jen tak, aby nezpůsobil nedostupnost zdravotní péče. Vládní koalice se hlásí k volnému trhu práce, kde si každý může stanovit podmínky, za kterých je ochoten pracovat. To také protestující lékaři udělali, a stát měl s nimi jednat a hledat podmínky, na které by dostatek lékařů byl ochoten přistoupit. V roli nakupujícího je zde stát a iniciativa je tedy na něm, on má povinnost lékaře obstarat a proto si nemůže moc diktovat, a měl využít ochoty lékařů přistoupit na silně redukovanou částku 2 miliardy (méně než 2 % osobních nákladů), umožňující trochu zmenšit velký rozdíl mezi příjmy některých nemocničních lékařů a lékařů v ambulantní sféře.

Ministr Heger neměl ustoupit schválnostem ze strany premiéra Nečase a jeho parťačky Juráskové, zvláště když velká většina sester pochopila, že i pro ně je lepší stabilita nemocnic, než problematické přidání kombinované se ztrátou zaměstnání. A nebyli to lékaři, kdo měnil podmínky s cílem zmařit dohodu. Premiér Nečas bude těžko vysvětlovat, proč odmítl respektovat dosažený kompromis a přičinil se, aby krize nemocnic směřovala k neštěstí spojenému s možnými ztrátami na životech a mohla být zneužita k devastaci veřejného zdravotnictví a ztrátám společného majetku. Je dobře, že se ví, kdo porušil pravidla, a kdo by nesl odpovědnost, kdyby to jednou projednával nezávislý soud.

Ale občané nechtějí, aby po letech devastaci řešil soud, chtějí, aby k ní vůbec nedošlo, aby se pan ministr s lékaři znova sešel, zaručil dvě miliardy, které původně slíbil a zavázal se, že udělá, co je v jeho pravomoci -- a ne jen to, co mu někdo v pozadí dovolí. Více by se nemělo chtít, ale právě to by stačilo.

(Autor je vicepresidentem Svazu pacientů ČR)

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.2. 2011