Náčelníku, proč nás lidi nemaj rádi...?!?

7. 2. 2011 / Ladislav Žák

Velmi jsem se pobavil nad následující pasáží: "Odpověď na tuto mučivou otázku (...proč nás, bílé, vlastně tak nenávidí...?) pomáhají nalézt třeba profesor Paul Rogers nebo skvělý analytik Philip Gordon, jejž si Hillary Clintonová jako ministryně zahraničí vybrala za náměstka. Ti dva a s nimi řada dalších už delší dobu upozorňují, že v islámském světě probíhá svérázná podoba občanské války." Jde o mimořádné vzepětí amerického ducha, který se povznesl tak vysoko, že nezaznamenal, že zasadil občanskou válku do prostředí, kde skoro žádní občané nejsou. Jde o podobný intelektuální výkon jako umístit indiánské války do Indie, nebo katolické války do Číny. Je patrno, že americká vzdělanost v práci s informacemi a daty dospěla do stádia, kdy už není třeba ani žádná data a informace znát, natož pochopit. Snad nás naše vzdělávací reformy do tohoto stádia nepřivedou, byť se o to mnozí opravdu poctivě snaží. Nezbývá než konstatovat, že si Hillary Clintonová opravdu nemohla vybrat lépe, i když z jejích vystoupení je patrné, že jí je to skoro úplně jedno...

Dovolím si bez nároku na americké náměstkovské a profesorské prebendy vyslovit názor, že je to prostě jinak. Podstata nenávisti arabského, jakož i celé řady dalších světů, vůči světu západnímu tkví v tom, že v posledních několika stoletích to jsou bílý muž a bílá žena, kteří vraždí, zotročují a okrádají muže arabského, jakož i ženu arabskou. Proto každý normální Arab i Arabka, kterým ještě zůstalo trochu toho sebeuvědomění v těle, při sebemenší příležitosti napadnou jakéhokoliv bílého muže a libovolnou bílou ženu, protože dobře vědí, že se prostě nemohou splést a určitě někoho pomstí nebo odčiní nějakou křivdu. O Egypťanech, kteří Arabové opravdu nejsou, to platí zrovna tak. Lidé mimo západní svět mají zcela oprávněný pocit, že se mají za co tomuto světu mstít. Že je to v individuálních případech ryze nespravedlivé, nemůže nikterak změnit sílu toho, co je pociťováno jako kolektivní vina bílé rasy. Navíc nepřijatelnost kolektivní viny je opět ryze západní filosofický a právní konstrukt, a proto je už předem odsouzen k pohrdání. To, že odmítáme kolektivní vinu, vůbec neznamená, že nás to před naší vlastní kolektivní vinou v očích jiných jakkoliv chrání. Zabijeme kohokoliv, oni už si to tam na Západě přeberou, říkají si lidé mimo tento svět a netuší, že tady namísto toho, abychom si to jako normální zabíjení lidé přebrali, tak o tom necháváme dumat profesory a náměstky. Měli bychom si jako známé slovanské, česko-moravsko-slezské holubičí povahy uvědomit, že naše milovaná EU nás propojila s významnou otrokářskou a koloniální tradicí našich evropských spoluobčanů, o neokoloniální současné praxi nemluvě. Neseme nyní společně s nimi břímě bílého muže, o kterém Rudyard Kipling napsal kdysi tyto verše:

(Za povšimnutí stojí, že o bílé ženě Kipling neříká ničehož, zatímco já už jsem bílou ženu zcela v gender duchu do svých úvah zahrnul.)

Kdo někdy navštívil Velkou Británii, ten ví, že se tam za zabíjení lidí na území Britského Impéria i mimo něj vůbec nestydí, naopak, britská muzea a zejména školský systém jsou plné připomínek na tyto hrdinské časy. Pro pořádek je třeba uvést, že je to zcela obecný jev, kdy jsou v dějinách za nejslavnější pokládány ty časy, kdy bylo pobito nejvíce nepřátel. Současné Německo je výjimkou potvrzující pravidlo, ale ani zde jistě není všem časům konec. Například v muzeu v Portsmouthu je vystaven kulomet, kterým bylo na konci 19. století, jako významnou bílou vědotechnickou novinkou, potlačeno Mahdího povstání. Padly tisíce a možná desetitisíce lidí v několika hodinách, ale na cedulce u kulometu je prezentována jako problém tohoto vražedného odpoledne ta okolnost, že se kulomet příliš zahříval. Naštěstí i tento drobný problém věda bílého muže překonala a inženýr, který přišel s lepším chlazením, byl vyznamenán společně s posádkou kulometu. Ohromné plátno v tomtéž muzeu, znázorňující hromadnou popravu stovek Indů, nese hrdý název Obrana Indie. Před branou univerzity v Durhamu stojí sousoší znázorňující to, jak jakýsi chrabrý Angličan s flintou stojí, pyšně nakročen, na hromadě mrtvých Pygmejů nebo Křováků a studenti mu tam nosí kytičky. Tedy nosili v polovině let devadesátých, od té doby jsem tam nešel, protože mi z toho bylo nevolno.

O století později jsme už společně s potomky Britského Impéria vtrhli do Kuvajtu, Afghánistánu a Iráku a to jen a jen proto, že si nechceme nechat vzít přímý přístup ke vzácným přírodním zdrojům, které se tam nacházejí. Lidské zdroje naše a především cizí tomuto svatému poslání úplně klidně obětujeme. Legitimitu tomuto loupení a vraždění pak dodáváme všichni, protože demokraticky volíme ty, kteří tyto loupeže a vraždy organizují a provádějí, a nadšeně spotřebováváme zboží, které má v těchto vraždách, vykořisťování a loupežích svůj přímý původ. Pokud se týče konkrétně Egypta, tak na to, k čemu v Egyptě dochází nyní, upozorňuje například Václav Cílek a s ním i někteří naši egyptologové již několik let. Jediný, kdo je tradičně překvapen, je president Obama, který kárá CIA a spol., že mu nic neřekly. Možná je ale lepší nevědět nic, než si myslet, že současné pouliční víceméně hladové bouře v Egyptě jsou občanskou válkou. V Egyptě jsme podporovali mubarakovsko-husákovský klid na práci (čti klid na drancování cizích zdrojů, které jsme prohlásili kdysi za vlastní) tak dlouho, až jsme mnohé Egypťany dohnali tváří v tvář smrti hladem. Ten, kdo je hladový, jak dobře víme, sytému moc nevěří -- a hladový Egypťan nebo Arab sytému bílému a novináři k tomu už vůbec ne. Tak dlouho jsme čachrovali nesmyslnými dotacemi na potraviny s jejich cenami, až se zákonitě zvedly natolik, že je totalitní vládci přestali být ochotní svému lidu dotovat, byť z našich dotací pro jejich zločinné režimy. Možná, že dotování základních potřeb a především potravin je lepším symbolem totality, než srp a kladivo, o Internacionále nemluvě. Ten, kdo dotuje potraviny, vlastně hrozí adresátům dotací permanentně hladem, a to není příliš dobré podhoubí pro jakoukoliv zdravou společnost, o demokracii nemluvě... Jéjejej, teď mě napadlo, jestli snad potraviny nedotuje i EU... Ale jestli snad náhodou ano, tak to bude určitě nějaký jiný příklad.

Tyto a jiné naše skvělé výkony vedou k tomu, že otázku, proč nás, bílé, vlastně tak nenávidí, nelze označit jinak než jako pitomou. Je zvláštní, že u otázky Vladimíra Pucholta o tom nikdo z nás nepochybuje, ale u otázek, které si kladou američtí profesoři a náměstci, si tím samým tak nějak nejsme jistí. Na samý závěr chci zdůraznit, že jsem se nechtěl nikterak dotknout Jana Eichlera, který je nejen znalým, ale i statečným člověkem, který říkal nepříjemné pravdy o našem chování ve světě, konkrétně v Iráku, ale i jinde, daleko dříve, než jsme k tomu dostali od strýčka Sama laskavé povolení.

Vytisknout