Whistle versus fízl

6. 1. 2011 / Tomáš Koloc

K poznámce Ivy Haslingerové, která v BL dostala titulek "Nahrávání kolegů je nemravné, nahrávání ve vládě je špionáž" a k reakci šéfredaktora BL na její poznámku bych chtěl zkraje poznamenat, že ve vládě a na dalších exponovaných místech je aktivita zvaná whistleblowing (toto slovo jsem poprvé slyšel v souvislosti s WikiLeaks, ačkoli jsem sám dlouholetý whistleblower; moje metoda je taková, že se dám najmout do práce v určitém oboru a z jeho prostředí pak -- zejména v časopise ČiliChili, ale někdy i v BL či jinde -- zveřejním necenzurovanou reportáž, stejně tak jako z alarmujících prostředí a situací v nichž se ocitnu zcela náhodou) -- zde je tedy whistleblowing zcela namístě.

Chci se však pozastavit nad slovy Jan Čulíka, v nichž autorku poznámky nabádá "Ať se podívá třeba do Švédska nebo do Velké Británie." Když jsem před rokem opět pobýval ve Velké Británii, všiml jsem si vývěsek ve společných prostorách činžovních domů a na dalších veřejných prostranstvích, na nichž bylo napsáno: "Víte, že váš soused má televizi a nenahlásil ji? Volejte číslo to a to!", "Víte, že váš soused odhazuje odpadky mimo popelnici? Volejte číslo to a to!" a tak dále.

Takové vývěsky visí nejen ve Velké Británii, ale také ve Švýcarsku, kam jsem se podíval. Zda visí ve Švédsku nevím, ale považuji to za pravděpodobné. Podle mého takové vývěsky totiž mohou viset pouze v zemích, kde obyvatelé nezažili fašistický a komunistický totalitní režim a nepamatují si jiné tabulky, na nichž bylo napsáno: "Poslouchá tvůj soused zahraniční rozhlas? Nahlas to", které v určité době vyvrcholily vyhláškou: "Nenahlášení se trestá smrtí pro celou rodinu."

Podobná výchova nikoli k whistleblowingu, nýbrž k práskačství, kdy státní správa jednak zasahuje do věcí, které si malé komunity mohou a mají vyřešit samy (odpad před domem) a jednak si stylem strážmistr Flanderka -- Pepek Vyskoč ulehčuje svoji vlastní práci (nepřihlášené přijímače) podle mého nevede k větší transparentnosti, ale naopak k vyřizování účtů, klientelismu a k profízlování národa, jak to známe z románu 451° Fahrenheita a ostatně i z vlastní dějinné zkušenosti. Od podobných vyhlášek je totiž už jen krůček k výzvám typu "Čte tvůj soused WikiLeaks (Britské listy, Referendum), nahlas ho!"

Znovu opakuji, že nejsem odpůrce whistleblowingu, ale lehkovážného přístupu k "neautorizovaným informacím o sousedovi", který mají některé západní země, jež jsem navštívil. Whistleblowing (včetně onoho termínu který v rekordně krátké době zaplevelil češtinu dalším cizím slovem) začínající odspoda, od "domovních důvěrníků", je podle mě sourozenec politické korektnosti, kterou jsem před časem odmítl ZDE a člen velké rodiny jevů, pomocí nichž se západní společnost snaží dohánět mizející přirozený étos vyumělkovanou institucionální "etikou".

Bude-li prostý občan nájemník a poplatník politicky korektní, neznamená to, že bude tím slušnější a empatičtější, a udá-li ho někdo odvedle za jeho prohřešek, neznamená to, že bude tím poctivější.

Mnohem spíše naopak.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 6.1. 2011