Jak se má Santa V. Klaus

23. 12. 2010 / Jiří Šejnoha

Stanovuji tedy první zákon svobody projevu. "Za projevenou neokopírovanou myšlenku nesmí být potrestán její první mluvčí, neboť se má za to, že by nedošlo k potrestání skutečného viníka." Skutečný pachatel je neznámý a odměna za takto zjevený nápad by měla být tak maximálně ve výši jednoho průměrného denního platu poštovního doručovatele."

Napadla mne tedy vánoční definice osoby prezidenta České republiky. Prezident České republiky je státním zaměstnancem, který může všem svým dětem koupit z jednoho svého platu kompletní lyžařskou výbavu a k tomu je všechny poslat na týdenní silvestrovský pobyt do Špindlerova Mlýna, aniž by to ohrozilo životní úroveň prezidentského páru. A to na rozdíl od jiných státních zaměstnanců, z nichž mnohý si na vánoční dárky příští rok bude muset opět půjčit na lichvářský úrok. Tentokrát možná i větší částku a ve vyšší úrokové sazbě. To se jednou zase prozřetelnost ťukla do čela a prstem ukázala na mne.

Škrtnutím svého oblíbeného pera prezident podepsal vládou předložený a parlamentem schválený rozpočet pro rok 2011. S povzdechem, že úspor mohlo být mnohem více. Osobně mu do jeho příštího roku úřadování na Hradě přeji, ať je ve svých radách vůči svým občanům ještě tvrdší, neboť přece jen na lidi musí být přísnost. Ona už jednou tady ta přísnost byla, takže náš prezident je se svým názorem na reformu v jistém smyslu pouhým opisovačem myšlenek. Za opisování chyb by se už trestat mělo, jen ty mlýny Boží melou nějak moc pomalu, hrozně moc pomalu. Napadlo mne znovu, vyhoďte toho mlynáře, dokud je čas, za branami stojí tolik nezaměstnaných, a ti to budou dělat ochotně dvakrát rychleji a třeba za půlku.

Měl bych však být vůči našemu Santa V. Klausovi spravedlivý. Z důvodu objektivního podání skutečnosti, to abych se vyrovnal alespoň pořadům v České televizi, přidávám jeden starší totalitní vtip na podobné téma. Přijde předseda federální vlády před vánočními svátky domů a vyklopí na stůl svůj třináctý plat. Manželka tu hromadu bankovek uklízí do skříně. Jak je tak rovná na sebe do štočků, udělá nějakou chybu, drbne do jednoho komínku a peníze se vysypou na podlahu. Celá upachtěná to všechno znovu sesbírá, srovná zpátky do skříně a pak udiveným hlasem říká manželovi: Lubomíre, to by mě teda zajímalo, jak to dělají v rodinách, kde chodí do práce oba dva.

Vytisknout