Jsem rukojmím lékařů, anebo pana ministra?

23. 12. 2010 / Luděk Prokop

Oprostím-li se od okolností, pak se přikloním k mínění, že v sociálním státu ve smyslu mého chápání slova "sociální", by jakékoli studium nemuselo být úplně zdarma. Nicméně studium konkrétně na profesi lékaře (umím si představit i profesi učitele a podobně), by zdarma být mělo. Nikoli proto, aby vystudovaný lékař vzal kramle do lukrativnějšího zahraničí. Na druhé straně, ani proto, aby byl nucen pracovat za mzdu ignorující náročné studium (byť poskytnuté zdarma v onom sociálním státě). Za mzdu ignorující náročnost povolání. Nebo proto, aby byl nucen pracovat přesčas natolik, že se to musí odrazit na vrub pacientů. V sociálním státu by vůči zdravotnickému personálu mělo platit, ještě více než všude jinde, že bude bráno na zřetel a uplatňováno pravidlo přímé úměry mezi kvalitou práce a spokojeností zaměstnance.

K požadavku na trojnásobek průměrné mzdy, tedy zhruba na sedmdesátitisícový plat lékaře, dlužno vzít v potaz mimo jiné i to, že na průměrnou mzdu nedosahuje zřetelně více než polovina zaměstnanců v ČR. Předpokládám, že lékaři tohle vědí a jejich požadavek znamená nikoli 70 tisíc každému lékaři. Předpokládám, že je míněn pouze jako příměr a nikoli tak, jak jej zjednodušeně předkládají sdělovací prostředky. Pokud jsou zmíněné předpoklady na místě, pak lze požadavek lékařů považovat za zcela oprávněný a nijak, respektive vůbec ne, přemrštěný.

V případě, že je údaj o hodinové mzdě lékařů v rozpětí 100 až 250 Kč pravdivý, s přihlédnutím k době řady let ignorovaných, marných snah o narovnání, mohu se divit pouze tomu, že požadavek na nápravu teď hned a bez dalších odkladů a jalových příslibů, nebyl položen podstatně dříve. Včetně reálné hrozby formou hromadných výpovědí.

Z projevů a reakcí ministra zdravotnictví čiší arogance na sto honů. On nebude brát zřetel na nátlak, on je přesvědčen, že to ti lékaři až tak vážně nemyslí. Je přesvědčen a pravidelně to dává k lepšímu, že jich nakonec odejde jen a jen takřka zanedbatelné množství. A opět jen jalové přísliby bez konkrétních výstupů. Kde to jenom žijeme? Na místo kompromisních jednání podepřených okamžitým, alespoň proklamativním, bezodkladným sáhnutím do rezerv či lépe k půjčce, s následným vykrytím prostřednictvím ucpání některých z nesčetných korupčních děr, slyšíme jen razantní slova pevného jedince. Jedince pohrdajícího důsledky padnoucími na nespočet pacientů. Jo, tihle stateční hrdinové na cizí úkor, to je pro národ požehnání, jen co je pravda.

Ono lze postojům pana zdravotnického ministra i porozumět. Spoléhání na slabost postavení druhých. Na to, že ti druzí nemyslí své vyhrůžky až tak vážně. Spoléhání, že neumí řeči, že neopustí domov, že neopustí zázemí. Pro hazardního hráče vynikající pozice. Velice přijatelné riziko, kdy druhá strana riskuje příliš a on sám riskuje především ceniny mnoha jiných. V daném případě pacientů. A ty jeho vlastní ceniny, v jeho věku postradatelné, ty snad brát v potaz ani nemusel. Včerejší, úterní večer to bezezbytku potvrdil. Vláda dostala důvěru koaličních stran, vzdor ošklivému provalení konkrétního příkladu dokladujícího marasmus vůdčí strany vládní koalice. Vyslovení důvěry pak zdokladovalo i marasmus zbývajících stran koalice. Policejní ředitel dostal dle předpokladu vizi lukrativního východiska a ministr John pořádnou, výchovnou facku od pana presidenta. Facku prostřednictvím udělení stříbrné plakety, co by uznání zásluh a vysoké kvality práce rezignujícího ředitele. Co k tomu všemu dodat a neplakat? Nic, prostě nemyslet a nebýt nemocný.

Vytisknout