Proč vlastně stávkovat? Stát patří "dolním" deseti milionům

7. 12. 2010 / Martin Martínek

Je to jistě taková naivní otázka. Vždyť přece všechno u nás funguje -- všichni jsme spokojeni resp. měli bychom být spokojeni. To jen pár věčně nespokojených chce ohrožovat spokojený život ostatních spoluobčanů. Tak nějak líčí nadcházející stávku pravicová média. Tak jí také vnímá - pravicový - premiér.

Také on má jasno – je to nezodpovědné a je to jen proto, že si to pár odborářů přeje. Jak je to prosté. A jak je to také typické. Pan premiér přece ví, co zaměstnanci státu potřebují a co chtějí.

Dost přetvářky

Půjdou-li proto v příštích dnech zaměstnanci do stávky, tak bude i proto, že už mají dost této přetvářky. Že mají dost toho, aby si z nich někdo dělal jen dojnou krávu a že by to měli být jenom oni, kdo bude platit za tuto krizi. Chtějí, aby jejich hlas byl slyšet. Protože i oni - nikoli jen pár politiků – mají právo se vyjádřit ke své budoucnosti. K tomu, co chtějí.

Stát patří těm dolním deseti milionům a nikoli hrstce vyvolených, kteří o životě prostého zaměstnance nevědí vůbec nic. Je to těch dolních deset milionů, kteří – kromě jiného - se také skládají na bezstarostný život této hrstky vyvolených.

Jsou to ti, kteří budou v novém roce přemýšlet, do jaké fronty na práci si mají stoupnout a nebo jak rozdělit tu zmenšenou hromádku peněz z výplaty, když jim mnoho z toho, co potřebují, podražilo.

Jde v této stávce o hodně. O to, zda bude pokračovat korupce v ještě větších rozměrech než dosud, kdy dvacet procent ze státních zakázek se někam ztratí. Všimněme si – ze státních zakázek – hrazených z daní daňových poplatníků.

Jde také o to, zda se – kdy, když ne teď, jak praví představitelé soukromých penzijních fondů – podaří zprivatizovat důchodový systém a přihrát ten ohromný byznys – jak typické – hrstce finančních žraloků. A také jde o pokračování privatizace zdravotnictví – tentokrát přes zvýšený příspěvek na péči. Ve hře je dnes privatizace sociálních systémů – největší byznys od dob kuponové privatizace. Je ještě stále co rozkrást.

A tomu dnes mají zaměstnanci napomáhat. Je jich prostě moc a chce-li vláda a její kmotři dál pokračovat v dosavadním duchu – dál si dělit výhodné státní zakázky, pokračovat v korupci - pak někde se musí ušetřit.

Ovládající a ovládaní

Co vlastně ví Petr Nečas o životě normálního občana? Od roku 1992 sedí v Parlamentu. Jako poslanec má zaručený plat nejméně na trojnásobku průměru českého zaměstnance. Má zvýhodněnou nemocenskou a dopravu zadarmo atd. Chodí si do poslanecké restaurace, kde jsou ceny jakoby z jiného světa. Ne to není závist, to je jen konstatace faktů, kterou jsou nezpochybnitelné.

Po celých dvacet let žije z peněz daňových poplatníků. A když se naskytne příležitost ještě více se zanořit do rozpočtových peněz, nezaváhá. Jako ministr práce při svém odchodu z ministerstva rozdává z peněz daňových poplatníků bohaté odměny – ve výši celoročního platu průměrného zaměstnance – svým asistentům, sekretářkám. A dnes těm jiným státním zaměstnancům říká, že si musí snížit platy a nebo ještě lépe – úplně ze služeb státu odejít.

Ví, on něco o tom, jaké to je obcházet jednotlivé zaměstnavatele a ptát se, zda by někoho nepotřebovali na práci? Co to je mít nerudného šéfa, kterému mu není nic dobré, nebo být vystaven rozmarům nějakého zakomplexovaného majitele? Být matkou samoživitelkou a třást se na konci měsíce, aby nedostala výpověď? Jak dlouho on vlastně pracoval v těchto nových tržních podmínkách, podle nového zákoníku práce, který mu tak často vadí. Obávám se, že ani minutu. Na počátku devadesátých let to všechno byla jenom selanka....

Lze se pak divit, že se vysmívá stávkujícím, že stávkují jen proto, že si to přejí odborářští "bossové"? A ti, že do stávky ženou své členy jen proto, že jim ubývají členové. Tato slova nejsou ničím jiným než arogancí a povýšeností, kdy vrchnost s pohrdáním shlíží na své poddané a vysvětluje, že jim rozumí, že jsou to prosťáčkové, kteří vlastně ani nevědí, proč a za co chtějí stávkovat. Jsou to vlastně takové ovce, které to dělají jen proto, že si to někdo přeje...

Co ale tento „úspěšný“ premiér za šest měsíců dokázal? Parlamentní volby sice nevyhrál, ale trefnější by bylo říci, že mu je svojí hloupou arogancí vyhrál Paroubek. A pak také Miroslav Kalousek s TOP 09.

Ale pak už dvakrát prohrál – ve volbách obecních a senátních. Je snad on tím uznávaným šéfem vlády? O tom se dá opravdu pochybovat. Copak tato vládní koalice působí jako celek? Nepředvádí snad alespoň jednou týdně nějaký rozpor – tu kvůli dodávkám zbraní, pak zase kvůli něčemu jinému... Ani jeho vlastní strana ho moc neposlouchá...

Šest měsíců je dost času k tomu, aby už vláda dokázala, že si umí poradit s tím, co mnoha občanům vadí. Dokázal tento premiér přijít s návrhy, jak potlačit všudypřítomnou korupci? Tu korupci, která se tak rozšířila za Topolánkovy vlády, až se stala v podstatě veřejně tolerovaným fenoménem... Nebyl snad Petr Nečas v této vládě? Nic neviděl a neslyšel? Neseděl snad ve vedení ODS a tedy nebyl za minulosti odpovědný? Anebo viděl - a co potom proti tomu udělal?

Jaké nové myšlenky přináší Petr Nečas, které dosud za dvacet let v politice nedokázal realizovat? Jsou skutečně nové, anebo jen opakuje dávno přežité mantry neoliberálních politiků a ekonomů?

Jak je to dávno, kdy mnoho českých politiků a ještě více ekonomů do omrzení opakovalo, že to musíme dělat jako v Irsku. Snižovat daně, odbourat nesmyslné sociální výdaje. Prostě vytvořit příznivé prostředí pro hrátky finančních spekulantů, pro privatizaci. Kde je dnes tento vzor našich politiků? Je na kolenou. A kdo zaplatí jeho dluhy? Budou to zase jenom a jenom zaměstnanci ze svých daní.

A politici, kteří to dovedli do těchto konců – ti přece tyto účty platit nebudou. Ale snad zase oznámí, že byli demokraticky zvoleni a tedy měli k takové politice mandát.... Tak jako to říkají ti naši...

Nejde jen o Petra Nečase, Jsou snad jiní ostatní politici? Jak dlouho je státním zaměstnancem Miroslav Kalousek? Od roku 1990. Také on 20 let využívá dobrodiní peněz daňových poplatníků. A kolik takových politiků z povolání bychom v současném českém establishmentu našli? Byly by jich desítky a jistě by nám všichni unisono tvrdili, co nového ještě mohou společnosti dát. Jen kdyby dostali šanci a mohli vládnout. Platí jen jedno, po tolika letech, ať už v politice nebo ve vrcholné státní správě již nic nového dát nemohou....

 

Proto jsou zaměstnanci státu teď na řadě. A je to jen na nich, zda si to dál nechají líbit anebo dají najevo, že nejsou jako ovce.....

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 7.12. 2010