Trest za podporu "strany a vlády"

16. 11. 2010 / Zdeněk Jemelík

V těchto dnech jsme svědky neblahých událostí, provázejících konec soudcovské kariéry místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery. Jejich prapůvod má spojitost se známou kauzou "katarského prince", a to tak, že po vyhovění stížnosti pro porušení zákona, kterou podal exministr Pavel Němec ve prospěch Hamada al Thani, se Pavel Kučera s jejím předkladatelem spřátelil. V té době udržoval kamarádské vztahy s krajskými státními zástupkyněmi Renatou Veseckou a Zlatuší Andělovou. To byl základ, z něhož vznikl přátelský trojlístek Kučera-Němec-Vesecká. Zlatuše Andělová se k němu ze svého vzdáleného působiště připojovala jen příležitostně. Protože Pavel Kučera neopouští přátele, když upadnou v nemilost, s výjimkou Zlatuše Andělové přátelé se scházejí dodnes.

Odtud se odvíjí děj, jenž v těchto dnech spěje k závěru. Pokračováním byl čísi nešťastný nápad zachránit bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka před soudním projednáním obvinění z přijetí úplatku, zrozeného za podivných, dosud neobjasněných okolností. Dne 4. června 2007 vydal státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek usnesení, jímž na základě stížnosti Čunkova obhájce Eduarda Bruny odebral dozor a dohled nad trestním stíháním Jiřího Čunka severomoravským žalobcům a předal je do působnosti Krajského státního zastupitelství v Brně. Nový dozorový státní zástupce, jihlavský Arif Salichov, pak trestní stíhání zastavil. Po provedení kontroly nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou se zastavení stalo nevratným. Arif Salichov v této souvislosti veřejně znectil údajně špatnou práci svých severomoravských kolegů, což je pobouřilo.

Odnětí a přikázání věci Jiřího Čunka pak mělo nečekané následky. Vypukla doslova vřava: hněvivě reagovala laická veřejnost a nesouhlas se zásahem státního zástupce Stanislava Potoczka začala hlasitě projevovat velká část státních zástupců, zvláště Salichovem pokořených severomoravských žalobců. Stanislava Potoczka zaštítila nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, která vehemencí jeho obrany na sebe stáhla pozornost veřejnosti do té míry, že jí přičítá iniciativu a výlučnou odpovědnost za tuto nepřístojnost, zatímco jméno autora protiprávního usnesení upadlo v zapomnění. Na odpor se postavil i olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištván, kterého ministr Jiří Pospíšil bez udání důvodů odvolal z funkce. Dobrovolně jej následoval jeho náměstek Igor Stříž, který tím svému odvolání předešel. Vypukla tzv. válka žalobců, jejímž zatím posledním zahřměním bylo nedávné hromadné porušení zákona o státním zastupitelství vystoupením jablonecké státní zástupkyně Věry Novákové a jejích stoupenců proti záměru Jiřího Pospíšila dosadit odvolanou Renatu Veseckou zpět na její původní místo krajské státní zástupkyně v Hradci Králové. K jejímu úplnému doznění snad konečně dojde po odchodu Renaty Vesecké, kterou Jiří Pospíšil chránil po celou dobu svého prvního ministerského působení a po návratu na ministerstvo protahoval její odvolání až do 27. října 2010, kdy ve vládě hladce prosadil ukončení jejího působení v čele Nejvyššího státního zastupitelství ČR k 31.prosinci 2010.

Na přelomu let 2007 a 2008 vypukla mediální kampaň, na které se z počátku podíleli hlavně redaktoři MF Dnes, České televize a bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Předložili veřejnosti paranoidní představu o ovlivňování řízení proti Jiřímu Čunkovi výše zmíněnou trojicí přátel. Mělo k němu dojít na třech utajovaných schůzkách, o nichž se nakonec ukázalo, že byly veřejné více než dost. Marie Benešová v této souvislosti prohlásila pět státních zástupců, advokáta Pavla Němce a místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru za "justiční mafii", která se pokouší z pozadí ovlivňovat soudní procesy. Postižení se bránili nařčení žalobou na ochranu osobnosti. Proces nebyl dosud pravomocně ukončen, nicméně díky vydatné mediální podpoře Marie Benešové se obrátil proti nim. Změnil se v jejich mediální lynčování. Nejvíce postižen byl právě Pavel Kučera, který jako soudce do přípravného řízení ve věci Jiřího Čunka nemohl nijak zasáhnout. Novináři jej přesto líčili jako jakéhosi "ďábla našeptávače justiční mafie".

Zde se "kauza Čunek", přesněji "kauza Bruna-Potoczek-Vesecká" osobou Pavla Kučery spojila s jiným justičním skandálem: se sporem mezi prezidentem republiky a Ústavním soudem ČR o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové z funkce a o jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu ČR. Iva Brožová se projevila jako zdatná veřejná ochránkyně vlastních práv: proti prezidentovým rozhodnutím se vzepřela stížnostmi k Ústavnímu soudu ČR, kde uspěla. Pavel Kučera v tomto sporu stál na straně prezidenta. Zvláště se proti své představené v jejích očích provinil tím, že v době, kdy ji v její nepřítomnosti zastupoval, udělil souhlas k jmenování jí nenáviděného Jaroslava Bureše soudcem Nejvyššího soudu ČR. Tím umožnil panu prezidentovi jeho jmenování místopředsedou soudu.

Počátkem r. 2008 postoupil ministr Jiří Pospíšil předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové dopis, kterým krajská státní Zlatuše Andělová z donucení seznámila vrchní státní zástupkyni Milenu Hojovcovou s obsahem oněch výše citovaných "utajených schůzek justiční mafie" ZDE a ZDE. Uvádí v něm úryvky akademických úvah Pavla Kučery, údajně vyslovených v různých restauracích během besed v úzkém kruhu přátel. Týkaly se sice kauzy Jiřího Čunka, ale o té se tehdy bavil celý národ. Jejich vyznění lze chápat různě, není jednoznačným návodem k jeho záchraně. Ostatně sama skutečnost, že Zlatuše Andělová "zázračně prozřela" až po tři čtvrtě roce a teprve dodatečně pochopila, že její společníci u stolu "asi po ní něco chtěli", je vysvědčením "průkaznosti" tohoto svědectví.

Iva Brožová se chopila příležitosti. Na základě tohoto podkladu podala na Pavla Kučeru kárnou žalobu, v které se odvolala také na neexistující úřední záznamy státních zástupců a svědectví neustanovených svědků. V závěrečné řeči před soudem nenavrhla způsob potrestání. Kárný senát Vrchního soudu v Praze pak dne 7. září 2010 žalovaného nepravomocně potrestal odvoláním z funkce soudce za údajné ovlivňování trestního stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka (rozhodnutí ZDE, komentář k rozsudku např.ZDE ZDE. Žalovaný se na místě odvolal. Odvolání má odkladný účinek.

Žalobkyni to nestačilo. Dne 14. září navrhla ministrovi spravedlnosti, aby žalovaného dočasně zprostil výkonu funkce soudce. Jiří Pospíšil jí vyhověl rozhodnutím z 8.listopadu 2010 bez ohledu na to, že tím ohrozil stabilitu řízení Nejvyššího soudu ČR, který na rozdíl od malých okresních soudů má jen jednoho místopředsedu. Je pozoruhodné, že v případě Renaty Vesecké, která má dva náměstky, mu nevadilo její setrvání ve funkci až do 31. prosince 2010, ačkoli se zúčastnila dvou ze tří inkriminovaných schůzek, je rovněž žalobkyní v procesu proti Marii Benešové a zejména je přímo odpovědná za nepřístojnost státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka ze 4. června 2007 a za zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka Arifem Salichovem.

Pavel Kučera o podnětu své nadřízené ministrovi na okamžité zbavení taláru nevěděl. Rozhodnutí mu bylo doručeno 9. listopadu, a současně bylo zveřejněno ve sdělovacích prostředcích. Po prověření procesního stavu odvolacího řízení poslal panu prezidentovi rezignační dopis a 11. listopadu kárný senát z důvodu jeho rezignace zrušil odsuzující rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze a kárné řízení zastavil. Tím pozbylo platnost ministrovo rozhodnutí. Pavel Kučera tedy setrvá ve funkci až do konce roku.

Pro pochopení toho, co se stalo, je třeba vědět, že soudcovská dráha Pavla Kučery musí ze zákona, z důvodu dosažení věku 70 let, skončit za jakýchkoli okolností nejpozději 31.prosince 2010. Doručením rezignačního dopisu soudce prezidentovi republiky začíná běžet tříměsíční rezignační lhůta, kterou ale Pavel Kučera již nevyčerpá. Současně s rezignací se zastavuje kárné řízení a ztrácejí platnost všechna předchozí rozhodnutí kárného senátu (podrobnosti viz ZDE.

Kučerův postup překvapil žalobkyni, ministra i novináře, a vyvolal jejich nevoli. Radim Vaculík v Právu z 11.listopadu 2010 jej označil za "fintu", Iva Brožová v rozhovoru pro Právo ze dne 12. listopadu 2010 za "Kučerův vynález", ministerstvo spravedlnosti ve stanovisku z 11. listopadu 2010 ZDE za "zjevné obcházení zákona" ..., na které "zákon o soudech a soudcích na tuto mimořádnou situaci nepamatuje". Současně sebevědomě oznámilo urbi et orbi, že "ministerstvo spravedlnosti v nejbližší době upraví zákon o soudech ...Zproštění výkonu funkce soudce, který je kárně stíhán, bude podle novely trvat až do doby zániku jeho funkce. Nikoliv tedy do pravomocného skončení kárného řízení, jako je tomu nyní", ačkoli k takovému úkonu nemá oprávnění. Úpravu zákona by mohl provést pouze Parlament. Není zdaleka jisté, zda by souhlasil s takovým posílením pravomoci ministra na úkor nezávislosti soudců.

Vyvrcholením vyvolaného mediálního šílenství byl komentář Petra Uhla v Právu z 12. listopadu 2010, v jehož závěru vybídl předsedkyni Nejvyššího soudu ČR, aby přikázala justiční stráži nevpouštět místopředsedu Nejvyššího soudu ČR do budovy soudu. Zřejmě mu nenapadlo, že by takový její zákrok byl nezákonný a mohl by jí vynést kárné nebo i trestní stíhání.

Je třeba dodat, že kárné řízení bylo od počátku zdržováno řadou procesních úkonů, vyvolaných jak žalovaným, tak žalobkyní a soudci kárných senátů a dokonce i ministrem spravedlnosti. Do neřešitelné časové tísně nakonec proces dostal kárný senát předsedy Viktora Macha, který na poměrně krátké písemné vyhotovení rozhodnutí potřeboval šest týdnů. Tím přiměl Pavla Kučeru upustit od původního záměru vést případně při až k Ústavnímu soudu ČR.

Postup Pavla Kučery ovšem vůbec není novátorský a skutečně jej umožňují ustanovení zákona o soudech a soudcích. Sáhl k němu teprve tehdy, když zjistil, že se do konce své soudcovské kariéry nedočká očištění před odvolacím soudem. Před ním jej použila řada soudců, mezi nimi například bývalá soudkyně Okresního soudu v Ústí n.L. Hana Vondráčková či náměstek ministra spravedlnosti a soudce Nejvyššího správního soudu ČR Jiří Vyvadil. Bývalá předsedkyně Okresního soudu v Teplicích Eva Tilleová touto "fintou" obětovala úřad předsedkyně soudu, aby zachránila aspoň soudcovský talár. Mimo to někteří soudci rezignací vůbec předešli podání kárné žaloby. Jen v Praze se tak stalo v posledním roce nejméně dvakrát.

"Kauza Kučera" nyní spěje k neodvratnému konci, který nastane dne 31. prosince 2010 vypršením jeho soudcovského mandátu ze zákona. Nic nového by se v ní již nemělo přihodit. Není to sice pravděpodobné, ale hypoteticky by mohlo přinést překvapení pouze písemné odůvodnění rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ČR, který nejenže zastavil Kučerovo kárné řízení, ale navíc výslovně zrušil prvostupňové rozhodnutí. Přesto lze již nyní za aférou obrátit list.

Jde v každém případě o velmi zajímavé řízení, které má několik příznačných rysů, jež stojí za zapamatování a za přemýšlení o objektivitě postupu žalobkyně, kárného soudu (i když jeho rozhodnutí bylo zrušeno) a ministra.

Ze znění kárné žaloby, zrušeného rozsudku i různých mediálních projevů je jasné, že Kučerovi se klade za vinu ovlivňování státních zástupců, směřující k odvrácení hrozby rozpadu vládní koalice a pádu Topolánkovy vlády, ke kterému by patrně došlo, kdyby státní zástupce obžaloval Jiřího Čunka. Je to první známý případ, kdy represivní orgán státu potrestal veřejného činitele za úmysl pomoci vládě, a stalo se tak v době působení vlády, vedené stejnou politickou stranou, v jejímž zájmu mělo k ovlivňování trestního řízení dojít. Odsouzeného navíc pronásleduje stejný ministr, který celou akci ve prospěch Jiřího Čunka během svého prvního ministerského působení důsledně kryl. O tempora, o mores.

Pro srovnání připomínám, že exprokurátorka Marie Benešová svým mediálním řáděním v době aféry kolem předání trestního stíhání "katarského prince" do Kataru naopak ohrozila vládní koalici a vládu Jiřího Paroubka. Přesto se stala miláčkem médií a získala aureolu "jediné spravedlivé". Exministr Pavel Němec ji samozřejmě nechal odvolat, ale dále se jí nemstil a neposlal před trestní senát soudce, kteří zneužili své pravomoci k nezákonnému držení "prince" ve vazbě a dovedení nezákonného procesu až k rozsudku.

Další zajímavostí je skutečnost, že se před kárný senát dostala jedna z nejvýznamnějších osobností polistopadové justice, soudce dosud zcela bezúhonný. Pavel Kučera se po krátkém působení v advokacii stal v r. 1972 soudcem Okresního soudu v Kladně. Ač nebyl členem KSČ, odtud postoupil na Krajský soud v Praze. Po více než ročním působení ve funkci zástupce vedoucího kanceláře prezidenta ČSFR Václava Havla v letech 1990/91 se v květnu r. 1991 stal soudcem Nejvyššího soudu ČSFR. Odtud jej legendární Otakar Motejl přivedl 1. ledna 1993 do funkce místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, kterou od té doby zastává nepřetržitě až dosud. Je také významným publicistou.

Perličkou je působení předsedkyně Nejvyššího soudu ČR v roli kárné žalobkyně proti svému místopředsedovi. Domnívám se, že jiný podobný případ se v dějinách moderního evropského soudnictví nenajde.

Neméně pozoruhodná je skutečnost, že ze všech tzv. "mafiánů" měl Pavel Kučera k zásahu do kauzy Jiřího Čunka nejdále, neboť vůči státním zástupcům neměl žádnou pravomoc. Nebylo dokonce vůbec prokázáno, že by aspoň ovlivnil jejich uvažování. Ani samosoudce Vojtěch Cepl ml. v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové, ani kárný senát předsedy Viktora Macha se neotázali státních zástupců Renaty Vesecké, Stanislava Potoczka či Arifa Salichova, do jaké míry bylo jejich jednání ovlivněno Kučerovými názory. Kárný senát dokonce nepřipustil předvedení Stanislava Potoczka jako svědka obhajoby. Ač byl nejdále, byl Pavel Kučera potrestán jako první. Obžalován byl již počátkem r. 2008, zatímco další v řadě, Renata Vesecká, měla zdánlivě pevné postavení až do předvolebního období r.2010 a odvolání z funkce se dočkala o sedm týdnů později než on. Pro nikoho dalšího ze státních zástupců, kteří se podíleli na záchraně Jiřího Čunka, neměla jejich účast na akci žádné následky. Občas se v této souvislosti vzpomíná Arif Salichov, ale původce pohoršení Stanislav Potoczek zůstává pro veřejnost neznámým jménem.

Vůbec se nemluví o tom, že na ovlivňování "kauzy Čunek" se významně podílel tehdejší a současný ministr Jiří Pospíšil, který nechal 12. června 2007 vydat k matení veřejnosti stanovisko, podle kterého zásah státního zástupce NSZ z 4. června 2007 nebyl protiprávní. Až do konce svého prvního mandátu pak "pachatelům" kryl záda odmítáním podnětů ke stížnosti pro porušení zákona proti Potoczkovu usnesení, návrhů na zahájení kárného řízení proti Renatě Vesecké a na její dočasné postavení mimo službu.

Rozhodnutí kárného senátu předsedy Viktora Macha je průlomové tím, že je kriminalizací útržků ze soukromých rozhovorů, vedených v uzavřeném přátelském kroužku tří až pěti osob. Je zvláštní i tím, že stojí pouze na jediném přímém svědectví Zlatuše Andělové, kamarádky obžalovaného a Renaty Vesecké. Všichni ostatní svědci obžaloby se odvolávají na ni a žádný z nich nepořídil o sdělených skutečnostech úřední záznam, jak měl z úřední povinnosti učinit. Ostatně i Zlatuše Andělová tuto povinnost zanedbala a svědectví vydala až s velkým časovým odstupem. Do výpovědi před kárným soudem se svědkům nechtělo. Po prvé odmítli vypovídat s planou výmluvou, že nebyli zproštěni mlčenlivosti. Jako soukromá osoba a laik si myslím, že došlo k hrubému zásahu do ústavních práv účastníků sedánek přátelského kroužku. Pokud by se měly takové procesy množit, byl by to návrat do poměrů totalitního státu.

Zvláštní je i skutečnost, že úkony k záchraně Jiřího Čunka před soudním projednáním obvinění proti němu jsou až dosud oficiálně považovány za zákonné, právně čisté. I když od samého počátku veřejně prohlašuji manipulaci s trestním stíháním Jiřího Čunka za protiprávní a opakovaně jsem se dovolával zrušení Potoczkova usnesení a potrestání "pachatelů" zásahu, upozorňuji, že trestání kohokoli za ovlivňování řízení je za daných okolností naprostou právní absurditou.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 16.11. 2010