30. 10. 2010 / Rudolf Převrátil
Rád čtu články Borise Cveka. Sice v nich skoro vždy něco vyvolá můj nesouhlas, ale nacházím v nich také hodně svěžích pohledů a myšlenek. Tentokrát však Cvek ve své replice na článek o Churchillovi sáhl hodně vedle. Souhlasím samozřejmě s jeho výchozím požadavkem, abychom Churchilla nehodnotili ahistoricky, pouze z pohledu dnešní doby. Přál bych si dokonce, aby se takový přístup uplatňoval i v jiných případech, například u moderních českých dějin obecně a zejména u období po roce 1945. Zatím je u nás módě spíš opačný přístup, jak ukazují např. výkony ústavu, který údajně vědeckými metodami zkoumá tzv. totalitní režimy. Ale to už je jiný příběh, kterým se dál v tomto textu zabývat nebudu.
Vedle zmíněného oprávněného požadavku totiž Cvekův krátký text obsahuje neudržitelná tvrzení a zmatené soudy. Myslím, že jde o symptom zmatků v historickém povědomí, které dnes postihují i vzdělané a inteligentní lidi dobré vůle. A protože jde o důležité věci, stojí to vše za trochu rozboru.
"Vzdělaní, osvícení lidé 18. a 19. století byli vesměs rasisty", "evropská kultura minimálně do 1. světové války na těchto hodnotách [imperiální mentality, rasismu a militarismu] de facto dokonce stála", píše Cvek. To samozřejmě není pravda. Není mi známo, že by "Voltaire obchodoval s otroky" a nemyslím si, že je to pouhý projev mé nevědomosti. Pokud pro toto své tvrzení může Cvek uvést nějaké hodnověrné doklady, rád se nechám poučit. Zato je ale známo, že Voltaire ostře odsuzoval otroctví, např. v Candidovi, a že často zmiňoval Čínu, Siam a Japonsko jako příklady skvělých neevropských civilizací. Pokud jde o další přední osvícence, otroctví kritizoval také Diderot, a považovat za rasistu Rousseaua s jeho ideálem "ušlechtilého divocha" by byl samozřejmě nesmysl.
Přejděme k evropské kultuře jako celku. Prakticky od začátku moderního kolonialismu po roce 1492, kdy Španělsko začalo ohněm a mečem dobývat a kolonizovat Jižní a Střední Ameriku, přičemž vyhubilo značnou část původního obyvatelstva, se toto počínání stalo ve Španělsku předmětem ostré intelektuální kritiky a byl proti němu organizován praktický odpor. Představitelem tohoto postoje se stal dominikánský mnich Bartoloméo de las Casas, první katolický kněz ordinovaný na území Amerik a první biskup diecéze Chiapas. Od svého myšlenkového obratu r. 1514 bojoval proti koloniální politice tzv. encomiendy a ze začátku s velkým úspěchem. Pod jeho vlivem vydal císař Svaté říše římské a španělský král Karel V. Leyes nuevas, tzv. Nové zákony o Indiích, který politiku encomiendy značně omezovaly, a papež Pavel III vydal bulu Sublimis Deus stanovící, že američtí indiáni nesmí být zotročováni a mohou být evangelizováni pouze pokojnými prostředky. Las Casasův příběh je dokumentován a popsán v řadě pramenů, v češtině např. v knížce Immanuela Wallersteina Evropský univerzalismus: rétorika moci (vydalo ji roku 2008 Sociologické nakladatelství). Nakonec se karta obrátila a Casas svůj boj prohrál. Stal se ale duchovním zakladatelem abolicionistického hnutí a ohlasy jeho původních formulací lze nalézt po čtyřech stoletích ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN: všichni lidé se rodí svobodni a rovni co do své důstojnosti a práv.
Takže tvrzení, že evropská kultura stála na rasistických hodnotách, vychází ze ztotožnění určité, byť často dominantní linie evropské mocenské politiky s kulturou jako takovou. Takové ztotožnění je samozřejmě zcela neoprávněné. Mnohem bližší pravdě je zřejmě pohled na dějiny evropské kultury jako na dějiny rozštěpenosti, dějiny sváru humanistických tendencí a rovnostářských koncepcí s imperiálními, rasistickými a militaristickými tendencemi a koncepcemi. Tento svár lze doložit množstvím historických faktů, kulturních i politických. Jen namátkou: po Casasovi v 16. století přišli v 17. století s kritikou otroctví kvakeři a různé evangelické náboženské skupiny; už byly zmíněny postoje předních osvícenců; roku 1772 bylo zrušeno otroctví v Anglii v souvislosti s tzv. Somersetovým případem; rokem 1789 začíná spletitá a tragická epopej černošské a kreolské Haitské republiky, která vzala vážně ideály Francouzské revoluce; od první půle 19. století se aktivizuje abolicionistické hnutí ve Spojených státech; v občanské válce (1861-1865) vybojovává Sever v čele s prezidentem Lincolnem zrušení otroctví v USA. Součástí evropské kultury (která v těchto souvislostech zahrnuje i kulturu severoamerickou) byl odpor vůči otroctví a rasismu. Na hodnotách rasismu stála leda evropská nekulturnost.
Toto obecné hodnocení nemůže zpochybnit ani okolnost, že vztahy evropské civilizace s jinými civilizacemi pojímali i humanističtí a pokrokoví myslitelé Evropy takovými způsoby, které byly později kritizovány jako eurocentrismus, orientalismus nebo tzv. vědecký universalismus.
Ahistorickým způsobem klade Cvek otázku, zda Evropané nemohli udělat pro bývalé kolonie víc tím, že by v nich zůstali. Domnívám se, že není správný purismus, který by chtěl v historiografii zakázat uvažování o alternativách po způsobu "co, kdyby", pokud takové alternativy skutečně existovaly a historičtí aktéři si z nich mohli vybírat. V případě kolonialismu tomu tak ale po druhé světové válce nebylo. Británie se svým obrovským impériem byla značně oslabena už I. světovou válkou. Z II. světové války sice vyšla hrdě a se vztyčenou hlavou jako země, která dokázala sama vzdorovat obrovské převaze nacistického Německa, ale hospodářsky byla úplně na dně. Na udržení a obnovu impéria už prostě nezbyly síly a britským elitám, kterým nechyběl realismus, bylo také zřejmé, že impérium by už nebylo pro metropoli žádným přínosem, zejména vzhledem k trvalému vzestupu národně osvobozeneckého hnutí. Takže se Británie, dalo by se říci s elegancí, svého impéria vzdala a hospodářsky a vojensky se těsně přimkla k novému hegemonovi a pokrevnému příbuznému, Spojeným státům. Francouzským vládnoucím elitám se takového realismu nedostávalo, ale ani Francii nakonec nezbylo než opustit Vietnam i Alžírsko.
Za zmatenou považuji Cvekovu úvahu o tom, že Evropané nechali bývalé kolonie napospas (kromě jiných zel) Idi Aminům, studené válce a nadnárodnímu kapitálu. Ani v Africe nebyl jen Amin nebo Bokassa (kterého dlouho podporovala Francie). V čele afrických zemí byli také politici se státnickými kvalitami, moudrostí nebo přinejmenším solidností a administrativními schopnostmi. Byl také Jomo Kenyatta, Sékou Touré, Léopold Senghor, Félix Houphoët-Boigny nebo Kwame Nkrumah. V Asii byl Gándhí a Ho Či Min, v Egyptě Nasser atd. Osudy jejich režimů a zemí byly a jsou dodnes složité, ale poukazování na nejhorší diktátory je nijak vysvětlit nemůže. A pokud jde o studenou válku a nadnárodní kapitál, v obou případech jde o politiku a instituce vyspělých zemí Severu. Bývalé koloniální mocnosti, s nimiž do her a zápasů v těchto věcech vstoupil Sovětský svaz, z někdejších koloniálních zemí neodešly docela. Byly v nich znovu přítomny právě v podobě studené války a nadnárodních společností. Byli v nich přítomny novým a velmi účinným způsobem. Což platí s určitými změnami dodnes.
Jak už bylo zmíněno výše, evropské kulturní, intelektuální i politické dějiny lze chápat jako svár a souboj dvou tendencí: jedné imperiální, rasistické a militaristické, druhé humanistické a rovnostářské. Tento svár a souboj pokračuje. Vzájemný poměr sil se časem mění, v posledních dvaceti letech -- nehledě na ukončení studené války -- nabývá zase na vlivu první z nich. Tato tendence je všudypřítomná. Každá země evropského kulturního okruhu, každá země bohatého Severu má například svůj rasismus. (Tím se neříká, že ho nemají jiné země, ale jejich rasismus je nutné posuzovat -- a odsuzovat - vždy v kontextech specifických pro daný region.) Někde je rasismus latentnější, někde otevřenější, někde více učesaný, jinde méně. Ale najdeme ho všude, protože koření hluboko v sociálních poměrech. Dobře to ukazuje zmiňovaná Wallersteinova knížka. Určitá kontrolovaná míra rasismu má například ekonomickou funkci. Ekonomiky Severu už nemohou fungovat bez pracovní síly imigrantů. "Kontrolovaný rasismus", jaký zaznamenáváme i v činnosti českých úřadů, jež mají co dělat s imigrací, ale umožňuje držet imigranty "v koutě" a vytvářet pro ně situaci částečné legality nebo ilegality, v níž jsou nuceni vykonávat za nízkou mzdu nejhorší a nejméně placené práce, a to v nevyhovujících pracovních podmínkách a nejistých pracovních poměrech. Imperiální sklony, rasismus a militarismus také nepřípustně ovlivňují vnější politiku zemí Severu, včetně naší země. Česká republika se na takové politice podílí, když např. vysílá své žoldnéře do Afghánistánu. Je mimochodem trapné a groteskní, když pro něco takového zvednou ruku údajně levicoví senátoři. Neměli bychom k tomu jen mlčky přihlížet a nestačí také pouze moralistně argumentovat.
Vytisknout10.3. 2014 / Josef Vít
Roku 1945 existoval plán spojenců, zvaný Nemyslitelná operace, který se zdá skutečně nemyslitelný, totiž začít třetí světovou válku těsně po skončení války druhé. Měl jí být útok na Rudou armádu a kobercové bombardování ruských měst - něco na způsob ...