Ken Loach a Paul Laverty: J'accuse

18. 10. 2010 / Petra Šťastná

"Ve válce bylo zabito více než milion lidí, většinou ženy a děti. Obama musí respektovat Úmluvu proti mučení, kterou podepsal, a lidé, kteří mučení odsouhlasili -- Dick Cheney, Condoleezza Rice, Donald Rumsfeld, Colin Powell, George Tenet, John Ashcroft (tj. členové Hlavní komise, 'Principals Committee`) -- musí být za své zločiny souzeni."
Paul Laverty, autor scénáře Route Irish

"Vždy je výzvou nalézt mikrokosmos, který poodhalí větší celek: nevyřešený konflikt, kontradikci, která -- pokud je zkoumána -- odkryjí celou krajinu."
Ken Loach, režisér Route Irish

Společné dílo britského režiséra Kena Loache a autora scénáře Paula Lavertyho, film Route Irish z letošního roku pojednávající o válce v Iráku, je nejméně dvojím obviněním: Obviněním ze zprivatizování války, kdy najatí soukromí vojáci nemají zodpovědnost vůči zákonům; maximálně zodpovídají vlastníkům a akcionářům privátních firem. A obviněním z mučení (tzv. waterboarding, který je ve filmu demonstrován), které nebylo Spojenými státy dosud dostatečně vyšetřeno.

Loach vykresluje válku proti Iráku jako zločin, jako nelegální válku s ohromnými ztrátami na lidských životech, která je založena na lžích a chamtivosti a je plná korupce. Pachatelé tohoto utrpení se však dosud beztrestně pohybují na svobodě.

"Route Irish" je název silnice vedoucí mezi bagdádským letištěm a tzv. Zelenou zónou. Všeobecně je považována za nejnebezpečnějši silnici na světě. Privátní voják Frankie odjíždí na popud svého přítele Ferguse do Iráku, aby jako bývalý výsadkář zpeněžil své zkušenosti. Dojde však ke zvratu a Frankie začne zaznamenávat zabíjení civilistů soukromými vojáky. Za to jej čeká smrt, se kterou se jeho přítel Fergus nedokáže smířit a nedojde klidu, dokud neodhalí celou pravdu. Film byl natáčen převážně v Liverpoolu a v Jordánsku.

Za výrobou filmu stojí několikaleté přípravy (rozhovory s vojáky, zdravotními sestrami a s mnoha dalšími se zkušenostmi z Iráku) a především neúnavná práce skotského právníka a scénáristy Paula Lavertyho (který má mimo jiné zkušenosti z občanské války v Nikaragui, kde referoval o Contras). Ten k filmu vydal obsáhlý text (zveřejněný při uvedení filmu na MFF v Cannes) s následující ostrou kritikou beztrestnosti:

Paul Laverty: Úvod k filmu Route Irish

Všem je nám důvěrně známý výjev s vynášením rakve padlého vojáka vracejícího se z cizího území: slavnostní vážná hudba, národní vlajka, eskorty a salvy podrobně zaznamenány médii po celé zemi. Slova útěchy plynou od politiků a generálů k truchlícím příbuzným, mnohdy tak mladým, že často svírají v náruči kojence. To však nebyl případ Deely, sestry Roberta, bývalého výsadkáře napadnutého ze zálohy v Iráku. Jeho tělo bylo z Kuvajtu přepraveno letecky na letiště v Glasgow. Zaměstnanec pohřební služby Deely sdělil, že na palubě bylo v ten den deset těl, z nichž dvě nejsou identifikovatelná.

Robertova rakev vypadala "jako velká bedna na pomeranče". Žádné fanfáry, žádná britská vlajka, žádní novináři a žádné otázky. Jeho smrt, pokud je nám známo, nebyla zaznamenána v žádném seznamu. Důvod je prostý. Robert už nebyl výsadkářem, ale privátním kontraktorem. Někdo je nazývá privátními vojáky nebo korporátními bojovníky či bezpečnostními konzultanty. Iráčané jim říkají žoldáci.

Válka je před našimi zraky pomalu, ale jistě privatizována. Dosvědčuje to Robertova rakev v podobě bedny na pomeranče, stejně jako statistiky. Patrick Cockburn, uznávaný komentátor iráckých událostí, odhaduje, že když okupace vrcholila, nacházelo se v Iráku okolo 160 000 zahraničních kontraktorů, z nichž mnozí -- možná až 50 000 -- byli po zuby ozbrojení pracovníci bezpečnostních agentur. Vedení války a následná okupace by nebyla bez jejich svalů možná.

Díky Paulu Bremerovi, předsedovi dočasné koaliční správy (CPA) jmenovanému USA, získal na základě nařízení číslo 17 (Order 17), vnuceném novému iráckému parlamentu k odsouhlasení, každý z těchto kontraktorů imunitu vůči iráckým zákonům. (Nařízení číslo 17 bylo v platnosti od roku 2003 do začátku roku 2009.)

Nikdo se nehrne do sčítání, kolik iráckých civilistů bylo privátními vojáky zabito či zraněno. Existuje však řada důkazů, jež svědčí o obecně rozšířeném násilí. Masakr 17 civilistů provedený lidmi z firmy Blackwater v centru Bagdádu je notoricky známým příkladem, je však mnoho dalších případů, které nahlášeny nejsou. Jeden vyšší kontraktor mi pod podmínkou anonymity sdělil, že hovořil s Jihoafričanem, který mu řekl, že zabít Iráčana bylo stejné jako "zabít kafira" (rasistické označení černocha v Jižní Africe, pozn. aut.). Další bona fide kontraktoři, hrdí na svou profesionalitu, mi vyprávěli o svém znechucení nad násilím "těch kovbojů". Jestliže se kontraktor zapletl do případu, který vyvolal pozdvižení, bryskně byl svou firmou vyvezen ze země. Beztrestnost, podle nařízení.

Zatímco nízko postavení kontraktoři hazardovali se svými životy a údy na Route Irish, nejvyšší šéfové těch samých firem vydělávali neskutečné jmění. David Lesar, generální ředitel společnosti Halliburton (bývalým generálním ředitelem byl Dick Cheney), vydělal v roce 2004 téměř 43 milionů dolarů. Gene Ray ze společnosti Titan vydělal mezi lety 2004 a 2005 přes 47 milionů dolarů. JP London ze společnosti CACI vydělal 22 milionů dolarů. Ďábel se vždy ukrývá v detailech. Privátní kontraktoři účtovali armádě USA až 100 dolarů za vyprání prádla pro jednoho vojáka. V oficiální zprávě z ledna 2005 zvláštní hlavní vyšetřovatel pro rekonstrukci Iráku Stuart Bowen poodhalil, že díky podvodům a korupci zmizelo více než 9 miliard dolarů, a to se jednalo pouze o omezené období prozatímní správy. Také finanční beztrestnost.

Jak mi sdělil jeden kontraktor, to "místo smrdělo penězi". Není divu, že málo placení vojáci a elitní zvláštní jednotky, když prohlédli svou životní šanci "namastit si kapsu", hromadně odcházeli ze svých útvarů a přidávali se do těchto privátních vojenských korporací.

Tito muži "se namastili" nejen penězi.

Již jsme si zvykli na obrázky krveprolití a masakrů "odtamtud". Navykli jsme příběhům o pohřešovaných miliardách, korporátní chamtivosti, zneužívání, mučení a o tajných vězeních. Časopis The Lancet odhadoval v červnu 2006 počet usmrcených v irácké válce na 654 965 -- číslo, které naše smysly mohou jen těžko pojmout. Vše se zdá být bezpečně vzdáleno v čase a v prostoru. Je nám vnucováno, že na nás dolehla únava z Iráku.

Ale "odtamtud" je na cestě zpátky domů. Irák mají "naši chlapci" uvnitř, ve svých hlavách.

Byl jsem doslova omráčen, když jsem se od charitativní organizace Combat Stress, která se zabývá případy posttraumatického stresového syndromu (PTSS) bývalých vojáků, dozvěděl, že se tato porucha projeví v průměru až za 17 let. Organizace se proto připravuje (podobně jako armáda USA) na masivní nárůst klientů v následujících letech.

Norma, vlídná zdravotní sestra téměř důchodového věku, která se stará o bývalé vojáky již řadu let a která mě při psaní scénáře značně inspirovala, se mi svěřila: "Mnoho z těchto mužů truchlí pro své bývalé já." Bývalý voják mi ukázal obrázek, na kterém nakreslil sám sebe: "Chci jen zpátky své bývalé já."

Nařízení číslo 17 sice mohlo být v Iráku odvoláno, nicméně jeho duch má svrchovanou moc neustále: zápach beztrestnosti, lží, pohrdání mezinárodním právem, podkopávání Ženevských úmluv, tajná vězení, mučení, vraždy... stovky tisíc mrtvých. Představuji si, jak ideoví autoři toho všeho -- Bush, Blair, Rumsfeld & Company vyberou po projevech na rautech své miliony a zakládají své mezináboženské nadace, a nemohu přitom nevzpomenout na zdravotní sestry ve Fallúdže, kterak pomáhají u porodů dětí se dvěma hlavami a se zdeformovanými tvářemi v důsledku chemických bomb, které se jak déšť řinuly na město. Náš dárek budoucnosti.

Tak jsme zpátky doma přemítali o nařízení číslo 17.

Irák, v zahradě anglického venkova.

Paul Laverty, 11. května 2010

Rozhovory s autory a uvedení filmu

Route Irish není v Česku (zatím) distribuován a kdo ví, zda někdy bude... Online v angličtině existuje ale celá řada rozhovorů s autory i s protagonisty filmu, za mnohé lze doporučit především rozhovor Michaela Moorea s Kenem Loachem a Paulem Lavertym, nebo velmi zajímavý rozhovor z Cannes, či nejnověji rozhovor po premiéře v Torontu. Ken Loach byl také hostem letošní Letní filmové školy Uherské Hradiště (film však na festivalu uveden nebyl).

Film Route Irish bude nicméně v Česku k vidění v prosinci, a to v rámci XV. Semináře britského filmu v Uherském Hradišti.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.10. 2010