V předvečer "svátku všech voličů"

28. 5. 2010 / Pavel Hewlit

Řeknu Vám, že si těžko představuji, co se právě teď odehrává v hlavách kapitánů týmů bojujících o pomyslné zlato, případně další umístění, které se na rozdíl od jiných mistrovských turnajů rádo počítá jako úspěch. Mám na mysli opravdové myšlenky -- nikoli "zaručené" zprávy, které se v médiích mění podle toho, co se právě hodí nebo je z nějakého důvodu potřeba vypustit na světlo.

Pravda (jako pomyslný stav skutečných věcí) se dá upravovat, to už jsme pochopili, ale vlastní pravda ukrytá v myšlenkách nikoli. Ano, jistě, máte pravdu, věřím, že existují jedinci, kteří si s vlastním podvědomím přehazují jako s barvami na Rubikově kostce a příliš se tím netrápí, ale obdobně doufám, že třeba taková nervozita funguje u všech stejně.

Co já vím, třeba některý z nich s houstnoucím šerem pátečního večera za oknem zapálil svíčky, zrovna klečí před svým domácím oltářem a prosí vyšší instance o nějaké to lepší procento. Je jedno, že před desítkami let podobnými nadpřirozenými silami pohrdal a ke kostelům se přiblížil pouze tehdy, když potřeboval zapsat jména těch, co se před černopláštníky lámou v pase. Teď se hodí jakákoli pomoc -- a jestli tahle nepomůže, na světě je ještě takových možností, že nějaká se určitě na sliby o duševní cudnosti (nebo na krev čerstvě podříznutého kohouta) chytne a příště pomůže.

A co jinde? V jiném rozsvíceném okně, v němž se bude ještě svítit dlouho do noci. Tam se třeba zamyšlená tvář sklání nad velkou deskou s barevnými kostičkami vystřiženými z papírů a sama pro sebe si opakuje: "Ať to hraju zleva, zprava, já to snad neuhraju!" Další barevné kostičky létají deskou a vytvářejí vzorce pro možné souhry. Ty odhozené se válejí po zemi a občas na ně dupne noha politické reality.

O kus dál se zpívá. Tamějším je fuk, že určitě nebudou první, ale jsou tam, a to je podstatné. Už nyní se mezi sklenkami dohadují, jak komu moc budou sladit, a kdo naopak pozná, kdo byl dlouhá léta solí této země. Hit střídá hit a stará dělnická harmonika nemá ani chvilku odpočinku.

Na druhé straně města se vedou vášnivé debaty. Občas zazní srdcervoucí projev a při potlesku mezi ušima posluchačů proběhne velmi, velmi tichá poznámka, že tenhle už by taky měl držet hubu. Potlesk tichne a na pódium přichází další osoba. Čtecí zařízení najíždí na začátek projevu. "Ten taky chce bejt předseda, co?" špitne kdosi vzadu. "Kdo by to taky tak nejednou nebral, viď!" odpoví mu postava napravo. Čerstvý potlesk pak uvítá první slova projevu. A co ta ztemnělá okna? Proč tam se nesvítí? Tam totiž spí obyčejní voliči.

Nejsou politiky (leda v hospodě nebo v tramvaji, když se na cokoli nadává), a ač agitace hovoří jinak, oni samotní politiku nikdy nezmění. Mnozí spí klidně, protože spánek je jejich poslední pohodové místo, a pokud je i ve snech nepřepadnou starosti všedního života, budou takhle spát až do rána. Někteří se probudí a půjdou o volném dni do práce, jiní si užijí sobotu.

Ti, kteří ještě budou stávat za tmy, uvidí některá okna stále rozsvícená. Možná se i podiví, proč tam ti lidi proboha ještě nespí.

V některých oknech ale zůstane rozsvíceno ještě hodně dlouho. Nejspíš celé čtyři roky.

Vytisknout