Co je vlastně Romce po Praotci Čechovi?

28. 4. 2010 / Martin Profant

Povytažené obočí Petry Mrtkové nad tím, jak se mladá romská dívka zapletla s praotcem Čechem, naznačuje, že doprovodnou otázku po tom, co může česká škola romským dětem nabídnout, se sluší čísti jako otázku po tom, co nabízí škola zvláště Romkám a Romům. Jde o gesto uznání jejich romské identity a o to, poskytnout jim materiál pro další kultivované budování této identity.

Moje odpověď, že romským dětem může a musí nabízet v prvé řadě to, co českým, působí na první pohled jako zamlouvání problému. Nabízí jim: přístup k základním znalostem jako je čtení, psaní, počítání a kanonická sada určitých hesel z encyklopedie společného základního vzdělání. Ta sada vzniká dosti nahodile, někdy nesmyslně, ale když ta hesla neznáte, dívají se na vás lidé příliš často skrze prsty.

V lepším případě škola dětem nabízí zvládnutí vzdělaného jazyka, základní početní rutiny a určitých strategie uspořádávání souvislostí, tzv. logické myšlení. Jinými slovy, nabízí se jim vytvoření předpokladů pro další studium. Tato nabídka není už tak běžná dostupná každému. Podle kvalifikovaných, tedy na šetřeních založených odhadů ji dokáže česká škola zprostředkovat takovým třiceti procentům romských dětí (a devadesáti procentům těch ostatních).

Ledacos v české škole akutně chybí, a to nejen pro romské děti; např. fungující výuka alespoň jednoho cizího jazyka. Přesto je to ve světovém srovnání pořád ještě velice dobrá nabídka.

Co má ale tohle základní vzdělání společného s uznáním romské identity, s tím, po čem se zřejmě ptá Petra Mrtková? Velmi mnoho. Bez něj by romské děti nemohly svoji identitu rozvíjet a kultivovat, ale hlavně by k té identitě nemohly přistupovat jako ke své volbě. Romství by jim zůstalo nadále údělem, který stigmatizuje a který se s tebou vleče na každém kroku. Nikoli svobodným rozhodnutím, jestli chci klást důraz na svoji národní, regionální či jinou partikulární identitu. I když se rozhodnu jinak, zůstávám sice nadále Romem, Čechem, Hanákem či Pražákem, ale v mém životě to hraje dosti podružnou úlohu, menší než třeba to, že jsem horolezec, učitel nebo člen nějaké politické strany.

Ano, ale neměla by i tak škola dávat najevo, že i romské děti jsou její, že jsou také příběhy romských dějin, romská slovesnost a literatura? Romské děti by se přece v takové škole cítily víc doma.

Jistě, pokud to škola umí tak, aby ji to neodvádělo od její hlavní funkce, ať to dělá. Pokud ne, ať se to naučí. Ale určitě snaha o respekt k jejímu romipen (po česku romství) není důvod, proč by se ta romská dívka, říkejme ji třeba Klárka, neměla seznámit nejen s příběhem praotce Čecha, ale i s milostnou zápletkou mezi Libuší a Přemyslem či s kterak si díky vhodně namočenému šatu Božena, choť Křesinova, ulovila knížete Oldřicha. I když ona asi Božena ještě pořád bývá ve školních vyprávěních svobodná a Křesinu nadále vydávají za jejího otce? Ona totiž ta Klárka žije v zemi, ve které většina lidí ta vyprávění zná a jejich znalost u druhých očekává.

Škola je také od toho, abychom se v ni učili žít společně jako občané jednoho státu (a jedné EU), nikoliv, abychom se v ni od sebe oddělovali a učili se v ní privatizovat své dějiny. Věta: "Tohle se učit nebudu, protože jsem Romka" by byla stejně hloupá jako babí klip páně Zelenky.

Ze stejného důvodu na druhou stranu českým dětem jen prospěje, když si spolu se svou romskou spolužačkou vyslechnou ten příběh, co vyprávěl nejspíše už někdy v roce 1427 jakýsi cikánský vévoda na dvoře francouzského krále o egyptském původu svého lidu.

Příběh o původu Cikánů pro ty, co tu pohádku neznají

Když prchala Svatá rodina do Egypta, aby zachránila malého Ježíše, kterého chtěl zahubit zlý král Herodés, zdržel se jednou Josef na příležitostné truhlářské práci a Marie přišla s dítětem v náručí sama do hospody u cesty. Prosila o spočinutí na noc pro sebe a maličkého, vodu a kousek chleba. Hostinský ji však vyhnal. Vysmál se ji přitom a spílal ji do běhen, které ani nevědí, kde k tomu fakanovi přišly, pokřikoval za ni dlouho, k velkému pobavení svých hostí. Z nich se žádný nad opuštěnou poutnicí neslitoval, nikdo se ji proti spílání hrubiána nezastal.

Za krutost k příchozím a lhostejnost k bezpráví byli hosté s hostinským včele prokleti. Tak jako u nich tehdy nenašla místo k spočinutí Marie, nenajdou oni, ani jejich děti a děti jejich dětí místo, kde by ve světě spočinuli a kde by byli doma. Vždy o něj budou prosit u cizích.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 28.4. 2010