Kam kráčíme?

16. 3. 2010 / Zdeňka Petáková

"Mami, budou ještě nějaké nerostné suroviny třeba za pět set let?" uslyšela jsem jednoho klidného večera od svého sedmnáctiletého syna.

"Ne -- nebo rozhodně ne pro všechny!" musela jsem odpovědět.

"Cesta, po které kráčíme v naší "rozvinuté civilizaci", je chybná," odvětila jsem a hrozně se před ním styděla za všechny, kteří po té cestě vedou i následují. "Doporučuji nějaký klidný ostrůvek v teplých vodách a s dostatkem rostlinné potravy!"

Pro odhad budoucnosti je dobré se ohlédnout

Pro období minulosti bez písemných záznamů lze počet dávných obyvatel pouze hrubě odhadovat. Paleodemografové uvádějí pro neolit v Čechách hustotu zalidnění 10 tisíc lidí, pro eneolit 30 tisíc, pro dobu bronzovou se odhady pohybují okolo 40 tisíc obyvatel. Pro maximální rozkvět keltské civilizace se na území Evropy odhaduje populace o velikosti 7 miliónů osob, z toho pro území České republiky 1 milión. Taková hustota osídlení byla poté u nás dosažena až ve vrcholném středověku. Dnešní počet obyvatel je obdobný jako za první republiky. Spotřeba energie, vyčíslená na hlavu a rok pro naše území, vzrostla od roku 1830 desetkrát.

Nevěřím v technokratická hesla o tom, že lidstvo si vždy poradí. Úsudky o dostatečných světových zásobách například energetických nerostných surovin (kromě uranu a thoria), které jsou pro chod naší společnosti klíčové a nezbytné a na jejichž dostatku závisí pak i možnosti těžby a využívání nerostných surovin ostatních -- rud pro výrobu kovů, stavebních materiálů i všech dalších nerostných surovin, končí někde za dvěmi sty lety. Spolehlivost představ o budoucí celosvětově využívané jaderné fúzi pro výrobu elektřiny v době, kdy nebude dostatek fosilních paliv nebo materiálů pro klasické štěpné reakce, je zatím na hraně vědecké fikce.

Zoufalství ze ztráty všelidských hodnot pleněním krajiny pro pohodlí a spotřebu -- nejlépe hvězdné výše -- vyjádřil dokonale český básník Emil Juliš básní pro město Most:

Bude, jako by nebylo

Tohle město: ubohý netvor. Ani plameny už nejsou v jeho nozdrách. Chůze sem a tam, podle klesajících pater, podlaží, vrstevnatosti. Nebožtíci. Staré zdivo, náhle odkryté, překvapivé pohledy směrem k. Dlažba, namnoze oslizlá, často prašná. Jámy. Některé jsou i barevné. Rozbulderizované soukromí. Dráty, trámy, plechy, dehtové papíry, tašky a roztříštěné sklo. Květy na opadávajících fasádách, listoví, průvody malých bakchantek či dryád. "Řekni mi to zase, že mě miluješ!" "Nalej mi ještě, už naposled!" Ticho. Kosternatost, staré slamníky, konec věcí. Konec města. Konec osudu, osudů. Ještě se trochu belhá, ještě se nadzdvíhává, ještě obrací oči za. Nemá na nich ani bílý šátek. Rány, údery, vnitřnosti. Odevzdanost. Rádo by se řeklo: rochající prasata. Snad jde ale také skutečně o nás. Překrvenost. Exploze. Považujeme se za prasata? Jsme ochotni nebýt, uvolnit místo, redukovat se? Mraky se níží a rozplývají se v mlhu. Na obzoru záblesky. Slunce nevychází, až tu pojednou někdy před polednem. Z mlhy se vynoří hora s černou jámou na úpatí. Budoucnost je na ostří nože. (1975)

V průběhu středověku zněla mocenská doktrína: Vše pro víru! Ta byla v renesanci nahrazena příkazem: Vše pro člověka. A ten se do dnešních dob dochoval ve smutně deformované podobě: Vše pro materiální potřeby člověka -- vše pro výkon a prosperitu! Čestné slovo, že nechci nikomu kazit radost. Věřím, že všichni děláme vše tak, jak nejlépe umíme. Přesto -- přes hospodářskou krizi i všechny ekologické aktivity -- mám stále pocit, že lidstvo si vesele a bezstarostně hraje na pískovišti v krásném letním dni... zatímco sychravý podzim a mrazivá zima jsou už nablízku.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 16.3. 2010