Predator drone

Z války k domácímu grilu a zpět během jednoho dne

1. 3. 2010 / Miloš Kaláb

Dnešní válka nemusí být nic strašného. Naopak to může být docela příjemná zábava, pokud správně funguje klimatizace bojiště a podpůrný personál nezapomíná včas doplňovat ledničku. Americký voják může svému nepříteli téměř hledět do tváře (na svém laptopu) a nemusí se ho bát, protože na něho hledí z velké dálky, z níž potom ničí živou sílu nepřítele.

Pan Sam Nelson žije v Las Vegas a bojuje v Afganistánu. Každý den jezdí svým vozem do pouště, tedy do nevadské pouště ze své garáže v Las Vegas, až do místa zvaného Indian Springs. Cestou poslouchá stanici Radio XM a snaží se zapomenout na denní starosti jako jsou splatné účty a nájemné, aby byl na svou směnu dobře připraven. Je leteckým kapitánem a jeho zaměstnání ho nutí, aby každý den zabil několik lidí.

K tomu "Věk robota zabijáka už není fantazií BL 22. ledna 2010 ZDE

Naštěstí pro něho do nich nemusí zabodnout bajonet ani vypálit zblízka dávku ze samopalu nebo revolveru. Kapitán Nelson je novodobým bojovníkem, který může mít při své bohulibé práci na rukou bílé rukavice, ale to není podmínkou jeho zaměstnání. Bojuje za svou vlast Ameriku na bojišti vzdáleném 12 tisíc kilometrů.

Jeho práce je nebezpečná jen v tom ohledu, že by brzy mohl nabrat na své hmotnosti a stát se obézním. Vždyť celou pracovní dobu stráví na pohodlném křesle v nízké budově. Oči ale musí mít jako ostříž, aby správně naváděl na cíle americké bezpilotní bombardovací letouny. Je skutečným průkopníkem války s lidskou tváří. Má téměř 100%ní jistotu, že se nezraní, protože je jeho křeslo zebezpečeno proti převrácení a nemusí manipulovat s výbušninami ba dokonce ani se zbraněmi. Ke své práci má klid, protože do rušného města Las Vegas to je 40 minut jízdy autem. Ano, tolik času zmaří při návratu domů. Naštěstí je v dobré náladě, protože se mu podařilo zneškodnit skladiště talibánských zbraní a je téměř úplně jisté, že všichni mrtví byli talibánští "povstalci" nebo jejich "sympatizanti". Dnes tedy žádní mrtví civilisté, takže se nebude muset nikdo omlouvat za politováníhodný omyl a ujišťovat pozůstalé, že se podobný omyl už nikdy nebude opakovat a že na ty mrtvé budeme pamatovat ve svých modlitbách.

Kapitán Nelson (pochopitelně to není z důvodů utajení jeho skutečné jméno ani hodnost) je vlastně průkopníkem nového druhu boje na dálku. Na dálku mnoha tisíc kilometrů navádí s centimetrovou přesností bezpilotní Predátory. První stroje dopravili Američané do Afghánistánu už 4 dny po teroristickém útoku 11. září 2001. Tak brzy věděli, že v tom útoku měli prsty Afgánci a tak rozhodně a rychle jednali! Dnes utrácí americké ministerstvo obrany 3 miliardy dolarů ročně na nákup nových strojů a jejich výzbroj. Spoustu peněz stojí i výcvik pilotů bezpilotních letadel, čímž se míní jejich "operátoři". Ty nemusí naštěstí přepravovat do Afghánistánu ani živé ani později zpět mrtvé, protože oni se dopraví na "bojiště" sami svými osobními auty. O nové operátory vůbec není nouze. Hlásí se dobrovolně a jsou mezi nimi civilní inženýři i příslušníci vojenské policie.

Autor článku na toto téma v McClatchy-Tribune News, David Zucchino (skutečné jméno reportéra i novin), uvedl, že je nad Irákem a Afghánistánem v provozu více než 7 tisíc trubců (což je český překlad anglického označení "drone") a to je více, než kolik tam létá letadel řízených lidskými piloty, sedícími uvnitř těch letadel.

Pentagon adaptoval velice tvůrčím způsobem běžnou civilní technologii jako jsou počítačové hry a satelitní televize, aby ukázal pilotům, pěšákům i velitelům pohled na nepřítele v reálném čase a v úplném bezpečí vzdálených obrazovek. Poprvé v dějinách ozbrojených bojů vidí pozemní vojska své nepřátele na vzdálnost mnoha kilometrů na svých obrazovkách. (Tato disciplina se zatím neudává v Guinnessově Knize světových rekordů).

Nálety či útoky bezpilotních letadel na cíle v Pákistánu jsou ale řízeny odděleně agenturou CIA, která se může pochlubit více než dvěma tucty mrtvých starších velitelů Al-Kajdy a Talibánu. Jen za posledního půl roku byli zabiti dva velitelé pákistánského Talibánu.

Žel, stokrát žel, "trubci" také zabíjejí civilisty, což podněcuje takové nápady, jako že Američané vedou nevypovězenou nezákonnou válku ze vzdušného prostoru Afghánistánu. Někteří kritici jsou tak neomalení, že tvrdí, že je celý program nejen neproduktivní ale dokonce škodlivý a měl by být co nejdříve zrušen. Tato válka je ale vedena ve věku počítačových her a virtuální skutečnosti. I když bezpilotní letadla řídí proti smrtelným nepřátelům operátoři na vzdálenost okolo poloviny Země, jsou svým duchem na tom naprosto stejně jako piloti burácející na svých strojích stejným vzduchem nad nepřátelskými povstalci. Operátor Predátora může jednu chvíli pálit na povstalce zakopané v afgánských horách a při tom přijít domů včas tak, aby se mohl zúčastnit grilování večeře. Naopak může operátor opustit manželku uprostřed vzrušené diskuse o nějakém domácím problému, aby o hodinu nebo dvě později pozorně naslouchal vzrušenému hlasu amerického vojáka ohrožovaného nepřátelskou palbou.

Penzionovaný plukovník Chris Chambliss řekl, že každý, kdo jede do práce v operační místnosti, přestupuje z civilního života bezprostředně do boje. Plk. Chambliss velel až do loňského léta 7 základnám, z nichž se v USA řídí nálety Predátorů na cíle v Iráku a Afghánistánu. Dodal: "Ale na cestě z práce se připravujete na chvilku, kdy půjdete s kamarády na fotbal".

Operátoři Predátorů nejsou ohrožováni na životech, ale jejich práce je velice obtížná. Jsou zavaleni horami údajů a videí, takže často v práci "ztvrdnou" 10 až 11 hodin. Mnozí operátoři jsou bývalými zkušenými vojenskými piloty, ale stále přibývá mladých lidí ve věku 19-20 lt, kteří jsou zkušenými hráči počítačových her a pro ně je skutečný boj nelítostnou novinkou. Psychologická zátěž je úplně unikátní: operátoři (piloti) říkají, že přes vzdálenost, na kterou "pracují", cítí pozemní cíle mnohem intimněji než by bylo možné, kdyby se nad zemí řítili vysokou rychlostí ve stíhačkách nebo bombardérech. Mnozí prý říkají, že by byli raději osobně v Iráku nebo v Afghánistánu, aby se nemuseli každý den přizpůsobovat změnám bombardování-grilování nebo bombardování-fotbal. Toto přání se vyplnilo kpt. Nelsonovi a dnes je v Kandaharu.

Vojáci v Iráku a Afganistánu pracují často v mrazu a za silného větru, aby připravili stroje do akce. Jakmile je odstartují, předávají je do péče operátorům v USA. Dokud byl v Nevadě, kpt. Nelson přijel do práce za jasného slunečného počasí a potom se zavřel do své místnosti. Pilotní kabině se říká Naugahyde Barcalounger. Operátor v ní sedí tak, aby měl přehled o afgánských horách, které se zobrazují v barvách ve dne a jako černé siluety v noci. V kabině (kokpitu) jsou ciferníky jako ve skutečnosti - ukazují rychlost letadla, venkovní teplotu, výšku, stav palivové nádrže a podobně. Ruce měl kpt. Nelson na dvou klávesnicích. Mohl psát text pro vojáky na zemi včetně různých analytiků po celém světě, mohl si prohlížet mapy a satelitní snímky i zprávy výzvědných organizací. Mohl mluvit přímo s pozemními veliteli i vojáky, kteří viděli tytéž obrazy na svých laptopech a ručních rádiových stanicích.

Štíhlý 30-letý kpt. Nelson strávil 6 hodin v klimatizované místnosti. Na začátku jeho směny vybuchla za noci v Afghánistánu bomba na nějaké cestě. Za použití joysticku a "plynové páky" řídil kpt. Nelson svého Reapera vyzbrojeného raketami Hellfire a 225-kilovými bombami směrem k horskému údolí, kde z výbuchu povstalecké bomby stoupal k nebi černý kouř. Konvoj amerických aut Humvee se zastavil v bezpečné vzdálenosti od výbuchu, zatímco Reaper kroužil tisíce metrů nad nimi. Příští hodinu nad kolonou kroužil kpt. Nelson se svým Reaperem, dokud kolona nedojela bezpečně do cíle. Potom odletěl, aby doprovodil jinou kolonu na vzdálené místo. Vedle něho seděl v Nevadě seržant Jim Jochum a obstarával fotopřístroje. Zpravodajec, který vyhodnocoval snímky, seděl ve vedlejší místnosti.

Operátor kpt. Mark Ferstl dříve pilotoval bombardéry B-52. Velice si pochvaloval bezpilotní letadla, protože měl jako jejich operátor mnohem důvěrnější vztah k bojišti. "S B-52 jsme byli ve výšce 10 až 13 tisíc metrů nad zemí a tedy jsme neviděli, kam padaly naše bomby. S Predátory a většími a silnějšímu Reapery je to jiné, je hned vidět výsledky. Člověk se může dívat na lidi jdoucí po silnici a ihned odhadnout, kdo je z nich ozbrojený. Potom může zoomovat." Přestože v 95% případů sbírají operátoři informace a ochraňují vlastní vojáky, někdy se musí rozhodnout, mají-li zahájit palbu. Platí pro ně stejné předpisy jako pro stíhací piloty a piloty útočných vrtulníků. Teprve po splnění dlouhého seznamu bezpečnostních předpisů smějí stisknout černý knoflík na plynové páce a šedou spoušť na joysticku, aby vypustili bombu nebo raketu. V tom případě piloti volají nahlas Three, two, one, rifle, když se zbraň odpaluje a Splash, když byl zasažen cíl.

Plk. Dale Fridley, 50-letý dřívější stíhač na F-15, vzpomínal na svůj nejpamátnější let s bezpilotním letadlem. Poté, co se v poušti provincie Helmand porouchalo americké vojenské vozidlo, zbytek kolony se vrátil na základnu. Přestože se to stalo v místě, kde jsou Talibáni v převaze, vojáci v nepojízdném vozidle mohli v noci klidně spát, protože "trubec" plk. Fridleye nad nimi bděl až do rána, kdy přijeli opraváři. Něco takového nebylo nikdy na bojišti možné....

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 1.3. 2010