Islám

5. 2. 2010 / Miloš Kužvart st.

Úvod

Islám je náboženství, které uznává jediného Boha (podobně jako židovství a křesťanství), Boží zjevení a proroctví (na rozdíl od náboženství moudrosti a věčného světového řádu v jv. Asii -- hinduismus, buddhismus, taoismus, konfucianismus). Islám nemá svaté, zakazuje zobrazování živých bytostí, uznává nebe a peklo (ale nikoli očistec), právo (šarí۱a) podléhá náboženství, nemá kastu kněží a mnichů (mulla je moudrý muž, imám vede motlitbu, muezin svolává k motlitbě, ulamá je islámský učenec, ajatolláh = znamení Alláhovo -- nejvyšší titul u ši۱ítů), připouští polygamii (žena má velmi omezená práva, musí nosit závoj, na veřejnosti ji musí doprovázet muž z příbuzenstva, žena nesmí pracovat mimo svou domácnost). Islám zakazuje alkohol a vepřové maso.Slovo islám souvisí s arabským "salam" (= mír), muslim je člověk odevzdaný do míru božího, islámijún je islamista (fundamentalista). Arabský pozdrav Salám alajkum (= mír vám) má obdobu v hebrejském Šálom alejchem. Alláh je jediný Bůh (Al je člen určitý, slovo Alláh souvisí s hebrejským Elohim = Bůh. Křesťanství, jež uznává Svatou trojici, označují muslimové jako mnohobožství.

Ortodoxní muslim rozděluje svět na "dar al islám" (dům islámu, islámské země) a na "dar al harb" (dům války, ostatní země). Islám lze šířit "džihádem" (svatou válkou; bojovník džihádu je mudžahíd). Džihád vyhlašuje náboženská autorita. Může se realizovat mečem (padlý mudžahíd přijde do ráje), srdcem (osobní zbožností), jazykem (misijní činností, přesvědčováním), nebo rukou (charitivní činností). Muslim je ten, kdo věří :

  • 1) Bůh je veliký. Není boha kromě Alláha,
  • 2) Mohamed je jeho prorokem (arabsky 1) a 2): "Alláhu akbar, la Illáh il Alláh, wa Muhammadu rasúl Illáhi"),
  • 3) modlí se 5x za den,
  • 4) dává almužny chudým (např. čtyřicetinu svých příjmů),
  • 5) dodržuje v měsíci ramadánu půst (od slunce východu do slunce západu),
  • 6) nejméně jednou vykoná pouť do Mekky (nazývá se hadždž, kdo byl v Mekce, je hadži); jestliže je chudý nebo nemocný nemusí pouť vykonat.

Vznik a vývoj islámu

Prorok Muhammad (Nadmíru velebný), narozený v Mekce asi 570, se svým strýcem cestoval za obchodem do Palestiny a Sýrie, kde přišel do styku s židovstvím (zvl. s talmudem) a křesťanstvím. Alláh mu v letech 610 až 632 prostřednictvím archanděla Gabriela (arabsky Džibríl) vnukl text Koránu (qur۱án = čtení) o 144 súrách (kapitolách) v rozsahu 500 stran (v českém překladu). Tato svatá kniha islámu obsahuje zákazy a příkazy, jež vedou k cestě do ráje a chrání před cestou do pekla. Korán byl sepsán vrstevníky Prorokovými 18 let po jeho smrti (632) podle toho co si pamatovali (mnozí uměli celý Korán zpaměti, i dnes jsou tací). Tím, že Mohamed navázal na Abraháma (prvního Proroka, odpůrce idolů), postavil své učení před židovství a ovšem i křesťanství , neboť tato náboženství začínají až Mojžíšem a Ježíšem.

Obyvatelé Mekky, kde Mohamed začal hlásat asi v roce 610 islám, neměli pro nové učení pochopení, zůstali i nadále pohany, proto v roce 622 Mohamed odešel do Jathribu (= hidžra -- zpřetrhání kmenových svazků, začátek počítání islámského letopočtu), kde získal mnoho následovníků, zvláště chudých Arabů a otroků (město bylo přejmenováno na Madinatu n'Nábí = Město Prorokovo, krátce Medina). V roce 630 Mohamed dobyl Mekku a učinil ji středem islámu a cílem poutí, modliteb (modlící se muslimové v celém světě se obracejí čelem k Mekce), obětování zvířat v ramadánu a uctívání černého kamene asi 30 cm v průměru (meteoritu) ve svatyni Ka'aba.

Velké sucho v Arábii v 7. století a bojovná povaha islámu (džihád mečem) vedly k obsazení vojsky islámu Mezopotámie, Iránu, Arménie, Sýrie, Palestiny, Egypta a severní Afriky. V roce 711 se muslimové vylodili na Iberském poloostrově a téměř celý ho za 7 let dobyli (rekonquista křesťanských vojsk trvala 700 let -- do 1492). Dalšímu postupu islámu do franské říše a do jz. Evropy zabránil v roce 732 Karel Martell v bitvě u Poitiers asi 400 km sev. od Pyrenejí.

Později dobyli muslimové (Turci) Malou Asii na Byzanci (10. a 11. stol.), v roce 1389 zvítězili na Kosově poli nad Srby, dobyli v roce 1453 Cařihrad (nyní Istambul), čímž zanikla Byzantská říše, v 15. stol. obsadili většinu Balkánského poloostrova (Mehmed II), 1521 Bělehrad, 1526 porazili u Moháče česko-uherské vojsko Ludvíka Jagelonského, 1529 vpadli na Slovensko a do Rakouska, ale byli poprvé poraženi u Vídně (1529), dobyli Budín (1541), po roce 1550 obsadili asi na 150 let jižní Slovensko, 1683 podruhé obléhali Vídeň a byli poraženi voleným polským králem Janem III. Sobieskim. Od té doby vliv Turků na Balkáně začal upadat.

Od 9. století je muslimská též Střední Asie. Islám přerušil na začátku středověku obchodní spojení Evropy s Orientem (hedvábí, koření, kadidlo, porcelán aj.). Spojení měly obnovit čtyři křížové výpravy (1095-1204) evropských rytířů do Svaté země. Jejich neúspěch nutil evropské země k hledání jiných cest do Orientu -- okolo Afriky (Vasco da Gama 1498 do Indie) a okolo zeměkoule (Kryštof Kolumbus 1492 nikoli do Indie, ale do Ameriky).

V současné době je na světě 1,25 miliardy muslimů, tj. asi pětina obyvatel Země. Asi do roku 1500 byly země islámu -- Turecko, Persie -- na vyšší civilizační úrovni než evropské země. To se změnilo objevením Ameriky a vlivem mexického stříbra a peruánského zlata na rozvoj Evropy a na rozvoj renesance.

Od samého začátku se muslimové dělili na sunnity (vycházející z Koránu a ze sunny -- zpráv o životě Mohamedově a jeho výrocích) a na ši۱ity (ši۱atu l۱Álí = strana Álího, potomci Mohamedova zetě, označováni jako praví chalífové, tj. hlavy islámu). Ti za hlavy islámu považují jen potomky Mohameda. Sunnité se dále časem rozdělili na wahabity (jsou to puritáni, žijí hlavně v Saudské Arábii), sūfí (asketičtí mystikové, příp. tančící derviši, jsou od Maghrebu po Kavkaz) a ahmadija (spojení islámu, křesťanství a hinduismu). Ší۱ité se dělí do sekt zaiditů (podle Zaida, pravnuka Alího), ismailitů (od 8. stol.), imamitů (od 10. stol., Persie), druzů (od 13. stol.), bábistů (od 1844), baháistů (od 1863). Některé z těchto sekt jsou bojovné, zvl. sekty ší۱itské. Muslimové (naštěstí jen někteří) hlásají návrat do zemí, kde kdysi byli (Španělsko, Francie, Maďarsko, Rakousko, jižní Slovensko, Balkán).

Přínos islámu světu

Ve středověku byl Bagdád za chalífy Haruna al Rašída (763-809) střediskem vědy. V Domě moudrosti se překládali starověcí filosofové z řečtiny do arabštiny; o 300 let později se v Toledu za vlády Alfonsů VI. až X. překládali z arabštiny do latiny a španělštiny. Tím byla pro Evropu vrcholného středověku zachráněna díla, která v Evropě po pádu Římské říše byla křesťany ničena jako díla pohanská. Cordoba v době chalifátu byla v 10. a 11. stol. centrem vědy a kultury v Evropě. Toledo ve 12. a 13. stol. bylo příkladem náboženské tolerance (v dnešní synagoze del Transito se po dnech střídaly islámské, židovské a křesťanské bohoslužby). Důležitý byl přínos vědě islámských učenců Ibn Siná (Avicena), Ibn Ružda (Averroes), Džábira ze Sevilly a dalších. Proti bojovným islámským sektám stojí např. šajch Mahmúd Šaltút (Egypt 1893-1963), který říká: Bůh pověřil člověka, aby konal dobro a odhaloval zlo, ne aby bojoval.

Vznik Koránu

Mohamed pravděpodobně těžko nesl kmenovou roztříštěnost a pohanství Arabů, jež neposkytovalo takové možnosti politického vlivu, jako obě monoteistická náboženství, s kterými se setkával při obchodních cestách svého strýce Abu Táliba do Palestiny a Sýrie. Arabové na Arabském poloostrově měli tehdy rodovou a kmenovou organizaci a stěží -- takto rozděleni -- mohli odolávat vlivu Byzance a Persie. V Arábii platil zákon krevní msty, a to nikoli k potrestání jedině viníka (to zavedl až Korán), ale kohokoli z viníkova rodu. To velmi oslabovalo potenciál Arabů vůči jednotně vystupujícím Židům a křesťanům. To nemohla vyrovnat ani polygamie běžná v Arábii před Mohamedem i po něm.

Bylo zřejmé, že monoteistické náboženství Arabů by posílilo jejich pozici. Sjednocujícím činitelem všech Arabů se mohla stát pouze svatá kniha vycházející z přísného monoteismu. Taková svatá kniha -- Korán -- vznikla v letech 610-632 v mnoha Mohamedových viděních ve stavu tranzu a extaze, nejdříve v Mekce (ve třech obdobích) a pak Medině (622-632). Názvy jednotlivých súr (kapitol -- celkem 144) mají jen málokdy vztah k obsahu súry. V záhlaví každé súry je "basmala" (bi smi۱lláhi, ar۱ rahmáni ar۱rahím = ve jménu Boha milosrdného, slitovného), a záhadná písmena ALM, ALR, TH atd., jejichž význam a výklad je nejasný.

Korán obsahuje především zákazy a příkazy jak jít životem po pravé cestě vedoucí do ráje.

Zpočátku znali Korán zpaměti spolubojovníci Mohamedovi. Teprve po jeho smrti pověřil nejdříve chalífa Abu Bakr v roce 633 Mohamedova sekretáře Zajda ibn Thábita prvním zapsáním Koránu. Ke konečné redakci tohoto znění Koránu a dalších čtyř znění (ze Sýrie, Kúfy, Basry a Homsu) došlo za chalífy ۱Uthmána (651-656). Toto znění Koránu trvá dodnes. Je označováno jako Vulgata a je považováno za kanonické. Ve Vulgatě jsou nejdelší súry umístěny na začátek Koránu, nejkratší ke konci -- bez ohledu na dobu vzniku a obsah súr. V 10. století se stalo ortodoxní doktrinou, že Korán je možno číst sedmi "kanonickými čteními" Uthmálského Koránu. V posledních stoletích se prosazuje čtení podle kúfského znalce Koránu Asima (zemřel 744) podle záznamu, který pořídil jeho žák Hafse (zemřel 805). O tento text se opírá oficiální egyptské vydání z roku 1923 (1342 hidžry), schválené universitou Al Azhar v Káhiře. Proti Uthmánské redakci Koránu se stavějí ší۱ité, protože v textu není zmínka o Alím.

Evropští badatelé od 1840 stanovili více méně chronologický sled súr v jednotlivých obdobích (tři z Mekky , jedno z Medíny).Tento sled súr a odlišný sled súr ve Vulgátě řeší konkordance.

Morální kodex Koránu

Súra 17 , Noční cesta, verše 23-41:

Nemějte boha kromě Boha
Ctěte rodiče
Dávejte almužny
Buďte laskaví k rodině a příbuzným
Nezabíjejte děti (dcery) z obavy před zchudnutím
Nedopouštějte se cizoložství
Nezabíjejte neoprávněně, leda podle práva
Dávejte správné míry a váhy
Nedotýkejte se jmění sirotků
Dodržujte smlouvy
Nechoďte pyšně po zemi
Nepodezřívejte bez důvodu

Později je v Koránu zdůrazněna čestnost, upřímnost, odpor k pokrytectví a lakotě; lichva je zakázána.

V Koránu není: zmínka o lásce k bližnímu; o soucitu, o zákazu vydat křivé svědectví, o zneužití jména Hospodinova (Alláhova), o svěcení dne Hospodinova (Alláhova) -- v islámu se týká pátku. Není výslovný příkaz "nepokradeš" a výslovný zákaz "nebudeš toužit po majetku bližního". Není obdoba Ježíšova výroku "Mně patří pomsta" (Římanům 12:19), jehož dodržování by omezilo krevní mstu.

Předurčení v Koránu je např. v súře 81 Svinutí, verše 28-29:

... těm z vás, kdo přejí si po stezce přímé jíti, však přát si toho nebudete, pokud Bůh, Pán lidstva veškerého, nebude chtíti!

Vliv židovství a křesťanství na Korán

Učení o andělech a satanech má svůj původ v obou starších monoteistických náboženstvích, možná i učení o posledním soudu. Výraz pro peklo -- džahannan -- se dostalo do arabštiny z hebrejštiny (gé -- hinnóm), ráj je džannat (= zahrada), nebo ۱Adn (= Eden) nebo firdaus (z řeckého paradeisos).

Korán líčí rajské slasti vína, jež podávají krásní chlapci, a mladých dívek (húr). Podobný popis ráje je u sv. Efraima Syrského (východní křesťanství, 8. (?) stol.) V pozdějších částech Koránu hurisky mizí a jsou nahrazeny "čistými manželkami" (pozemskými).

Korán říká, že v ráji nebude žádné prázdné tlachání, kterého si muslimové užili dost za pomalého běhu života ve svém světě.

Biblické a jiné příběhy v Koránu Mohamed měl určité vágní znalosti příběhů o Noemovi (původně v sumerském eposu o Gilgamešovi se jmenoval Uta-napištim; epos se objevuje v Babylonu, ve Starém zákoně -- Genesis 7 : 17-24, v kultuře Řecka, Říma, v křesťanství, a v islámu), o Lotovi a Sodomě a Gomoře, o faraónovi a Mojžíšovi (v dialozích v Koránu není jasné kdo z obou hovoří, podobně i v dialozích mezi Mojžíšem a Bohem), dále v Koránu je řeč o Abrahámovi (Ibrahimovi), Davidovi, Šalomounovi, Saulu a Goliášovi, Eliášovi, Elišovi, Jobovi, Jonášovi a velké rybě, o Josefovi a jeho bratřích (súra 12).

Z Nového zákona převzal Mohamed části příběhů o Ježíšovi, o Janu Křtiteli, o Zachariášovi, a vyprávění o početí Marie (súra 19), podobenství o moudré a pošetilé panně (súra 57). Svatou Trojicí rozumí Korán též Marii (súra 5 : 116 "Pravil Bůh: Ježíši, synu Marie, zdaž jsi to ty, kdo řekl lidem "Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha? (rozumí se Boha otce)". Dále jsou v Koránu zmínky o Alexandru Velikém, o rabínských legendách, o legendě o sedmi spáčích efezských (vše v súře 18).

V evangeliu sv. Jana oznamuje Ježíš, že pošle posla (v řečtině "paraklétos" -- přímluvce, těšitel). Muslimové to mylně čtou jako "periklýtos" -- chválený, slavný, do arabštiny přeloženo jako Muhammad -- Nadmíru velebný). Tím Korán dokazuje, že Muhammadovo narození bylo ohlášeno 500 let předem v evangeliu (podobně je tomu možná s ohlášením narození Ježíše v proroctví Izajáše ve Starém zákoně).

Zajímavosti Koránu

Korán neříká nic o tom, co se děje s lidmi mezi smrtí a zmrtvýchvstáním, jen, že jsou na onom světě (achira). Islám říká, že Židé a křesťani svá svatá písma překroutili. Původní znění bylo totožné s "matkou knih" (? odtud formulace "matka bitev" Saddáma Husajna 1991), jež je na nebi pro všechna tři monoteistická náboženství stejná, a tudíž je totožná s Koránem.

Překlad Koránu i jeho význam v arabštině není jednoznačný.Příklady mnohoznačnosti slov v arabštině: "Umm" = matka, ale také hlava, lebka, mozek, metaforicky: příbytek, útočiště, pobyt, původ, základ. "Hawíja" = propast, hlubina, peklo, sloveso "hawíja" = padnout, zřítit se, zahynout, být bezdětný.

To naznačuje, že Korán skutečně může se číst sedmi (kánonickými) způsoby! Kromě toho je v Koránu mnoho narážek na neznámé situace. Bez důkladných vysvětlivek (jako např. v Hrbkově překladu Koránu) bude každý překlad Koránu nedokonalý a těžko srozumitelný. Komentář ke Koránu at Tabarího (zemřel 928) má 30 svazků.

Často nevíme, zda se zájmeno vztahuje na Boha, Korán nebo Mohameda. ne vždy je zřejmé, zda Korán hovoří o minulosti nebo budoucnosti.

Někdy chtěl Mohamed dodatečně zařadit verš vnuknutý později. Řekl tajemníkovi: "Dej verš do súry, kde se hovoří o krávě" (neřekl mezi které dva verše; to udělal tajemník podle svého).

Súra 24 Světlo, verš 60/61: slova "pro slepého ani chromého ani nemocného" sem nepatří, jsou vsuvkou, která se sem dostala z 48 : 17 omylem.

Súra 22, verše 1-24, připomínají stylem i obsahem súry z 3. mekkánského období, jsou ale přizpůsobeny dodatečně medínské situaci.

Súra 42, verše 36/38 -- 37/38. "Rada" nejbližších druhů Mohamedových rozhodne o jeho nástupci. Na tomto verši zakládají modernisté své tvrzení, že již Korán doporučuje parlamentní systém.

Súra 18, verš 59: jsou sloučeny příběhy Gilgameše, Alexandra Velikého a proroka Eliáše.

Súra 11, verš 46/44: Mohamed myslel, že Noe žil v Arábii, a že archa přistála po potopě ne na Araratu (podle Starého zákona), ale na hoře Al Džudí v sev. Arábii.

Súra 7, verš 38/40: Velbloud uchem jehly (Nový zákon, Matouš 19 : 24, Lukáš 18 : 25, Marek 10 : 25). V řeckém textu není kamelos (velbloud), ale kamilos (lano). Arabština v Koránu zopakovala tento omyl: džamal (velbloud), džumal (lano).

Literatura

Korán . Z arabského originálu z r. 1923 přeložil Ivan Hrbek (1972). Kniha obsahuje též dějiny Arabů a islámu, vysvětlivky, komentáře, etymologické úvahy, konkordanci znění ze 7. století -- (Vulgáty) s pořadím súr podle Uthmánské redakce se zněním podle pořadí vzniku súr. Vydal Odeon 1991.

Delcambrová A. -- M. (1996): Muhammad -- slovo Alláhovo. - Slovart, Bratislava, 192 str.

Kropáček L. (1993): Duchovní cesty islámu. -- Praha

Mendel M. (1994): Islámská výzva. -- Atlantis, Brno, 230 str.

Pavlincová H. a kol. (1994): Slovník monoteistických náboženství. -- Mladá fronta, Praha (islám str. 337-469).

Podle kurzu islámských reálií prof. PhDr. Karla Petráčka a PhDr. Ivana Hrbka v roce 1958, literatury (viz výše) a krátkodobých pobytů v islámských zemích (Turecko, Irák, Egypt, Guinea, sev. Ghana, sev. Nigerie) sestavil v říjnu-listopadu 2001.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.2. 2010