Proč "selhalo" právě Československo - s menšinami zacházející přinejhorším podle tehdejších evropských zvyklostí?

25. 1. 2010

Zaznamenal jsem, že se na stránkách Britských listů opět rozproudila debata ohledně publikace Mary Heimannové "Československo, stát který selhal". Přečetl jsem si Vaše články i články Vašich oponentů a musím konstatovat, že mi chybí zodpovězení jedné zásadní otázky. Vy ve svých článcích operujete s tvrzením, že Československo zacházelo se svými nečeskými občany špatně a upíralo jim jejich národnostní práva. Obávám se, že takové tvrzení nelze ve světle konkrétních faktů považovat za definitivní a směrodatné. Spíš by mělo implikovat otázku, proč by měla být první československá republika charakterizována jako stát, jež selhal v důsledku své šovinistické vnitřní politiky, když v tehdejší Evropě byly všeho všudy dva nebo tři státy, jejichž národnostní politika byla liberálnější, než ta československá. A rozhodně mezi ně nepatřil žádný z našich tehdejších sousedů a dokonce ani Francie a Británie, jejichž vlády byly údajně tak rozhořčené z "útisku" československých Němců, Maďarů a Poláků. Jistě, v tehdejší Evropě řada států uplatňovala politiku národního útlaku a diskriminace menšin, napsal Miloš Neumann.

Například v Polsku, jež bylo z významné části obýváno Bělorusy a Ukrajinci stejně jako Němci (těch bylo přibližně jeden milion) a Židy hovořícími jazykem jidiš, bylo značně nebezpečné mluvit na veřejnosti bělorusky nebo ukrajinsky, hrozil za to pobyt ve vězení. Proč by si tedy nálepku "státu jež selhal", mělo zasloužit právě Československo, kde naopak státní úředníci v německojazyčných oblastech měli povinnost dorozumívat se s německy hovořícími občany v jejich mateřštině? Proč mělo selhat zrovna Československo, kde se jakýkoliv německy, polsky, maďarsky či ukrajinsky hovořící občan mohl ve svém rodném jazyce dočíst o nominální hodnotě zaznamenané na tisícikorunové bankovce? Všiml jste si snad, že by snad na tehdejších polských, rumunských ale i britských bankovkách byly nápisy v ukrajinštině, maďarštině, velštině nebo skotštině, krásném to jazyce Roberta Burnse? Koneckonců, v takto vícejazyčném provedení neexistovaly ani rakousko-uherské koruny, ty byly vedeny striktně dvojjazyčně, v němčině a maďarštině. Abych byl upřímný, nevím proč by mělo nést označení státu, který zklamal v důsledku svého přehlížení nečeských etnik právě Československo, kde volení zástupci těchto nečeských etnik mohli v Národním shromáždění pronášet svobodně projevy ve své mateřštině. A tyto projevy byly parlamentním zapisovatelem poctivě zaznamenávány. Dovedete si představit, že by v meziválečné Británii pronesl v Dolní sněmovně nějaký Velšan řeč ve svém rodném jazyce? Jistě, pronést ji mohl, ale nejspíš by byl doprovázen salvami smíchu ostatních poslanců a přirozeně by nebyla nikým zaznamenána. Ani čeští poslanci v někdejší rakouské říšské radě si nemohli dělat naději, že případný projev pronesený v češtině bude považován za plnohodnotnou součást rozpravy. Zapisovatel v takovém případě -- stávaly se -- pouze poznamenal, že "řečník mluví ve svém rodném jazyce".

Mám-li charakterizovat československou národnostní politiku, nemohu říct, že by byla jakkoliv šovinistická. československo byl stát, jež nijak neomezoval německou, maďarskou či polskou kulturu, jehož státní zaměstnanci měli povinnost hovořit s občany jejich rodným jazykem, stát jehož vlády se opakovaně skládaly nejen z českých, ale přirozeně též slovenských a německých ministrů. Jistě, tento stát v řadě ohledů nedokázal dát nečeským národnostem vše, po čem mohli toužit. Ve státní správě upřednostňoval zaměstnávání osob české národnosti a totéž se dá říct o povyšování důstojníků v armádě, ba dokonce i obyčejní zřízenci, jako třeba výhybkáři v německy mluvících oblastech, byli především Češi. Tento fakt, stejně jako skutečnost, že nečeským národnostem nebyla po celé trvání první republiky udělena autonomie vyjádřená v nějakém samosprávném územním celku, lze vysvětlit obavami z možné iredenty, o kterou se konec konců sudetští Němci pokusili již v roce 1918. Snahy o odtržení jsou vždy úspěšnější, pokud dané etnikum obývá již vymezený celek a osoby, jejichž loajalita k tomuto etniku je větší než loajalita k ústřední vládě, zastávají klíčová místa ve správě tohoto celku. Můžeme samozřejmě diskutovat, zda tato politika naopak sudetoněmeckou, ale také maďarskou a polskou iredentu neposilovala. Přinejmenším sudetoněmečtí politici nebyli nicméně vylučováni z účasti na ústřední vládě. Vstup do koalice jim ostatně nabízel již premiér Tusar. Troufám si tvrdit, že to byli Češi, kdo v nově vytvořeném Československu nabídl Němcům ruku na usmíření. Němci tuto ruku přijali až v roce 1926 a od té doby až do roku 1938 měly německé demokratické strany VŽDY zastoupení ve vládní koalici. Čeští sociální demokraté dokonce v roce 1929 podmínili svůj vstup do vlády souběžným vstupem německých soudruhů. Podíváte-li se na stranické a národnostní složení jednotlivých československých vlád, těžko dojdete k závěru, že se jednalo o koalice Čechů s vyloučením ostatních národností. Spíše šlo o koalice českých, slovenských a německých demokratických stran s vyloučením radikální pravice (lhostejno, zda české, německé nebo slovenské) a komunistů. Zde je snad možné lokalizovat skutečnou slabinu československé demokracie. Jednalo se o demokracii bez demokratické opozice. Opozice, až na drobné výjimky, byla vždy opozicí proti státu či alespoň proti stávajícímu systému.

Pane Čulíku, myslím, že by byla na místě otázka, kolik evropských států uplatňovalo podobně liberální národnostní politiku jako Československo. A pak se zamyslet, jestli je skutečně na místě charakterizovat právě tehdejší Československo jako stát, jež v důsledku svého zacházení s nečeskými národnostmi selhal.

PS: Když na to přijde, některá obvinění Mary Heimannové mi připadají vysloveně absurdní. Mám na mysli především tvrzení, že vedle české a slovenské verze hymny neexistovala žádná německá verze. Podle této logiky bychom mohli kritizovat též Francii, že dodnes nezavedla vedla Marseillaisy nějakou bretonskou, baskickou nebo provensálskou část státní hymny. Přestože všechna tato etnika dohromady obývají bezmála polovinu francouzského území! Angličanům bychom zase mohli vytýkat zjevnou přezíravost vůči Velšanům a Skotům z toho důvodu, že panovníci Spojeného království jsou dodnes počítáni podle anglické posloupnosti. Copak Skotsko mělo nějakou Alžbětu I.? Samozřejmě jsem přesvědčen, že v reakci na taková "obvinění" by se nám každý Francouz nebo Angličan právem vysmál.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.1. 2010