Lidství lidstva je bohužel pouze naše zbožné přání

5. 1. 2010 / Petr Fleischmann

Je-li nadále v našem národním programu dne ono stálé a nezbytné připomínání minulosti za účelem údajného vyrovnání se s ní, pak je polemika Zídek ZDE ZDE - Fendrych vedená na stránkách LN je jedním z docela zajímavých momentů na této cestě.

Ukazuje totiž zcela exemplárně na neslučitelnost dvou pohledů, z nichž ten první, Fendrychův -- v naší společnosti nejběžnější -- se spokojuje s halasným vytahováním rozličných seznamů konkrétních osob, s mravokárným rozhořčováním se nad jejich zločiny a s publikací dokumentů, u nichž nikdy není zcela jasno, o čem svědčí, či mají svědčit.

Ten druhý, zde zastoupený Zídkem, má v sobě obsaženy již některé ze zásadních principů, jimiž by se mělo řídit jakékoli úsilí, jehož cílem je poznání a pochopení lidského činění. A chtěl bych dodat veškerého.

Co tak pohoršujícího vlastně Zídek napsal? Že estébáci byli také lidé ? Copak neví, že se estebáci podobali esesákům, vehementně namítá Fendrych v Týdnu. A ti byli co, ptám se zase já? Že by snad veverky...?

Kdysi, coby učitel filozofie v Paříži, jsem nechal své studenty disertovat na téma "Co jsou zločiny proti lidskosti ?" Většina se rozepsala o koncentračních táborech a o hrůzných bytostech, snad zvířatech, které zde páchaly ty nejpříšernější zločiny.

Hlavní ale je, že my, ti praví lidé a ne nějaké zrůdy, jsme dobří a takovéto strašidelnosti nepácháme. O tom -- sancta simplicitas - mě ujišťovali žáci takříkajíc unisono.

A tak poté, co jsem se zastal zvířat jako takových, jal jsem se svým studentům vysvětlovat -- tak trochu à la Zídek -- že vůbec nejhorší je, že všechny tyto údajně nelidské činy napáchali lidé.

A nejen to. Navíc lidé přesvědčení o bohulibosti svého činění.

Vyprávěl jsem jim tedy o jistém Hitlerovi, který měl rád děti, o čemž přece svědčí mnohé fotografie, a který dal zabíjet židy pro dobro svého národa, o doktorovi Mengele a jeho lásce k vědě, která ho vedla až k pokusům na živých lidech atd.

Studenti kouleli očima a někteří porozuměli. Já už jen litoval, že francouzština má pouze slovo "humanité" k označení souboru všech lidí a zároveň vlastností, které se k tomuto souboru vážou.

Nemohl jsem si tudíž stejně jako v češtině zahrát se slovy a s lítostí říct, že lidství lidstva je bohužel jen naše zbožné přání.

Nejde tu tedy o obhajobu estébáků, či esesáků a jejich metod, leč o připomenutí onoho lidství, jež nás s nimi pojí a činí potencionální vrahy z nás všech.

Není snad nejlepší, jak jimi nebýt, si to spolu se Zídkem uvědomit a nesnít o onom iluzorním světě, kde zločiny jsou páchány pouze ve jménu zla?

Jde tu ale ještě o něco jiného : o hájení jisté metody přístupu k faktům, ať už jsou zasazena do minulosti, či přímo do naší současnosti, metody nejen historické vědy, ale každého poznávacího procesu.

Principem této metody je, že navzdory tomu, že vychází z hypotéz, ideologicky nezatížený svobodný -- a chtěl bych dodat dospělý - člověk nečiní závěry dříve než dostupné dokumenty prostuduje a zamyslí se nad nimi, Ony totiž mohou leckdy obsahovat mnohá překvapení. Na rozdíl od zmiňovaných estébáků, či esesáků náš člověk nemá svět interpretovaný dříve, než ho pozná.

Při zaslechnutí slova "estébák" nezačne infantilně ječet, podobně jako Pavlovův pes začne slintat, když se rozsvítí žárovka. Snaží se chovat ne jako místní trochu přihlouplý policajt, který, který už chce mít aféru vyřešenou a z krku, ale jako náš starý dobrý učitel Hercule Poirot, který dobře věděl, že vrahem není nutně zahradník, přestože jeho stopy byly jasně viditelné v rozmoklém trávníku obklopujícím místo činu.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.1. 2010