Immanuel Wallerstein: Starosti USA: nejdřív Německo, teď Japonsko?

4. 1. 2010 / Immanuel Wallerstein

Geopolitická strategie Spojených států byla po roce 1945 založena na něčem, co vypadalo jako pevná skála – na ovládání dvou nepřátelských zemí poražených v druhé světové válce, Německa a Japonska. Po dlouhou dobu vládla v každé z nich jediná konzervativní strana – v Německu to byla Křesťanskodemokratická unie (CDU), v Japonsku Liberálnědemokratická strana (LDP). Tyto dvě strany prováděly politiku těsného spojenectví se Spojenými státy a věrně podporovaly jejich geopolitická stanoviska.

Tato nezlomná podpora se začala hroutit nejdřív v Německu. Z jedné strany se CDU začala od roku 1969 střídat u moci se Sociálnědemokratickou stranou, jejíž kancléř Willy Brandt zahájil Ostpolitik usilující o nějaký způsob uvolnění se Sovětským svazem. Slábnutí vazeb Německa se Spojenými státy zvolna pokračovalo až k významnému zlomu v roce 2003, kdy se Německo spojilo s Francií a Ruskem, aby znemožnilo přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která by znamenala schválení invaze USA do Iráku a kterou Spojené státy podporovaly.

V Japonsku se dlouho nic podobného nedělo – až do 31. srpna 2009, kdy byla LDP ve volbách smetena Demokratickou stranou Japonska, kterou vede Yukio Hatoyama. Součástí její platformy bylo nové posouzení „servilních“ vztahů ke Spojeným státům. Hatoyama publikoval roku 1996 článek, v němž označil bezpečnostní smlouvu mezi USA a Japonskem za „relikt studené války“ a volal po vymanění Japonska z „nadměrné závislosti“ na Spojených státech.

Ve vztazích mezi USA a Japonskem je už dlouhou dobu spornou otázkou existence vojenských základen USA na ostrově Okinawa a podmínky, kterými se základny mají řídit. Spojené státy chtěly zmírnit tento nesoulad sjednáním nových podmínek s předchozí vládou LDP. Podle nich by se část vojsk USA (ne všechna) přesunula z Okinawy na Guam a existující základny by byly přemístěny na odlehlejší místo Okinawy. Hatoyama však podle všeho chtěl, aby vojska USA z ostrova zcela odešla. Toto stanovisko silně zastával jeden z koaličních partnerů DPJ, Sociálnědemokratická strana.

K tomu přibyla další komplikace. Právě v té době vyšla najevo tajná dohoda mezi Spojenými státy a Japonskem. Spojené státy okupovaly Okinawu od roku 1945, přičemž měly nad ostrovem totální kontrolu. Roku 1972 pak souhlasily s „navrácením“ ostrova Japonsku s tím, že si podrží základnu. S tím byl spojen jeden problém. Spojené státy měly na Okinawě jaderné zbraně. Japonsko mělo oficiální politiku „Tří nejaderných principů“ – nevlastnit jaderné zbraně, nevyrábět je a nepovolit jejich přítomnost na svém území. Těmito principy se nyní měla řídit i základna USA. Podle všeho ale prezident Nixon a japonský premiér Eisaku Sató podepsali roku 1969 dohodu povolující Spojeným státům opět umístit na Okinawě jaderné zbraně v případě „nouzové situace“. Protože tato dohoda znamenala přímé porušení oficiální politiky Japonska, byla držena v tajnosti a v Japonsku o ní vědělo jen velmi málo lidí.

Hatoyama navíc po svém nástupu do úřadu premiéra přilil olej do ohně tím, že veřejně vyzval k vytvoření Východoasijského společenství zahrnujícího Čínu, Jižní Koreu a Japonsko, ale ne Spojené státy.

Na tyto všechny události reagovaly USA nejdřív tak, že považovaly Hatoyamova stanoviska za rétoriku „populistické a nezkušené“ vlády, kterou není třeba brát příliš vážně. Když ale Hatoyama mluvil dál o návrhu nové dohody jen mlhavě, vláda USA k němu pojala ještě větší nedůvěru a začala být znepokojena dlouhodobými důsledky možného nového obratu a japonské geopolitické strategii. Koncem prosince povolala ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová japonského velvyslance, aby mu bez obalu řekla, že Spojené státy nemíní na podmínkách nově navrhované dohody o vojenské základně nic měnit. Deník Washington Post nyní informuje, že Spojené státy jsou na Hatoyamu „rozzlobeny“ a považují stanovisko Japonska za pravděpodobně „problematičtější“, než se dosud myslelo.

Je pravda, že minulý měsíc varovaly před touto roztržkou se Spojenými státy ve svých úvodnících a komentářích oba nejvýznamnější japonské deníky Asahi Shimbun a Yomiori Shimbun. Totéž ale dělaly konzervativní noviny v Německu, když se odpoutávalo od totální závislosti na Spojených státech. Nicméně je Hatoyama vystaven některým vnitropolitickým tlakům požadujícím, aby zpomalil své distancování od Spojených států, a tudíž mlží. Mlžení ale není totéž, co obnovení těsných vazeb se spojencem, který si předtím nemusel dělat s loajalitou svých „pevných skal“ žádné starosti.

V současnosti panuje názor, že nynější konzervativní vláda Jižní Koreje se na Japonsko dívá stejně jako USA. Jižní Korea se ovšem sama začala distancovat od Spojených států už před dlouhou dobou, a to původně za vlády téže konzervativní strany, která je dnes u moci. Roku 2003 jihokorejská vláda přiznala, že po dvě desetiletí v tajnosti obohacovala uran a plutonium. Tento proces vytváření jaderné zbraně v rozporu s platnou bezpečnostní dohodou došel mnohem dál než cokoli, z čeho je dnes obviňován Írán. Mezinárodní agentura pro atomovou energii tento případ nikdy nepředložila Radě bezpečnosti OSN, což mimochodem ukazuje na určitý stupeň její autonomie přes její závislost na Spojených státech.

Jestliže dáme to, co se děje v Japonsku a Jižní Koreji, do souvislosti s rostoucí geopolitickou asertivitou Číny, zdá se docela pravděpodobné, že v příští dekádě dojde k významnému pohybu směrem k Hatoyamově Východoasijskému společenství.

S tím, jak se Německo (a Francie) posouvají blíž k Rusku a Japonsko (a Jižní Korea) blíž k Číně, nemohou už Spojené státy nijak spoléhat na dvě pevné skály, na nichž budovaly svoji geopolitickou strategii jako (někdejší) hegemonická mocnost světosystému.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 4.1. 2010