Jak ze mě pražská Cizinecká policie málem udělala na deset let nežádoucí osobu

8. 12. 2009

Získání statutu legálního imigranta v Čechách (a nejen tam) je skoro vždy poněkud zdlouhavý a dehumanizujicí proces, píše jedna zahraniční studentka Karlovy univerzity, jejíž totožnost z dobrých důvodů utajíme.

Kazdy cizinec, který vstoupí na území České republiky na krátkou nebo delší dobu, musí navštívit instituci jménem Cizinecká policie.

Když jsem tam vystoupila poprvé, - bylo to, pokud si dobře pamatuju, v roce 2001 a cizinecká policie se nacházela ještě v té "nádherné" budově v Praze na Olšanské - měla jsem dojem, že jsem si ocitla v chaotickém a zapáchajícím bludišti.

De facto, podle mě, člověk, který se rozhodne z nějakého důvodu pro imigraci, musí mít v kapse buď doktorát z práva, anebo mít aspoň přečteny všechny knihy o mezinárodních a evropských zákonech o migraci.

Protože často cizinec ví, jaké jsou jeho povinnosti, ale vůbec netuší, že má i práva.

Z Cizinecké policie mám několika nepříjemných zkušenosti, o kterých se už několikrát psalo a mluvilo.

Vládnou neuvěřitelně komplikované byrokratické procedury pro získávání dokladů. Žadatel musí vytrpět dlouhé hodiny čekání v nekonečných frontách, arogantní chování úřednic-policistek a odmítání poskytovat cizincům, kteří neumějí česky, informace v angličtině apod... Mimochodem způsob chování úřednic-policistek z cizinecké policie se dá srovnat s chováním prodavaček v, podstatný rozdíl je však v tom, že sami můžeme vybrat kam na nákup, poněvadž obchodů je více, ale cizinecká policie je jen jedna, a je povinná.

Kromě toho všeho, na cizinecké policii se mi stala příhoda, která dobře ukazuje na to, jak se z lidí, kteří slepě sledují zákon, stávají nelidští monstrózní roboti.

Po několika návštěvách České republiky jsem se rozhodla přihlásit se na Karlovu univerzitu v Praze. Do období přijímacích zkoušek chyběl měsíc a půl. A tak jsem se zapsala na soukromou školu a podala žádost o prodloužení krátkodobého pobytu. Když jsem přesně po měsíci šla s kamarádem na cizineckou policii, netušila jsem, že tam mě hrozí vězení a vyhoštění.

Trvalo to pár vteřin: Úřednice, nabarvená blondýna, se zlatými prsteny na každém prstě, se podívala na můj pas, zvedla hlavu, podívala se na kolegyni a řekla: "Zavoláme kluky"!!! Přišli dva policajti a zavedli mě do provizorní cely, amfiteátru vězení. Kamarád naštěstí, na dotaz o jeho vztahu s odsouzenou, hbitě a chytře odpověděl: "Jsem její tlumočník".

Česky jsem tehdy ještě dobře neuměla a nebyla bych bývala schopna obhájit svoji pozici. Kdyby kamarád nešel do cely se mnou, riskovala bych vyhoštění z České republiky na deset let.

Logická otázka, která napadne každého, je proč?

Staré povolení k pobytu bylo prošlé a žádost o nové povolení byla odmítnuta, protože doklad ze soukromé školy, kde jsem byla zapsána, prý nebyl dostačující. Škola totiž bohužel nepatřila k seznamu škol autorizovaných ministerstvem školství.

Nechtěně jsem se ocitla v pasti ilegality a nakonec jsem musela žádat o vyhoštění sama, ovšem s možností návratu.

Z toho všeho vyplývá, že cizinec, aby se vyhnul podobným komplikacím, musí sám získat informace, které mu cizinecká policie podávat nebude.

Příjimačky na Karlovu univerzitu v Praze jsem udělala až další rok. Dnes mám v Čechách trvalý pobyt a na cizineckou policii naštěstí chodit už nemusím.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 8.12. 2009