Ať žije happening, aneb sranda musí bejt, kdyby na chleba nebylo...

23. 11. 2009 / Ladislav Žák

Když jsem před více než týdnem dostal první ohlasy na pátek třináctého v gymnáziu v L., vůbec jsem nepředpokládal, že tato paralela dá základ tak bohaté výměně názorů z tolika různých pohledů a na tolik různých témat.

Musím konstatovat, že mne diskuse k mým příspěvkům na téma, zda vytváření obrázků, zřetelných ovšem jen z patřičného nadhledu a odstupu, z lidských jedinců, kteří v tom nadhledu a odstupu jaksi zcela ztrácejí na významu, není záležitostí, která se poněkud dotýká lidské důstojnosti a to bez ohledu na dobu a režim, ve kterém obrázky vznikají , velice obohatila.

Jsem bohatší o pohled, že ten TEPLOMĚR LÁSKY K JOSEFU VISSARIONOVIČI mohl být vlastně také jenom happening, v tehdejším žargonu "taková sranda" a pan Škvorecký to nepochopil. Uvědomuji si, že když si mne ředitel ZDŠ nechal vytáhnout před tabuli, aby na mně prezentoval, jak vypadá dítě zvláště odporného, z velké strany vyloučeného, šlo vlastně jenom o happening, který měl osvěžit probíhající hodinu fyziky, kterou vedl jeho rovněž vyloučený předchůdce.

A teprve teď si uvědomuji, jak hlubokou pravdu pronesl muž, který mi na mou otázku, jak se s odstupem čtyř desítek let dívá a to, že ve sdělovacích prostředcích burcoval lid k zasílání odsuzujících stanovisek, žádajících nejvyšší tresty pro nepřátele zrádce souzené v procesech 50. let, odpověděl se svým charakteristickým širokým úsměvem a chraplavým hlasem: "To byla taková sranda , mladej..." Když se mi tenkrát udělalo tak trochu špatně, tak jsem vlastně jenom nepochopil, že organizovat štvanice na lidi byla taková obveselující kulturně tělovýchovná vložka. Taková "pravajíčkijáda" bez Facebooku.

Na závěr děkuji zástupci ředitelky školy za to, že postřehl, že mé texty odpovídají mé bohaté a angažované minulosti, jak mi napsal. Je to právě tato minulost, životní zkušenost a trochu toho vzdělání, které mne vedou k přesvědčení, že živé obrazy jsou znakem něčeho nezdravého. Ze samotné povahy věci se mi totiž zdá, že výsledný živý obraz je vždy určen někomu mimo něj a někdo mimo něj jej také musí řídit, organizovat a vést. Lidem v obraze může přinést možná podíl sounáležitosti a podílu na nějakém velikém díle, třeba předsedy Maa, které ovšem sami nemohou a ani nechtějí pochopit. Je to můj názor a nikomu ho nevnucuji. Tím méně těm, kdož jsou přesvědčeni, že takový obraz je výsledkem radostné spontaneity. Pokud má někdo potřebu vyjádřit svůj názor účastí v živém obrazu na školním hřišti, nelze mu to brát. Navíc je pravdou, že výsledný obraz lze prezentovat v elektronických médiích a tudíž není třeba tribun, diváctva, ba ani přítomnosti laskavého vůdce.

Dal jsem svůj názor na živé obrazy "do placu" veřejného mínění na stránkách Britských listů . Jsem velmi rád, že se mi dostalo té radostné milosti, že se mé přesvědčení a názor staly předmětem tak široké diskuse. Snad tedy alespoň za něco stojí. Děkuji všem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 23.11. 2009