Proč padly komunistické režimy?

9. 11. 2009 / Rudolf Převrátil

To je výchozí teze Arnasonovy studie Komunismus a modernita z roku 2000, která má zakrátko vyjít v českém překladu jako součást výboru z Arnasonových prací připravovaného nakladatelstvím SLON. Studie se opírá o známou a oceňovanou Arnasonovu knihu The Future that Failed vydanou roku 1993.

Metodologická východiska

Studie se nejdřív zabývá různými soudobými interpretacemi modernity. Rané verze modernizační teorie vyzvedávaly některý klíčový faktor nebo proces, jenž měl sehrávat ústřední roli v celkové dynamice. Tato vysvětlení ustoupila z cesty systémovým modelům, které ale dnes už také nepostačují. Modernitu je třeba chápat ne jako systém, ale jako volnější a pružnější konstelaci, s větším důrazem na roli kulturních předpokladů a orientací. Pro Arnasona je v tomto směru vodítkem dílo S. N. Eisenstadta. Vlastním a podstatným rysem modernity je konflikt - což je pojetí, které se v teorii modernity zabydluje teprve v poslední době. Konflikt bývá viděn v problematickém vztahu mezi kapitalismem a demokracií a je analyzován v širším kulturním kontextu. Průkopníkem tohoto přístupu byl M. Weber, nověji ho rozvinuli C. Castoriadis a A. Touraine. V hlubší rovině jde o konflikt mezi dvěma stejně základními kulturními premisami modernity: na jedné straně je to vize nekonečně se šířící nadvlády racionality, na druhé straně individuální i kolektivní tužby po autonomii a tvořivosti. Na tomto rozporném terénu pak mohou vznikat podle historických okolností různé varianty mnohonásobných modernit (multiple modernities), což je jedno ze základních Arnasonových témat.

Úspěchy a zábrany komunistické modernizace

Komunistické režimy buď pokračovaly v klíčových modernizujících procesech nebo zahajovaly nové, ale podle Arnasona strukturovaly tyto procesy takovým způsobem, který mařil nebo vychyloval jejich dlouhodobou rozvojovou logiku. Za nejdůležitější procesy označuje Arnason čtyři následující:

Proběhla rychlá industrializace, která ale byla závislá na zastaralých průmyslových vzorech. Nešlo přitom o historickou setrvačnost nebo poplatnost tradici, ale o ideologickou projekci minulých rozvojových vzorců (bolševici si tak přivlastnili taylorismus). Racionalizovaný obraz minulého vývoje se stal překážkou inovace.

V politické oblasti sledovaly komunistické režimy úspěšně některé z hlavních cílů budování moderního státu -- organizační a technologické zdokonalování státní moci. Sovětský svaz ovšem podřídil svou modernizační strategii přestavbě imperiálních struktur, které se nakonec v soupeření s pokročilými západními mocnostmi zhroutily.

Imperiální modernizace vedla ke vzniku politických a ekonomických konfigurací, jež brzdily reformy a současně vyvolávaly přehnané a sebepoškozující ambice. Sovětský svaz sice dokázal vytvořit ve východní Evropě vnější impérium založené na úpravách svého vlastního modelu, ale vzal si toho na sebe příliš moc při pozdějších pokusech o hegemonii ve Třetím světě.

Také modernizace vzdělávání, často považovaná za jeden z nejautentičtějších úspěchů komunistických režimů, měla svůj rub: podřízení zdělání, zejména v humanitních oborech, příkazům ideologie. I když tato ideologie nikdy nepronikla do společnosti tak hluboko jako historická náboženství, omezila roli reflexivity ve společenském životě a podkopala schopnost čelit problematickým aspektům modernizačních procesů.

Arnason se nedomnívá, že by bolševická strategie byla prostým pokračováním nebo nutným důsledkem marxovského projektu. Bolševici ho přeměnili. Převzali marxovskou kritiku a navrhované zrušení trhu jako danost, aniž by dostatečně pochopili teoretické pozadí věci. Za vzor si např. na začátku vybrali (nepříliš šťastně) německou válečnou ekonomiku, což ovšem vůbec neodpovídalo marxovským premisám a bylo nutné zakrývat rétorikou státostrany. Nakonec dospěli ke koncepci "výstavby nové společnosti", která byla dodatečně racionalizovanou směsicí marxovských myšlenek a výpůjček z ruské tradice. Součástí této směsice byla povelová ekonomika a také odvržení západního institucionálního rámce demokracie ve jménu údajně autentičtější jednoty lidové vůle a státní moci po zrušení třídních privilegií. Došlo k fúzi ekonomické, politické a ideologické moci v aparátu usilujícím o komplexní kontrolu nad společností.

Integrace a diferenciace

Někteří analytikové považují za osudnou chybu sovětského modelu nadměrnou integraci, která zablokovala funkční diferenciaci. Arnason se ale domnívá, že model byl spíše směsí nadměrné integrace a současně hluboké diferenciace. Diferenciace se prosazovala tam, kde selhávala povelová ekonomika, kontrola státostranou a ideologie, takže např. v ekonomice se vytvořila proměnlivá směsice povelových mechanismů, tržních prvků a víceméně neoficiálních sítí. Vnitřní dynamika sovětského modelu byla tedy složitější, než to, co o ní tvrdí konvenční moudra. Kompromisní formace sice blokovaly další vývoj, ale mohly také za nestabilnějších situací sloužit k vytváření vizí obnovy. Arnason cituje historika sovětského Ruska, který označil sovětskou éru za "čtyřiasedmdesát let trvající režim krizového řízení". Skutečnost byla složitější -- režim totiž také stál na tvrzení, že překonává jinou krizi, totiž krizi západní modernity.

V poválečné sovětské éře vidí Arnason tři okamžiky, kdy se otevřela možnost "nových tahů": po nástupu Chruščova (1956-1964), koncem šedesátých let v Československu (podle Arnasona byla tato otevřenost nejradikálnější) a po nástupu Gorbačova r. 1985. Jeho tah -- rozštěpení moci povýšením státu na úroveň stranické hierarchie -- sice nebyl tak radikální jako pokus československých reformátorů, ale sklouzl do vývrtky všeobecné a smrtelné krize, protože (z nepochopení věci?) zaútočil na samotné centrum sovětského imperiálního řádu.

Pokud jde o Stalinovu "druhou revoluci" od konce 20. do konce 30. let, Arnason jí věnuje pouze letmou poznámku. Tehdy podle něj došlo k patologickému zvratu, který nebyl nikdy řádně vysvětlen ze strukturálního nebo strategického hlediska.

Proč se celý systém nakonec zhroutil?

Nejde o to, že by byl nefunkční v nějakém abstraktním smyslu. Byl v něm prostor pro různé neutralizační, kompenzační a úhybné strategie, které dost dlouho umožňovaly zvládat opakující se krize. Konečný bod, z něhož nebylo návratu, je možné pochopit z konkrétních historických podmínek, které zhoršily strukturální problémy a vynutily si nová řešení s nezamýšlenými důsledky. V Sovětském svazu to byl Gorbačovův projekt politické reformy, v jiných situacích (Arnason uvádí pět typických) se uplatnily jiné mechanismy. Případ Číny je dodnes otevřený a není ani dostatečně prozkoumán. Dlouhodobá civilizační dynamika čínského světa je podle Arnasona jednou z největších výzev západní teorii a historiografii.

Studie nabízí obraz krize a pádu komunistických režimů sovětského typu, který může posloužit jako perspektivní východisko pro další teoretické a historiografickou práci. Otázku vztahu mezi krizí komunistické verze modernity, jež vedla ke zhroucení sovětského impéria, a obecnými krizovým tendencemi vlastními modernitě (jak se projevují např. v současných krizových jevech na Západě) nechává Arnason zatím otevřenou. Studie ale naznačuje, že tento vztah existuje, bude zřejmě mnohovrstevnatý a stojí za další zkoumání. Vztah mezi Čínou a Západem je pouze jedním z jeho aspektů.

Vytisknout