Protektor: poznámky k filmu o nás samých

27. 10. 2009 / Aleš Valda

< Protektorátní nápis z autorova archivu

Taková příjemná zpráva: po nějaké době jsem se jakožto filmový fanoušek, za kterého se považuji, byl podívat na premiéře českého filmu v kině. Lákal mne Protektor, zasazený do doby do které se náš film zrovna moc nevrací, snímek dlouho a pečlivě připravovaný. Opravdu milé překvapení, velmi slušný snímek! Konečně je zde totiž film o něčem, film nadčasový. Máme málo filmů co o naší povaze hovoří bez příkras. Vždy jde o to věčné vymlouvání se na okolnosti, tíži doby, klid pro práci, ohled na druhé a pod., přičemž (až na vzácné výjimky) tohle dovedeme podat v jakémsi zlehčujícím ev. zjednodušujícím klíči. Věřím tomu, že po tomhle filmu se u nás začíná blýskat na časy.

Nový film, režiséra Marka Najbrta, se odehrává v období Protektorátu Čechy a Morava, doby ve které přežít a zůstat sám sebou nebylo vůbec jednoduché. Na příběhu mladého manželského páru: úspěšného rozhlasového redaktora Emila Vrbaty (Marek Daniel) a jeho židovské manželky, mladé a nadějné filmové herečky (Jana Plodková) se totiž tvůrcům podařilo přenést na plátno to nejpodstatnější: tíhu doby.

Děj filmu se odehrává v rozmezí let 1938-1942, kdy se postupně, tlakem okupační moci zkoušený hrdina snaží ustát své vydobyté pozice na společenském žebříčku. To že se vlastně stále více zaplétá s přišedším režimem si zprvu ani nedokáže uvědomit: ve svých očích přece koná dobro pro svou ženu, židovku. Navíc je to vlastně jen "dočasně". Neuvědomuje si, že právě tato jeho snaha se stává paradoxně katalyzátorem nevyhnutelného rozpadu jejich vztahu. Neuvědoměle a se zjevnou beznadějí dochází trpkému poznání o marnosti svého snažení... Peripetie, kterými nás děj filmu provází sice mohou zavánět jistými klišé, myslím si že ale právě díky nim o to více vynikne stupňovaná nutnost jednoznačné Vrbatovy volby. Bodu, kdy již nelze jednat -typicku po česku- polovičatě (či snad zlehčeně) s tím, že situaci vlastně opět "nějak ustojíme". Postoje lidí balancujících v ohrožení a hnaných touhou přežít, film nadhazuje epizodicky v řadě skvěle vystavěných scén. Jako v kaleidoskopu se nám skládá obraz marných pokusů a ztrát jimiž jednotlivé postavy procházejí. A to od postupné, ale zcela zjevné kolaborace - vyzývavá kolegyně Věra (Klára Melíšková), neohroženosti jejího bývalého partnera Franty (Martin Myšička), až po zlehčující naivitu hlasatele v podání Jana Budaře, či umně ubalancovaný nadhled s udržovanou noblesou filmového producenta (J. Polášek) na hraně možného. Vše v náznacích, spíše jaksi mimochodem, v druhém plánu nám podává ale o to více smutné a zdrcující svědectví o nás samých. Teror okupantů, zosobněný především v psychické rovině především prostřednictvím dosazeného šéfa rozhlasu Tomka (skvělý Richard Stanke) - je všudypřítomný. Teprve v kontrastu s předstíranou idylou a bezstarostností modelové skupiny našich hrdinů si jej o to více uvědomujeme. Připomeňme letmo naznačený kontrast pádu slavného film. herce Fantla (J. Ornest) z důvodu svého židovského původu, bezelstnost Vrbatovy milenky Kristy (Sandra Nováková) neuvědomující si vůbec svou situaci a pod. Snad jen jistou laciností či zjednodušením může působit motiv šťastného vztahu hlavní hrdinky s promítačem ze sousedícího kina. Je ale uvěřitelný a zcela v duchu tehdejší doby, reálný. A také pro diváka představuje jistou naději, či snad jediné odlehčení tíživosti atmosféry, i když by v jistém ohledu mohlo působit až příliš prvoplánově.

Co je ale zásadní: silné "morální" téma filmu je zde zcela v souladu se zvolenou formou. Zvolená stylizace v duchu "protektorátního" filmu, nenásilně využívá linie funkčního využití dobových materiálů, hlášení protektorátního rozhlasu nevyjímaje. Obrovským plus vidím fakt, že tvůrci dokázali příběh udržet zcela v občanské rovině, což dodává díky civilnosti podání nadčasovosti. Právě z tohoto pohledu si troufám tvrdit, že jde - nejen v našich končinách - o vyjímečný snímek. Jde o významný posun oproti ostatním našim současným pokusům o zobecňující nadhled, především v žánru dobově - retro- zasazeného snímku. Nic zde není nijak zjednodušeno, spíše jen naznačeno, ale tak že musíme sami domýšlet. Tíživá atmosféra "nutných kompromisů" tak vystupuje jaksi samozřejmě, což nebývá - nejen u nás - v posl. době zvykem. Jistá filmová nelineárnost vyprávění tento pocit ještě umocňuje. Za obrovskou devizu, považuji ovšem zcela zřejmý fakt, že se tvůrci nesnížili k jakýmkoliv komerčním ústupkům. A to i když zvolený motiv filmové / umělecké branže za protektorátu k tomu mohl přímo vybízet. Mimochodem prvoplánového zobrazení násilí se zde nedočkáme, neboť tvůrci umí vyprávět především obrazem... O to více pak na nás zapůsobí v kontrastu naznačený výslech mladých / zbitých veslařů v temné úřadovně Gestapa.

Kamera Miloslava Holmana je na první pohled zcela nenápadná, prostá jakýchkoliv současných kouzel. Dobová stylizace je ovšem povýšena na záměr, který vše umocňuje. Ladění do sépiova čb. filmu souzní s tématem. Není zde nic prozářené světlem, jasnou oblohu vlastně nikde nevidíme, vše má své příšeří, ve kterém se pohybují na vymezeném prostoru naši hrdinové. Tahle stylizace je nevtíravá, ale jaksi mimochodem velmi sugestivní... Motiv kola "šlapajícího" čecha, může být i leitmotivem kruhu, ve kterém se hrdinové pohybují, a který se v různých variacích (a retrospektivách) táhne celým filmem. Rytmizace hud. doprovodem je zjevná, nápaditá a hlavně ryze moderně pojatá. Hudební stopa / soundtrack "laptopové" kapely Midi Lidi mne mile překvapil svou nenuceností. Dlouhou dobu jsem neviděl ve zkratce a k tomu (vzhledem k závažnosti tématu) vtipně pojato tolik vážných věcí (jízdy na kole s animovanými sekvencemi s titulky, "umělecké" fotografické momentky hlavní hrdinky v ulicích). Herci a to nejen v hlavních rolích uměření podávají výkon spíše v náznacích, drobnokresbě (zvl. Marek Daniel, Martin Myšička, Jan Budař).

Ve filmu mimochodem hraje každý dobový detail, rekvizita, reálie Prahy nevyjímaje. Je poznat, že zrovna tohle filmaři vůbec nepodcenili (panorama Libně, střechy domů postrádající jakékoliv atributy dneška, ulice dlážděné kostkami a pod...) což je více než chvályhodné. Takové drobnosti přitom zpravidla spolehlivě "shazují" jakýkoliv dobrý záměr, zvláště když nejsou v souladu s celkovou koncepcí.

Najbrt mile překvapil už ve svém debutu, Mistrech, kde v nebývalém sarkastickém a demaskujícím světle skvěle vystihl ubohost českého hraní si na hrdiny. Tehdy na současném příběhu hokejového fandění: pocit vlastní hořkosti vítězů, mistrů, ale po dlouhodobě prohrávaných bitvách... Tenkrát mi zde vadila jen jistá prvoplánovost poselství, umocněná navíc alkoholickými vizemi J. Budaře, působících v opuštěném světě českého pohraničí jaksi cizorodě. S "velkými" tématy si Marek Najbrt ale pohrával v různých rovinách už i dříve - viz mystifikační Vynález Krásy. Dále snad zašel ještě v hravé a zdravě absurdní televizní sérii Kinetická encyklopedie všehomíra, nabité tolika nápady, co by leckomu vystačily na celou řadu celovečerních filmů. V novém snímku Protektor jako by se ukáznil, rozmělňující motivy zcela chybí. Vše je vedeno v realistické, střídmé rovině, o to více znepokojující, tísnivé až zdrcující. Dává to prostor katarzi, která tak přichází jaksi samovolně, mimochodem na základě paradoxu. Náš hrdina koná pořád vlastně zcela sobecky jen za sebe, ale díky konkrétní situaci těsně po atentátu na Reynharda Heydricha se vlastně neuvědoměle stává někým víc než je. Leitmotiv úkrývaného kola zde dostává najednou zcela jiného významu. Zásadním ovšem je - a to vyplývá z celkové koncepce snímku - že se tento náš nenápadný, rozbojelý člověk najednou dokáže vzepřít okolnostem, dostát činu. A to i když ví, že je pro něj zcela marný a sebezáhubný.

Věřil jsem, že půjde o dobrý film, ale že bude tak vydařený, to jsem netušil. Znám jen pár filmů, ve kterých na mne přímo z plátna zapůsobila drtivost doby a nevyhnutelnost jistých lidských konání s nepříjemnou tísnivostí (zvl. kdysi maďarský Hřebčinec, polská Osamělá žena, z nedávné doby pak Písně z druhého patra...). Tenhle film se k nim - nejen v několika mimořádně podařených momentech (kupř. scéna s dělníky továrně) - rozhodně počítá. Nemluvě o tom, že téma které zde Najbrt nastoluje se více a více stává aktuálním, neboť doba se nám - během staletí - vrací ve vlnách a nových variacích. Jen lidé se nám mění. V tomto smyslu název Protektor, tedy snad jako ochránce nabývá nečekaně zobecňujícího významu. Čím jsem snad z filmu ale nejvíc potěšen. Generace Najbrta začínala v devadesátých letech, byla zcela zhnusena "tzv. reálným" socialismem. Jakubů Sklářů, Zemanů či Rodáků bylo dost, ničemu nikdo nevěřil, chtěl se radši na tomhle bavit, ve zlehčování jsme viděli cestu jak se zbavit přítěže toho v čem jsme žili. Mysleli jsme si snad, že návrat k nepsaných hodnotám lidské slušnosti se přece musí prosadit - pádem toho prohnilého - jaksi sám o sobě, bez problémů. Až teď ale z odstupu vidíme a začínáme si uvědomovat, že vše nebude takové jednoduché. Dochází nám hloubka skutečného pádu, absence morálních hodnot, až z odstupu let začínáme chápat kořeny toho, proč to zde s námi takové bylo prakticky celé minulé půlstoletí... Období Protektorátu je pro nás symptomatické. Vracíme se ke kořenům toho, kde v naší novodobé historii začala postupná ztráta jakýchkoliv ideálů, devalvace morálních hodnot, svébytnosti. Bez nutné očisty jít dál nemůžeme. Jsem stejná generace jako tvůrci filmu, cítím to tak, tohle téma je ve vzduchu.

Dnes přitom nejde již o nějakou "společenskou objednávku", je zřejmé, že tento film vznikl z vnitřní potřeby, proto také s patřičnou mírou rizika. Dobrým signálem ale je, že se tohle podařilo a ještě s takovým výsledkem. Viděl jsem film v premiéře v Multikině se čtyřmi diváky (!), sám jsem byl zvědav kolik lidí se na tohle přijde podívat, ale všichni z přítomných věděli na co jdou. Nikdo neodešel ani se závěrečnými titulky... Ve zvolené "vážné" poloze jistě nebylo snadné získat prostředky na realizaci takovéhoto typu filmu, zvláště když komerční efekt je zcela nejistý. Že je ale zrovna tenhle sebezpytující film nutný, o tom nepochybujme ani v nejmenším...

Autorům filmu přeji s filmem zasloužený úspěch. Myslím že má šanci oslovit nejen v naší kotlině. Míra úspěchu, ta je ovšem nezměřitelná. Staví spíše na pozici toho, co v nás dané dílo zanechá, čím nás obohatí a zda a jak se k němu kdy dokážeme vracet. Z tohoto pohledu si myslím, že jde o jeden z mála snímků naší polistopadové kinematografie, jež v prověrce času obstojí... Ve zcela moderním klíči se autoři ve filmu Protektor naprosto našli, a jak je vidět mají, ale hlavně umí nám co říci. Co dále dodat, snad ještě hodně odvahy k dalším počinům v mapování - vzletně řečeno - vyšších morálních dilemat naší doby. A že právě takovéto filmy v dnešní době víc jak kdy potřebujeme, není třeba zdůrazňovat.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 27.10. 2009