Padá omítka. Takhle to už dál nejde.

7. 10. 2009 / Karel Košťál

V dnešním Právu, už dávno ne rudém, jsou samé dobré zprávy. Irové odsouhlasili Lisabon, Severní Korea a Írán se otevírají světu. Zprávu o tom, že dlouhodobě nemocní přijdou v lednu o tisícikoruny měsíčně, zatím nikdo nekomentuje. Nezaujatý, ve Francii dlící pozorovatel politického dění v Čechách očekává, že nějaký odborník na statistiku mu vysvětlí (a v Čechách jsou statistici špičkoví), jak a kde se dlouhodobě nemocní s minimálním platem budou od ledna v posttotalitních a rozvinutý kapitalismus budujících Čechách na cestě do integrované Evropy léčit.

Na prosinec 1967 bylo svoláno Plenární zasedání ÚV KSČ. Pokračovalo i po začátku nového roku. Schválilo na základě vlastní žádosti Antonína Novotného, aby jako prezident ČSSR byl uvolněn z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. V lednu 1968 nastoupil do funkce Alexandr Dubček a začal reformní proces, známý později v celém světě jako Pražské jaro. 21. srpna 1968 jaro skončilo. Přijely ruské tanky.

František Šamalík začal jednu ze svých posrpnových tezí o reformním hnutí touto větou: "Začalo to nápisy Pozor padá omítka". Měl jsem možnost tento text přeložit, byl hojně komentován. Taková byla postosmašedesátnická Francie. To jen na okraj. Jestliže zesnulý Franta Šamalík byl schopen napsat strhující úvahu o tom, jaká je souvislost mezi padající omítkou a nutností demokratických reforem, určitě se najde někdo v Čechách, kdo nám vysvětlí, jak jednou provždy ratifikovaná Lisabonská smlouva dovolí českým penzistům v klidu dlouhodobě onemocnět. Já osobně toho nejsem schopen, nejsem dostatečně motivován, nemám v úmyslu onemocnět v této části Evropské unie.

Omítka, skrývající podstatu současného ekonomického i politického systému, spadla nyní spolu se stropy zříceného domu.

Vytisknout