Hvězdička už nestačí

28. 8. 2009 / Irena Ryšánková

Ať chceme či ne, televizní hvězdička, kterou v nejrůznějších variantách známe od raného dětství, pomalu končí. S příchodem evropské směrnice "Audiovizuální mediální služby bez hranic" musí být označení podrobnější - nestačí jen konstatovat, že audiovizuální obsah je škodlivý, ale musí se říct, co je na něm škodlivého, jak moc a pro koho škodlivý. O škodlivosti se nicméně mohou vést a nejspíš i povedou vášnivé politické, mediální i rodičovské diskuse.

Na jedné straně stojí křesťanští politici a náboženští aktivisté, ale i někteří konzervativní pedagogové a psychologové, kterým vadí přemíra agresivity, nahoty a sexuální obscénnosti v médiích. Dětský psycholog Václav Mertin z Karlovy univerzity se domnívá, že by bylo dobré označovat všechny mediální obsahy - nejen televizní pořady, ale i hudbu, filmy či DVD, počítačové hry či knihy. Na straně druhé stojí liberálové a libertariáni, zastávající názor, že realita je daleko krutější než její mediální interpretace. Co tě nezabije, to tě posílí, říkají. Pravda je někde uprostřed.

Legislativní nespoutatelnost globálních elektronických komunikací vylučuje možnost "regulovat" internet a odstranit tak z dosahu dětí veškerý "závadný" obsah. Je už jednou pro vždy nemožné zachovat křesťanská dogmata o morálce neposkvrněna. Za snahou po regulaci médií je nutno vidět i politickou agendu upadajících křesťanských stan a odpor části starší veřejnosti k agresivitě, vulgarizaci a bulvarizaci světa. Cestou, kudy se ubírá Evropská unie, je spotřebitelská zásada dostatku informací o nabízeném produktu prostřednictvím mezinárodně srozumitelných piktogramů pro rodiče nezletilých a svobodné rozhodování dospělých. Čili vcelku liberální přístup. Trestný čin ohrožování mravního vývoje dětí a mládeže je pak vztyčeným prstem trestního práva, který vymezuje hranice.

Ty jsou ale kulturní. Je rozdílný postoj polského katolíka či bulharského muslima a pražského liberálního bezvěrce na míru sexuálně explicitního chování a nahotu, stejně jako je rozdíl mezi názorem švédského ochránce přírody či socialisty a španělského konzervativce na krev a krutost corridy. Rozdílný je i pohled nizozemské feministky a španělského mača na otázku vulgarity a ponižování žen. Všichni jsou ale občany EU a měla by pro ně platit jednotná kritéria, neboť jen tak lze naplnit jednu z hlavních zásad EU - volný pohyb zboží a služeb... Přesto ale EU dává pravomoce národním parlamentům určit systém pro klasifikaci vhodnosti obsahu pro každou zemi zvlášť. Cesta k obchodnímu protekcionismu v kultuře je otevřena.

Česká republika je jedna z mála zemí EU, kde zatím labelling neexistuje, když existuje určení věkové hranice 18 let pro filmy i televizní obsah, stejně jako omezení pro prodej pornografie. Věkové omezení je v jediném ustanovení zákona 273/1993 Sb., podle kterého za stanovení hranice přístupnosti filmu nese odpovědnost výrobce či distributor. Vysílací zákon 231/2001 Sb. pak určuje povinnost televizí a rádií. Systém funguje i v sousedním Slovensku. Jednotný systém označování programů „JSO“ svou jednotu našel celkem nedávno po poměrně složitém hledání, doposud ne zcela odladěném.

V Česku ale neexistuje jednotný systém piktogramů, který požaduje EU, a není ani určena instituce, která by se tím zabývala. A patrně v dohledné době ani nebude, protože parlament nemá peníze na navýšení rozpočtu RRTV, nutné v případě rozšíření jejích kompetencí obsahového mediálního regulátora. Během klasifikace je nutno odpovědět na tři základní otázky – zda je materiál v rozporu se zákonem, zda je či není posuzovaný materiál v daní věkové skupině znepokojující, mohl by být škodlivý a poslední otázka – je posuzovaný materiál v dané věkové skupině jednoznačně nepřijatelný pro širokou veřejnost? Iluzorní v dané vnitropolitické krizi je rovněž představa, že by směrnice byla implementována do 11. 12. 2009, jak Unie požaduje. V parlamentu nyní není s kým o věci diskutovat a politici mají jiné starosti... Systém, který Evropa – a pravděpodobně i Česká republika postupně vezmou za vzor, je nizozemský systém NICAM Kijkwijzer. Kijkwijzer uvádí nejen pro jaký věk je film či pořad vhodný, ale kromě toho jsou uvedeny piktrogramy, které ukazují důvody pro věkové doporučení a rovněž převládající „závadové chování“, které se v pořadu vyskytuje. Pro strach je to například pavouk či injekční stříkačka pro drogy.

V jiných evropských i neevropských zemích se již dlouhodobě mediální obsahy klasifikují a zkušenosti s tím jsou rozporuplné. Vliv na morálku mládeže ani na trestnou činnost mladistvých to nemá. Jako politicky neutrální, obecně pravdivý a závažný se ukazuje jediný argument pro klasifikaci – že totiž spotřebitel má právo vědět, co kupuje. A pak už je jen na něm, co si s tou informací počne.

Autorka je mediální analytička

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.8. 2009