Go, Canada, go!

27. 7. 2009 / Petr Schnur

Kanadsko-česká vízová kauza se očividně po několika dnech ztratila ze zorného úhlu politiků i publicistů. Opozice nevyšetřuje, novináři nešťourají, jede se dál, jako by se nic nestalo. Jen stěží to překvapí v zemi, ve které se v mediích kauza squatterů rozebírá víc než obsah evropských smluv, které ČR podepsala nebo hodlá podepsat.

V posledních letech má země javorového listu v česko-kanadském střetávání zřetelně navrch. Nejprve hokejové výprasky a nyní vízová povinnost, prý kvůli údajné invazi českých Romů žádajících o azyl. Nejen, že pořebujeme "povolení ke vstupu" do "spojenecké země, se kterou společně bojujeme v Afganistánu" (Jan Kohout), ale ani si jej nemůžeme vyzvednout ve vlastní zemi. Vše podle inovovaného národního hesla "kdo neskáče (do Vídně), není Čech"! Než se na tuto staronovou kauzu podíváme z několika stran, budiž připomenuty hlavní zásady mezilidského i mezinárodního soužití: a) člověk i země si musí respekt ve svém okolí vydobýt sami, b) lidská důstojnost je nedotknutelná.

Romové a imigranti

Opusťme nyní na okamžik půdu tzv. political correctness.

V Česku momentálně nežiji a z občasných návštěv si netroufám vyvodit obecný úsudek o celkové situaci Romů, nicméně ČR není jedinou zemí s problémy podobného druhu, mají je i země na západ od našich hranic. Teorie a praxe se od sebe podstatně liší nejen v USA.

Počátkem roku 2000 otřásly Španělskem pogromy na přistěhovalce v andaluském městečku El Ejido (provincie Almeria). Policie řádění "domácích" nečinně přihlížela. V květnu 2008 vypukly před běžícími kamerami televizních společností pogromy na Romy v jihoitalské Neapoli. Protiromské akce se konaly rovněž v Římě a Miláně. A v polovině června tohoto roku muselo v severoirském Belfastu 115 Romů hledat útočiště v kostele poté, co na jejich bydliště zaútočila skupina ozbrojenců. Celá akce, která se připisuje členům organizace Combat 18, mající své kořeny v prostředí protestantských nacionalistů, byla vrcholem týdenního terorizování romských rodin.

Ve Francii dokáže arabská tvář či "špatná" adresa bydliště (v tzv. předměstích / cité) zmařit naději na práci. V Německu hořely rovněž azylové domovy i byty Turků a konaly se hony na cizokrajně vypadající spoluobčany. Teprve v rozhovorech s tureckými přáteli, mimo jiné zde narozenými, jsem si uvědomil, že byli a jsou konfrontováni se zcela jinou německou realitou než já, který na první pohled cizokrajně nevypadá.

Známý student (matka Italka, otec Palestinec) má problémy, když chce navštívit diskotéku - bez udání důvodů. Publicity se dočkají samozřejmě jen spektakulární případy. Zkrátka: Jean-Marie Le Pen či Geert Wilders nespadli jen tak z evropského nebe.

Ať tak či onak, nic není úplně černobílé. Netroufám si kompetentně posoudit, zda je česká společnost rasističtější než společnosti západní. Rozdíl mezi Českem a západními zeměmi nevidím ani tak v myšlení průměrného občana, jako spíše v profesionalitě politických rituálů, které sice nic neřeší, ale které dokáží krizové situace do určité míry kanalizovat.

Troufám si tvrdit, že například takoví imigranti z Afriky ve španělské Almerii jsou na tom daleko hůř než čeští Romové a že morální provinění španělského státu je větší než českého.

Pokud tito ubožáci, vyhnaní ze svých afrických políček subvencovanými zemědělskými produkty z Evropy, přežijí plavbu po moři a nejsou opět vyhnáni španělskými orgány do marocké pouště, otročí na obrovských zemědělských plantážích při 50° C.

Odměnou je jim 15-30 euro na den -- pokud peníze od "patronů" vůbec dostanou. "Bydlí" v chatrčích z kartonu a igelitu. Možná by do Kanady taky odletěli, ale nemají ani pasy, ani peníze na letenku. To vše se odehrává na půdě Evropské unie, kterou jejich lidská důstojnost nezajímá.

Tato úvaha nemá za cíl obšírnou analýzu tzv. romské otázky, proto jen několik obecných postřehů. Jednou z hlavních překážek pro hledání racionálních řešení představuje instrumentalizace problému ať z té či oné strany.

Tak například situace Romů ve východní a jihovýchodní Evropě je Bruselem kriticky tematizována -- s výjimkou Kosova, ve kterém byli povražděni ti, kteří nestačili utéct.

Naopak o každodenní situaci oněch afrických imigrantů se nemluví, a narůstající represivní opatření EU, pošlapávající lidská práva i lidskou důstojnost, nejsou nikým zpochybňovány.

Racionální východisko ze současné situace lze efektivně hledat pouze mimo rámec jak rasistických, tak pseudohumanistických klišé. Prvním krokem by bylo vzít na vědomí konflikt mezi každodenní zkušeností života v exponovaných lokalitách a teoretickými mravními postuláty těch, jejichž život se odehrává v naprosto odlišném sociálním prostředí.

To by znamenalo zahájit odtabuizovanou celospolečenskou diskuzi, která by opustila prostor standartizovaných frází a rituálů a zaměřila se na empiricky podložená fakta. Jen ona by mohla sloužit jako podnět k nezbytné sebereflexi politiků i řadových občanů, Romy samozřejmě nevyjímaje.

Je otázkou, zda je romská problematika za podmínek "volného a ničím nefalšovaného trhu" vůbec řešitelná. Romská kultura a její mentalita nejsou naprogramovány na pravidla hry liberálního kapitalismu s jeho kultem individualismu. Dlouhodobá východiska lze hledat pouze za podmínek silného angažmá státu, které by se ovšem neredukovalo na výšku "sociálních dávek". Problém je v tom, že evropská legislativa a unijní direktivy zredukovaly možnosti jeho působení na minimum.

Kanadská víza a EU

Pokochejme se ještě jednou citáty předního reprezentanta našeho státu. Reakce prý bude "hodna úrovně vlády svébytné, dostatečně sebevědomé a demokratické země". Krátce poté se občané této hrdé země dozvěděli, že ona "přiměřená a patřičně sebevědomá reakce" postihne pouze kanadské diplomaty (!!!), neboť více této bojovně naladěné vládě nedovolují český a evropský právní řád.

Je tedy evidentní, že vláda dělá z občanů hlupáky a je otázkou, zda je tento -- podle ústavy ČR politický suverén - ze sebe dělat nechá či nikoliv. Nevěděl Fischer o potížích se zákonem před tím, než z úst vypustil silná slova?

Nebo ze sebe udělal verbálního svalovce, protože věděl, že činy nebudou následovat? A jak máme rozumět tomu, že zavedení "odvetných" opatření nedovoluje český právní řád?

Existuje v něm snad paragraf, který této 'sebevědomé a svébytné zemi` přikazuje nastavit levou tvář, když dostane facku zprava? Anebo český premiér slovem "náš" myslí legislativu EU, která již bezmála z 80% "nahradila" zákony národních států? V tom případě by měl premiér Fischer vysvětlit, v čem spočívá ona svébytnost státu, který nemůže recipročně reagovat na kroky státu druhého.

V této souvislosti ještě jedna perlička. Obejít platnost evropského zákona prý nemůžeme, poněvadž jsme na rozdíl od Irska a Velké Británie nevyjednali výjimky. Hopla!! Pokud Lidové noviny/ z 6. května t. r. psaly pravdu, potom byla EU v případě zamítnutí Lisabonské smlouvy (LS) Senátem připravena nabídnout úlevy.

Jeho členové si ovšem nenechali uniknout možnost demonstrovat patřičné "sebevědomí" (kdepak se na nás Britové hrabou!!) a LS bez obstrukcí schválili. Pokud i Ústavní soud ČR stejně "sebevědomě" zjistí (na rozdíl od německého, dozajista méně sebevědomého), že LS neobnáší demokratické deficity a nepředstavuje pro suverenitu České republiky pražádný problém, potom si i všechny ostatní české vlády bez rozdílu na jejich zbarvení mohou dát do titulu "úřednická".

Pokusme se o stručnou rekapitulaci. Přijmout oznámení o zavedení vízové povinnosti na půdě ČR během dvoudenní konference (třeba takto: "...jo, a abych nezapomněl, tak vám zase zavedeme víza, pane ministře... !"), dodržet vládního bobříka mlčení a nechat cestychtivé občany vystát frontu na kanadské vízum ve Vídni - toť sebevědomý stát po česku.

Na podobný vtip-kameňák by devadesát roků po pádu Rakouska-Uherska nepřišel ani sám Hašek, pokračování Švejkových příběhů se ujala česká sametová politika. Celá situace této trapné komedie připomíná Renčínův vtip, ve kterém vědma čte z křišťálové koule: "Vidím českého lva .... probouzí se .... protahuje .... řve .... močí .... a zase spí". A aktuálně bychom mohli dodat: a sní o unijní klauzuli solidarity. V tom snu byl svědkem, jak po jeho zařvání zavedly sladká Francie a hrdý Albion javorová víza -- Quebec sem, Commonwealth tam.

Pláč Koruny české

Suverénní stát se vyznačuje určitými atributy. Pokud se jich vzdá, nemůže se nazývat suverénním. V právním smyslu se suverenita definuje jako schopnost přirozené či právní osoby k výlučnému právnímu sebeurčení. Množství a kvalita kompetencí odevzdaných supranacionální organizaci, jakou je EU, rozhoduje o tom, zda se v jejím případě jedná o volný svazek států, nebo státní svazek (federaci). Tento rozdíl by měl občana zajímat.

Pokud ČR nereaguje recipročně, musí k tomu mít dva důvody. Buď chybí politická vůle, nebo v cestě stojí právní závazky státu, v tomto případě vůči EU. V každém normálním "dostatečně sebevědomém, svébytném a demokratickém státě", kupříkladu v Kanadě, by podobná situace byla důvodem k parlamentní interpelaci a ustanovení vyšetřovací komise. Když už ne opozice, tak v každém případě občan by měl na vládě vyžadovat odpověď na otázky, které sama svým chováním nastolila. Ty by mohly vypadat třeba takto:

1. Proč musí občané suverénní země vyřizovat cestovní formality na konzulátu třetího státu? Spějeme snad postupně k situaci, kdy se Vídeň (opět) stane hlavním městem "středoevropského regionu"?

2. Maďarsko sice "posílá" do Kanady o polovinu méně Romů než Česko, nicméně na 800 žadatelů o azyl za rok taky není málo. Je tento menší počet důvodem, proč Maďaři o vízum žádat nemusí (a už vůbec ne ve Vídni!), a nebo vzbuzují u Kanaďanů větší respekt?

3. V případě, že kanadský velvyslanec mluví pravdu a česká vláda skutečně byla o přípravě zavedení vízové povinnosti informována již koncem června, proč tuto skutečnost tajila?

4. Jaký reálný politický manévrovací prostor dávají České republice ratifikované smlouvy Evropské unie?

Pokud by se ukázalo, že vládě k recipročním opatřením chybí odvaha, patřila by vyhnat. V případě, že jí to nedovolí Brusel, přestává ČR existovat jako samostatný subjekt mezinárodního práva. Těžko se potom může nazývat 'suverenní`.

A závěrem? Namísto Masaryků, Kramářů a Kriegelů máme nyní v Česku politická pimprlata hrající si na státníky. A tak nezbývá než připomenout staré životní pravidlo: se servilem se jedná tak, jak si zaslouží -- jako s onucí a poskokem. V lepším případě jako s podřízeným úředníčkem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 27.7. 2009