Dědičné hříchy podle Jiřího Hanáka

3. 7. 2009 / Luděk Prokop

Jiří Hanák započal první den, v prvním prázdninovém měsíci, bohulibou úvahou v "Právu", ohledně neetické opovážlivosti Jiřího Paroubka, který si dovolil poukázat na původ a rodinné komunistické zázemí Mirka Topolánka. Děd, zakladatel KSČ. Otec, komunistický funkcionář vyššího postavení. O faktu, že Paroubek reagoval na výpady Topolánka na jeho osobu, o tom ani zmínka. O tom, že tato Paroubkova informace, vzhledem k úzkým souvislostem s chováním a vystupováním Topolánka, poskytuje cenné poznání o charakteru veřejně činného a vysoce postaveného nositele, o tom Jiří Hanák nepřemýšlí.

Jiří Hanák se jen vysoce mravně pohoršuje na téma, jak nechutná jest zmínka o původu, zmínka vyvolávající představy o výchovných vlivech rodiny, respektive výchovných vlivech otce a děda na Mirka Topolánka. Jiří Hanák píše o zatěžování dětí, či dokonce vnuků, hříchy otců a dědů, Jiřím Paroubkem.

Dumám, co asi tak Jiřího Hanáka mohlo tolik pohoršit? Že by pouhé seznámení části veřejnosti s tím, že vyhraněné antikomunistické, zásadové a nesmiřitelné postoje Topolánka vůči současné KSČM, která s přibývajícími lety má čím dál méně společného s dědičnými hříchy KSČ, KSČ zakládané jeho dědou a KSČ aktivně udržované jeho otcem ve vysoké funkci, že by tyto tolik na odiv veřejnosti stavěné nesmiřitelné postoje mohly být na vodě?

To snad nemůže být ke škodě, když veřejnosti je umožněno vnímat, jak Topolánek buď velice umně a velice silně lže a přetvařuje se. Anebo, na druhé straně, si pranic neváží ani otce, ani dědy - a silně jimi pohrdá.

A věru, že oba mají společného s tím, na co Topolánek, v době kdy to nic nestojí, tak srdnatě a tolik zásadově útočí, podstatně více, než současná KSČM. Myslím si, že o tomhle měl pan Hanák přemýšlet, na místo těžko pochopitelného dumání o tendencích Jiřího Paroubka zatěžovat chudáka Topolánka dědičným hříchem.

Hanákovy fabulace rádoby vypadající jako mravní zamýšlení, gradují zmatláním všeho možného do jedné změti, počínaje Bohumírem Šmeralem, pokračujíc totalitním prasáctvím vrcholícím v padesátých letech. Vyvrcholením článku je Hanákovo tvrzení o tom, jak nikoli on Hanák zmatlal všechno možné dohromady - ale ten Paroubek onou pouhou zmínkou o dědovi a otcovi všechno smetl na jednu hromadu.

Závěr Hanákova článku sdělující jak on, Hanák ušlechtile Paroubkovi nepřeje, aby někdo říkal jeho vnukům, že děda byl původně členem někdejší socialistické strany a to byla taková farma KSČ, vyvolává oprávněné pochybnosti o tom, zda autorovi zásluhou stresu, aby ze sebe vůbec něco vymáčkl, nezačalo strašit ve věži.

Nebyl by v době až hystericky požadující od zaměstnanců neustále vyšší výkon za každou cenu, ani prvním, ani posledním. Mám pocit, že 99,96% někdejších totalitních voličů usilovně gumuje a gumuje fakt, že to byli oni, kdo dávali legitimitu tehdejšímu režimu. A tenhle, nikoli dědičný hřích, jim nic neodmaže, ani ty sebevíce morální úvahy, ani ty sebezásadovější a sebedůraznější antikomunistické postoje.

Notabene dnešní postoje vůči nynější KSČM, jejíž členové i voliči se za někdejší, masové odevzdávání volebních hlasů, až tolik stydět nemusí.

Pro pořádek, abych nezůstal za panem Hanákem zmiňujícím se o jeho dědovi pozadu, závěrem ještě podotýkám. Můj děda byl rovněž zakladatel KSČ a odseděl si 6 let v Buchenwaldu. (Zemřel, když mě bylo 17 let).

Druhý děda, předválečný komunista, v koncentráku zahynul. Otec byl rovněž funkcionářem KSČ -- nikoli vysokým. Naše střety byly velice ostré a já sám manifestační mi hlasy legitimitu tehdejšímu režimu nedával.

Vzdor tomu a mým tehdejším názorům jsem měl oba velice rád a vzdor rozporům s tátou, kdy jsem otce (jak zjišťuji, tak ne až tolik oprávněně) považoval za fanatika, jsem si jej přesto vážil. Dnes shledávám, že měl podstatně více pravdy, než jsem si tehdy myslel. Voličem KSČM nejsem. Nicméně někdejšími voliči KSČ, ze kterých se stali tací zásadoví, nesmiřitelní a stateční odpůrci nynější KSČM, těmi pohrdám, aniž bych se jakkoli snažil.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 3.7. 2009