Kunderovská hádanka: Kundera, Respekt a pohrdání

23. 5. 2009

Česká média podle Karla Hvížďaly nejsou nezávislá. V západní Evropě se novinářská práce idealizuje jako nestranné úsilí informovat o faktech, padni komu padni, avšak v České republice "sloužila novinářská práce vždycky nějaké kauze: nejprve budování národa, pak budování československého státu, pak socialismu, nakonec kapitalismu. Lidé v Západní Evropě tohle nikdy nepochopí".

Dlouhý článek pod názvem "The Kundera Conundrum: Kundera, Respekt and Contempt" (Kunderovská hádanka: Kundera, Respekt a pohrdání) o kauze Kundera publikovala v americkém intelektuálním časopise The Nation Jana Přikrylová, členka redakce tohoto periodika.

Přikrylová se v úvodu zmiňuje o letošním českém předsednictví Evropské unie i o varování od francouzských činitelů, že to "Češi zvorají", o kontroverzi týkající se Entropy Davida Černého i o tom, že Černý původně nechtěl vracet honorář, který údajně měl být vyplacen neexistujícím šestadvaceti evropským umělcům, kteří se na "Entropě" měli podílet.

Pro Čechy podle Přikrylové "nebylo nic překvapivého na Černého kombinaci drzých podvodů a hrubých politických provokací". Autorka se zmiňuje o skandálu "investigativního" reportéra Janka Kroupy, který se pokusil zkompromitovat Vlastimila Tlustého, vedoucího kampaň proti Topolánkovi, zorganizováním jeho fotografií s mladou ženou ve vířivce.

V polovině října 2008 vyvolal týdeník Respekt jiný skandál, tvrzením, že v roce 1950 poslal Milan Kundera dvaadvacetiletého západního špiona do vězení. Podle autorky nelze zuřivost, s níž se tohoto "skandálu" zmocnila česká média, oddělit od trvající "alergie" Čechů na tohoto emigrantského spisovatele.

Článek v Respektu, který tuto informaci zveřejnil, byl "podivnou koláží historické rekonstrukce a literárních náznaků viny". Stal se tak sám o sobě kauzou.

Autorka dále poukazuje, že se v českých médiích často vedou války o komunistické minulosti země a že jich média umějí chytře využívat. Je prý politováníhodné, že těsně po revoluci r. 1989 byl přijat tzv. "lustrační zákon": Potíž je, že lidé podepisovali za komunismu spolupráci s Stb z nejrůznějších důvodů a často s ní pak nespolupracovali; a lustrační zákon toto nebral v úvahu.

Článek o Kunderově údajném udavačství "se čte jako detektivka. Jeho autoři Adam Hradílek a Petr Třešňák napsali 6000 slov kolem policejní zprávy, která má 250 slov." Vzhledem k tomu, jak je ta zpráva stručná, a že chybějí hmotné důkazy, které by ji podpořily, je podle autorky udivující, že se Respekt plně přidržuje jediné interpretace tohoto pregnantního dokumentu. K článku bylo použito množství moderních nástrojů mediální manipulace včetně kresby zlovolně vypadajícího Kundery. Respekt si také zajistil předběžnou medializaci "kauzy" ještě předtím, než jeho "kunderovské" číslo vyšlo.

Teprve až v posledních odstavcích článku odhalují Hradilek a Třešňák kolosální střet zájmů: Militká, kterou navštívil špion Dvořáček, je Hradilkovou pratetou. Vyvolává to otázky, zda Hradilek prohledával policejní archivy z méně než altruistických důvodů.

Článek v Respektu zamlžil významnou skutečnost: že podle policejního dokumentu Kundera informoval o anomálii v koleji a nevěděl, že odhaluje emigranta. Tato skutečnost pak také zmizela ze zahraničních článků o této kauze.

Hradilek je dvaatřicetiletý výzkumník v Ústavu pro studium totalitních režimů. Otázkou je, proč Hradilek otiskl svůj pobuřující materiál nejbulvárnějším možným způsobem, zatímco v Respektu zároveň uvedl, že je členem zjevně nestranného Ústavu? Ústav přitom posílil dojem, že je článek spoluprací mezi ním a časopisem Respekt, protože zveřejnil policejní zprávu na svých stránkách právě v té chvíli, kdy se kauza dostávala do médií. Historikové byli překvapeni, že nebyla kauza zveřejněna ve vlastním vědeckém časopise ústavu.

Autorka informuje, že strávila s Hradilkem hodinu na telefonu. Hradilek je podle ní přesvědčen, že se Česká republika musí konfrontovat s tím, co se dělo za komunismu. Přikrylová má z rozhovoru s Hradilkem dojem, že světový status celebrity Milana Kundery mu celou kauzu vytrhl z ruky a že Hradilek prostě neměl na to, aby se s globálním dopadem této aféry vyrovnal a aby ji zvládl. Hradilek přiznal, že článek v Respektu "je velmi tvrdý" a že vydá plnější verzi výsledků svého výzkumu v akademickém časopise.

Český autor Pavel Kohout, také komunista v padesátých letech, je podle autorky překvapen, že Kundera reagoval na tuto kauzu tak "emocionálně". Zdá se mu to velmi "nekunderovské", vzdálené od autorovy normální skepse a odtažitosti. Dodejme, že Kohout se v této věci velmi plete - Kunderova "racionalita" a "skepse" je jen povrchní postoj; autor je ve skutečnosti nesmírně emocionální, (JČ).

Autorka shrnuje mediální debatu o této kauze v českých médiích a pokračuje: Většina kritiků časopisu Respekt neargumentovala, že by se neměly kritizovat celebrity, argumentovala, že při zveřejňování objevů z archivů o komunistické minulosti by se měly dodržovat základní akademické normy. Lidi rozezlilo nejen, jak lehce článek v Respektu Kunderu odsoudil, ale i to, jaký úskočných metod tento list použil.

Ať už si myslíme o Kunderově vině cokoliv, je možné si představit, že Kunderu méně rozezlilo samo to obvinění a daleko více jeho forma a pozornost, kterou vyvolalo. To, že se Kunderova údajná minulost dostala na titulní strany tisku ve zjednodušené formě soundbitů, je jako realizace noční můry, kterou Kundera zkoumá ve svých esejích už dvacet let. Kundera odmítá veřejná prohlášení, která nejsou součástí mnohohlasého rámce románu, v němž úhel pohledu každé postavy je konfrontován s úhly pohledu všech ostatních postav. Ve Zrazených testamentech Kundera zdůrazňuje, že tato narativní struktura, kterou vynalezli Rabelais a Cervantes, vytvořila nový druh morálky, "morálky, která stojí proti nevykořenitelnému lidskému zvyku druhé okamžitě soudit, pořád, bez přestání a každého; soudit dřív, než tomu člověk porozumí." Kundera odsuzuje "fikcionalizovaná přiznání, fikcionalizovaný žurnalismus, fikcionalizované autobiografie". Ve svém novém esejistickém díle Opona Kundera lituje "malokontextového terorismu", který země jako Česká republika uplatňují vůči svým umělcům a "redukují celý význam jejich díla jen na roli, kterou hrají ve své zemi", i směr, jímž jde francouzská kultura, která dává přednost "sociální rezonanci" podřadných děl bez ohledu na jejich nízkou estetickou hodnotu. Tak se celá kultura vrací k provincionalismu.

Kundera podle Přikrylové hájí umělce a jeho dílo a nevyžaduje od něho politická prohlášení. Obhajoval Bohumila Hrabala za to, že odmítl za komunismu postavit se politicky na tu či onu stranu: "Jediná Hrabalova kniha poskytuje větší službu lidem, jejich vnitřní svobodě než my všichni se svými gesty a protestními proklamacemi!" Dílo s estetickou hodnotou má podle Kundery daleko větší význam než dobře míněná práce.

Kundera také v Oponě vyjadřuje hluboké pochybnosti o pravdivosti svědků, dokumentů, archivů. Zamlžují realitu oponou konvenčních myšlenek. Autorka se však domnívá, že Kunderova antipatie vůči svědectvím neznamená, že se o zjišťování pravdy nemáme pokoušet. Kundera je podle ní dlužen pravdu, jak si ji pamatuje, Dvořáčkovi i Militké.

Přikrylová cituje Karla Hvížďalu, pro něhož není překvapivé, co udělala česká média z této aféry Kundera. Česká média podle Hvížďaly nejsou nezávislá. V západní Evropě se novinářská práce idealizuje jako nestranné úsilí informovat o faktech, padni komu padni, avšak v České republice "sloužila novinářská práce vždycky nějaké kauze: nejprve budování národa, pak budování československého státu, pak socialismu, nakonec kapitalismu. Lidé v Západní Evropě tohle nikdy nepochopí".

Tento Hvížďalův argument pak nevědomky potvrdil šéfredaktor Respektu Martin Šimečka, když napsal, že něčí členství v nějaké organizaci znamená, že člen nese přímou odpovědnost za její nejhorší zločiny. Je to, píše Přikrylová, tatáž železná logika, kterou vynucovali komunisté během čtyřiceti let u moci.

Samozřejmě, každý Čech, kdo žil v komunistickém režimu, si musí udělat své vlastní hodnocení toho, jak se choval. Kundera se podle autorky mýlí, když své mlčení skrývá výmluvou, že jde o umění. Možná, že tím, že mlčí, poškodí svůj odkaz víc, než kdyby řekl, co snad ví. Avšak v důsledku zlovolného tónu této debaty není překvapivé, že se stáhl do ústraní, kde píše, jak uvedl, svůj poslední román.

Nejvíce ironické je však podle autorky snad to, že Kunderovi kritikové tak často nevědomky přehrávali scény z jeho románů.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.5. 2009