Řehořkovy Proměny: (Pseudo)artistní nuda

4. 5. 2009 / Jan Čulík

Na pražských billboardech je silně reklamně prosazován film dvacetiletého autora Tomáše Řehořka Proměny: autor ho sám natočil, režíroval i sestříhal. Podařilo se mu získat zahraničního koproducenta a od 30. dubna běží film v pražských kinech.

< odporný dílenský mistr

Bohužel je snímek zklamáním. Jeho tvůrce se mu zjevně věnoval opravdu láskyplně. Nejcharakterističtějším a zároveň nejpříznakovějším rysem filmu je jeho osobní vizuální styl. Snímek je založen na hře makrodetailů, případně zajímavě komponovaných záběrů, jimž většinou vévodí velký detail. Mladík režisér a kameraman je fascinován zvětšeninami stárnoucí lidské kůže a obličejů, odporných a neatraktivních zjevů. Kritik rád přizná autorovi určitou invenci při komponování těchto "uměleckých záběrů", bohužel celková vizuální poetika filmu se propadá do konvence a stereotypu. Býval bych myslel, že po děsných snímcích F. A. Brabce se už nikdo neodváží znovu dát na plátno zrychleně se pohybující záběry kontrastních mraků proti obloze; jiným iritujícím kýčem jsou neustále se opakující zrychlené záběry velkoměsta za noci i za dne, stejně jako "popostrkávání" protagonistů v záběrech občasným zrychlením děje. Tvůrci by si měli dávat pozor, aby neužívali technik, které dnes využívá skoro každý.

Chápu, že se Řehořek záměrně pokusil vytvořit film, který by byl stylisticky "jiný" a zaujal by. Potíž je, že výrazná příznakovost vizuální stránky filmu nemá protiklad v silném příběhu. Narativ filmu je v porovnání s artistně vypracovanými záběry opravdu chudý. Tuším, že to má mnoho co společného s autorovým mládím. Jeho životní zkušenost zůstává na povrchu. O dnešní společnosti ani o lidském osudu autor zjevně neví nic. A že by bylo o čem svědčit!

Narativní osu filmu tvoří příběhy pěti protagonistů, které se Řehořek pokusil "umně" navzájem provázat různými značně nepravděpodobnými náhodami. Usiluje o to vytvořit určitou míru napětí tak, že nám v úvodních sekvencích filmu ukazuje záběry z příběhu bez kontextu, ten pak doplňuje později, kdy se původní záběry, už osvětlené doplňujícími okolnostmi, opakují. Potíž je, že sebeartistnější "hraní" si s narativními motivy nedokáží kompenzovat povrchnost příběhu. Postavy jednají často nemotivovaně.

Hlavní postavy jsou tři: Asi třicetiletý muž a jeho partnerka, či manželka. V úvodu filmu se dozvíme, že dvojice nemůže mít děti. Jsou tím rozmrzelí a cestou v automobilu, který řídí třicátník, srazí na ulici stařenu. Později se ukáže, že to byla odcizená matka třetí protagonistky, svobodné matky s dvěma malými dětmi. Matka právě odcházela z kostela, protože se -- nemotivovaně -- ve své stařecké samotě rozhodla přestat věřit v Boha, a v kostele proto pohodila svůj růženec.

Svobodná matka dvou malých dětí pracuje v továrně na zpracování kůží; cestou z práce od ni vyžaduje sex odporný stárnoucí a obtloustlý mistr z její dílny, dívka tedy už do práce nejde. Nemá tedy naprosto žádné peníze a pokusí se krást potraviny v samoobsluze. Děti opustí před nemocnicí, ale pak se s nimi zase shledá. Že nemá na jídlo (popíjí však v nočním klubu, kdo ty drinky zaplatil?) nabídne sex za peníze náhodnému muži na ulici, sportovnímu trenérovi, třicátníkovi, s nímž se předtím zcela náhodou (!) na poště setkala dívka z neplodné manželské dvojice a neúspěšně se ho pokusila svést.

Trenér se sám považuje za nepoužitelného zoufalce, který když netrénuje na hřišti mladé muže, sedí doma v prázdné místnosti na posteli a dívá se na televizi na erotické programy a pornofilmy. Zase takový zoufalec asi ale není, protože vlastní auto a matce dvou dětí nabídne za sex pět tisíc korun. K sexu nedojde, ale oba si povídají a spřátelí se. Aby neočekávaných náhod nebylo dost, trenér náhodou srazí na ulici svým automobilem neplodného muže hned poté, co se ho jeho manželka pokusí svést. (Dvě autonehody na prostoru snad pěti minut je trochu moc. Nikdo ale neumírá.) Všech pět postav se sejde v nemocnici a příběh končí víceméně dobře: matka dvou dětí se v nemocnici -- překvapivě - usmíří se svou starou maminkou a bude zjevně udržovat dál i přátelský vztah s trenérem třicátníkem. Neplodná dvojice je ráda, že manžel přežil autonehodu a už jí zjevně (tolik) nevadí, že nemůže mít děti. To je celé.

Občas jsou ve filmu nedomyšlenosti. Když odejde matka dvou dětí z práce v továrně, snaží se umístit své malé chlapce ve školce. To nejde, protože je školka přeplněná a děti jsou příliš malé. Kde byly děti, když matka chodila do práce předtím? Obě malé děti skoro neustále brečí. Tak se ale děti nechovají. To brečí hladem? :)

Někteří herci jsou toporní a při dialozích je divákovi trapně. Týká se to především neplodné manželské dvojice, která hraje velmi nepřesvědčivě, ostatní postavy jsou lepší. Tato filmová hříčka, při vší své pseudointelektuální zašmodrchanosti působí nesmírně povrchně (režisérovi se nedaří vstoupit do hloubky svých postav) a divák zívá a touží, aby film přinesl něco nového (což se mu nepodaří), anebo aby co nejdříve skončil.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 4.5. 2009