Toto se u nás děje podle příslušných ústavních pravidel. Podmínkou nutnou, nikoliv však postačující k tomu, aby byla mezinárodní smlouva ratifikována je to, aby svůj souhlas k ratifikaci vyjádřily obě komory Parlamentu ČR. V případě Lisabonské smlouvy je nezbytný souhlas kvalifikované, třípětinové většiny. To proto, že tato smlouva přenáší některé pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci. Konkrétně ve Sněmovně je podle příslušného ústavního pravidla nutná třípětinová většina všech poslanců, v Senátu ale postačí třípětinová většina přítomných senátorů. Samotnou ratifikaci, tedy ratifikační akt (podpis) pak může poté provést jen prezident republiky.

Pravidla jsou tedy dána jednoznačně. Senátoři (nejen ti za ODS), dlouhodobě vyjadřují k Lisabonské smlouvě své výhrady. Vloni dokonce předložili LS Ústavnímu soudu se svými konkrétními pochybami a s žádostí, aby podle příslušných procedur Ústavní soud rozhodl, zda je Lisabonská smlouva po právní stránce vůbec v souladu s naším ústavním pořádkem. Nález ÚS v této věci je znám. Nebyl nalezen takový nesoulad, který by představoval zákonnou překážku ratifikace LS v České republice.

Svůj souhlas k ratifikaci LS již Poslanecká sněmovna ústavou předepsaným způsobem vyjádřila. Nyní je projev vůle očekáván od horní komory českého Parlamentu. Je ale jen přirozeným projevem svobodné a demokratické společnosti, že v pohledu na vyjadřování tohoto eventuálního souhlasu k ratifikaci nezaujímají senátoři ani zdaleka tytéž postoje. Ostatně, pokud by tomu tak bylo a ti, kteří návrhy nepodporují, by nemuseli vést v rozpravách své polemiky a argumentovat svůj nesouhlas s těmi, kteří s návrhy přicházejí, přičemž by nebylo předem jasné, kdo nakonec prosadí svou, podobala by se atmosféra v takovém Parlamentu nejspíš atmosféře v Evropském parlamentu, nebo v jakékoliv instituci, kde neexistuje soutěž konceptů, programů a vizí.

U Senátu však platí, že Ústava předepisuje pro vyjádření souhlasu k ratifikaci třípětinovou většinu pouze z přítomných senátorů. A zde je velké riziko. Pokud se totiž senátor, který z důvodu svého svědomí nemůže hlasovat pro LS, nezúčastní hlasování Senátu o LS, sníží tím kvórum, tedy počet všech přítomných senátorů, z nichž se poté počítá ona nezbytná třípětinová většina. Jeho jistě vysvětlitelná absence při hlasování pak ale ve svém důsledku jen napomůže prosazení pravého opaku jeho vlastního, víceméně nesouhlasného stanoviska k Lisabonské smlouvě. Absence nesouhlasících při hlasování tak v Senátu -na rozdíl od Poslanecké sněmovny- napomůže k vyjádření souhlasu k ratifikaci Senátem, protože zvýší relativní váhu těch, kteří aktivně svým hlasováním vyjádří svůj souhlas k ratifikaci. Dosažení třípětinové většiny z přítomných senátorů se tak stane mnohem snazší.

Komory Parlamentu ČR jsou ale podle Ústavy způsobilé přijímat usnesení za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. V limitním případě by se tak mohlo stát, že by mohl být i u natolik významného dokumentu, jakým je Lisabonská smlouva, vyjádřen souhlas Senátu jen třemi pětinami z 27 senátorů (ona třetina z celkového počtu 81 Senátorů), čili sedmnácti senátory (z celkového počtu 81 senátorů.)

Jakou politickou legitimitu by pak ale takové hlasování horní komory Parlamentu vůbec mohlo mít? A u jakého počtu senátorů hlasujících pro LS již lze hovořit o nezpochybnitelném projevu vůle horní komory Parlamentu v případě vyjadřování souhlasu k ratifikaci této naší vůbec nejdůležitější novodobé mezinárodní smlouvy?

Připomeňme dále slib senátora (je stejný jako slib poslance): "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Senátor neslibuje věrnost evropské myšlence nebo něčemu podobnému, ale České republice.

A pokud by (mimo jiné) neslíbil, že svůj senátorský mandát bude vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nemohl by jej ujmout. Nezbývá tedy než parafrázovat známý náboženský odkaz: "k tomu jim dopomáhej Bůh."