Bezprecedentní je i osud židovského národa, který byl po dlouhá staletí v diaspoře -- tj. vytvářel ostrůvky odlišnosti v místní většinové kultuře. Duchovní a kulturní odlišnost Židů vedla často k jejich pronásledování, vyvlastňování a omezování. Židovský dějinný mýtus přitom paradoxně popisuje mnohdy poměrně brutální dobývání zaslíbené země, kterou musí odejmout tam žijícím národům. Bible popisuje různé fáze tohoto boje. Na samém počátku, v příběhu praotce Abrahama je území, které Hospodin dává Abrahamovým potomkům definováno takto: "Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu,zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců." Situace je ovšem komplikována tím, že Abraham měl syny dva. Izmaele s egyptskou otrokyní Hagarou a Izáka se svojí manželkou Sárou. V Izmaelovi vidí jak židovská, tak arabská tradice praotce všech Arabů, v Izákovi praotce židovského národa. Dnešní boj je tak z pohledu náboženské tradice bojem dvou nevlastních bratrů.

Antisemitismus je jednoznačně projevem duševní tuposti a nevzdělanosti. Od hrůz Druhé světové války je lidstvo vůči antisemitismu pochopitelně velmi citlivé. Přitom je zajímavé si položit otázku, jak nám znějí věty, které je možné označit za jeho projev, pokud zaměníme jméno národa, například: Židé usilují o světovládu! Američané usilují o světovládu! Rusové usilují o světovládu! Češi usilují o světovládu!, podobně by se ovšem dalo říci: zednáři, katolíci a nebo muslimové usilují o světovládu. Nesmyslnost takových tvrzení je zřejmá. Pokud někdo o něco usiluje, pak to jsou vždy jednotlivci a skupiny jednotlivců a ne celé národy a náboženské či duchovní směry. Z minulosti jsme ovšem zdědili neschopnost vyrovnat se s odlišností bližního svého, což život v moderním světě nesmírně komplikuje. Tato nesnášenlivost k odlišnosti je v některých náboženských směrech a národním sebepochopení hluboce zakořeněna.

Situace dnešního Izraele je následkem vývoje, který začal někdy v devatenáctém století a vyvrcholil založením státu Izrael v roce 1948. Současnou válku s Hamásem není možné vytrhovat z celkového kontextu.

Samo ortodoxní židovství stát Izrael neuznává, protože podle talmudické tradice smí samostatný židovský stát obnovit jedině Mesiáš. Židé museli po porážce povstání proti Římu v letech 66 -- 135 po Kr. opustit Jeruzalém a po roce 396 již v Palestině skoro žádní Židé (a ani židé) nežili. Jeruzalém přestal být centrem židovského náboženství. Převážně arabské obyvatelstvo, doplněné celou řadou menšin, pak obývalo území dnešního Izraele až do dvacátého století. Politické rozhodnutí umožnit Židům právo na sebeurčení, které po Druhé světové válce vedlo k založení státu Izrael nebralo příliš v potaz historickou skutečnost a vrátilo židovskému národu historické území, které nejméně šestnáct století procházelo historickým vývojem bez jeho podstatné účasti. V historické paralele by se s nadsázkou dalo říci, že se situace podobala hypotetickému návrhu vrátit české území Keltům. Další dějiny státu Izrael jsou následkem tohoto rozhodnutí. Obyvatelé dnešního Izraele za to pochopitelně nemohou. Žijí a bojují se současnou situací a ta je nutí jednat.

Vinu nenese ani dnešní izraelská vláda, která chrání své občany a státní suverenitu a ani Palestinci, kteří se pod velkým hospodářským, politickým a kulturním tlakem radikalizují a konflikt tím stále zhoršují. Někde na začátku se stala chyba, kterou vidím v založení národního státu Izrael na území národnostně a kulturně pestrém, navíc bez dostatečného začlenění místního obyvatelstva.

Zda byla reálná i jiná možnost, je otázkou. Situace v roce 1948 byla rozhodně jiná než dnes. Izrael ukazuje, kam vede jednostranné uskutečnění práva národů na sebeurčení, navíc bez hlubšího porozumění dějinným souvislostem. Podobných situací je v postkoloniálním světě víc. Izrael je ovšem i tentokrát příkladem nejzřetelnějším. Je opět zrcadlem velkého světa a jeho problémů. Osud Izraele je tedy i naším osudem a současná válka nerozhoduje jen o osudech lidí na Blízkém východě. V kontextu evropského duchovního vývoje jde o to, zda budeme problémy řešit podle Starého a nebo podle Nového zákona -- zda budeme dále trvat na národních a nebo zda budeme hledat všelidské principy -- zda budeme stavět zdi, nebo mosty.