Nejdříve konkrétně. Prosím, přečtěme si spolu znovu zápis z přijetí delegace EP na Pražském hradě ze dne 5.12.2008.

Cohn-Bendit: "(...)Lisabonská smlouva: Vaše názory na ni mě nezajímají, chci vědět, co uděláte, až ji schválí česká sněmovna a senát. Budete respektovat demokratickou vůli zástupců lidu? Budete to muset podepsat(...)"

Prvně technicky: Vyskytly se připomínky ohledně jazykové přesnosti zde mnou citovaného výroku pana Cohn-Bendita, protože se jedná o překlad z cizího jazyka. Velmi pochybuji, že významový posun vzniklý při překladu ubírá něco na celkovém smyslu tohoto sdělení. Pokud ano, měl by se Hrad okamžitě omluvit a věc napravit. Řešením by mělo být zveřejnění záznamu v originále, nejlépe zvukového záznamu. Ten jistě existuje. Do té doby bych bral zápis jako relevantně nezpochybněný.

Nyní k obsahu: Tato výše předvedená citace je nepochybně drzost nejvyššího kalibru. Velmi by mě zajímalo, jak by reagoval (aniž bych v nejmenším připouštěl jakoukoli personální paralelu) prezident Masaryk. Pravděpodobně by pana Cohna-Bendita vynesli s dlažební kostkou zaraženou v hlavě. Cohn-Bendit není plukovník britské královské armády a není v Indii v polovině 19. století. Je bohužel znovu třeba opakovat a zdůraznit, že prezident (shodou okolností nyní Václav Klaus) NENÍ konkrétní politická osoba (přestože se tento pán takto často chybně snaží působit), nýbrž, jak to zcela správně napsal pan Petr Litoš a křišťálově přesně profesor ústavního práva Jaroslav Kuba. Je symbolem českého státu. „Prezident“ jako instituce nepředstavuje (navzdory tomu, že se konkrétně Václav Klaus snaží občas či často o opak) z hlediska české ústavy žádný partikulární politický proud ani "názor".

Diplomatický protokol koneckonců v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nedovoluje na otevřeném jednání vyvíjet na jakéhokoli ústavního činitele takto nepokrytý nátlak.

Uvědomujete si, co sdělení pana Cohna-Bendita říká?

a/ "(...)Lisabonská smlouva: Vaše názory na ni mě nezajímají(...)"

Může mi někdo nějak rozumně vysvětlit, pokud považuje vyjádření europoslance Cohn-Bendita za, cituji: "normální" a "legitimní", proč se tento europoslanec chtěl setkat s prezidentem ČR, pokud ho jeho názory nezajímají? Odpověď snad mohu dovodit z druhé části věty:

b/ "(...)chci vědět, co uděláte, až ji schválí česká sněmovna a senát. Budete respektovat demokratickou vůli zástupců lidu? Budete to muset podepsat(...)"

Cohn-Bendit předkládá českému prezidentovi jako samozřejmost situaci, že Lisabonská smlouva projde Parlamentem ČR. Jinými slovy vnucuje názor, že se nepřipouští jiná možnost, než schválení této smlouvy. Přitom elementárním demokratickým pravidlem je respekt ke svobodě volby. Součástí tohoto respektu je i zdrženlivost při predikcích výsledků, neboť jinak se jedná o neomalené či drzé vměšování.

Nicméně Cohn-Bendit sám mluví o respektu k vůli demokratických zástupců lidu, čímž se v kontrastu k předchozímu dopouští brutálního pokrytectví.

Závěrečná věta připomíná spíše záznam návštěvy francouzských diplomatů u Edvarda Beneše v předvečer uznání Mnichovské dohody. Pan Cohn-Bendit předepisuje našemu prezidentovi, co MUSÍ udělat, protože podle Cohn-Benditových měřítek by se něčím jiným dopustil český prezident nerespektu k demokratickým zásadám.

Zelený europoslanec Cohn-Benedikt je ale tím, kdo implicitně definuje, co je demokratické a co není!

Vždyť prezident je součástí ratifikačního ústavního procesu naprosto stejně jako Parlament – tedy je dle ústavy naprosto nezávislý článek! Podsouvat něco jiného je neobyčejně drzá manipulace sofistických rozměrů... (O tomtéž hovoří v BL i pan Kouba – k tomu není co dodat.)

Shrnuto, jedná se o čirý, téměř neředěný politický nátlak na českého prezidenta ve věci, která se bytostně týká suverenity českého státu.

Prezidenta, a skrytě řečeno ani českého Parlamentu, se nikdo nebude ptát na jeho názor, ten nikoho ani nezajímá. Určité pány a dámy z Evropského parlamentu zajímá pouze to, zda český prezident nebude dělat problémy, jako je nedělal bývalý prezident Havel.

To, že se Klaus sám stylizuje (a vlastní vinou dostává) do role více politického (a nikoli nadstranického) prezidenta ale nemá absolutně žádný vliv na formu diplomatického protokolu. Jakýkoli nátlak na hlavu státu je nátlakem prostřednictvím něj na jeho občany, nikoli na konkrétní politickou osobu či politický názor. A to si nesmíme plést.

Samozřejmě, že Václav Klaus zaujímá určité postoje, které můžeme nazvat jako kontroverzní (například popírání globálního oteplování) vzhledem k rozporu mezi názorem prezidenta a veřejným míněním, jež například ke globálnímu oteplování zaujímá zřejmě zcela opačný postoj. Nicméně opět nesmíme mísit dohromady přípustné diplomatické způsoby, kterými je možné kritizovat hlavu státu a politické vydírání.

To je dejme tomu možné a představitelné na uzavřeném jednání zejména na mezivládní úrovni. Tam je snad i běžné a především vzájemné. Avšak na TÉTO úrovni, kdy ke všemu jde o oficiální přijetí politiků na nižší diplomatické úrovni vrcholným zástupcem suverénního státu, je takovéto vyjádření faux pas nejtěžšího kalibru a je nutné to chápat jako vědomou urážku, doslova ponížení prezidenta a tedy celé ČR. Je tím jasně dáno najevo, jaké místo jí v EU náleží.

Znovu zdůrazňuji: Diplomatický protokol není nějaká fraška a už vůbec by se neměl zaměňovat s „etiketou“. Diplomacie a její forma je jedním z nejdůležitějších nástrojů politiky, kdežto etiketa je nástroj společenského styku.

Aktéři v ní mají přesně vymezené role a každičké jejich slovo má svou váhu podle toho, kde, v jaký čas, kým a ke komu je vysloveno, pokud je tedy vysloveno v rámci protokolu. Kdo toto neví, je ignorant a zoufalec. Prohlašovat toto ignoranství za „názor“ je stejné, jako označovat za názor tvrzení, že pozdravit po vstupu do místnosti je škrobená zbytečnost.

Všimněte si prosím, jak šéf Evropského parlamentu Pöttering v diskutovaném přijetí u prezidenta rozlišuje takovou „maličkost“ jako je „závěrečné slovo“ a to, co vytkne ještě před něj, atd., atd., atd. Má snad někdo dojem, že Pöttering je autista nebo je postižen německou posedlostí pořádkem? Nikoliv.

Pouze je nutné srovnat si v hlavě, na kterém místě a na jaké diplomatické úrovni probíhá výměna faktů, argumentů a věcných vyjádření politiků (např. uzavřená jednání, ze kterých se nezveřejňují zápisy; odborné diskuse, částečně média) a kdy jde o diplomatickou manifestaci dopředu připravených postojů, která pouze rýsuje politické pozice pro skutečná jednání.

Poslanec Cohn-Bendit ale není pochopitelně takový nezdvořák, protože si před jednáním přihnul z placatky báječného bruselského rumu. Neporušil diplomatické zvyklosti z nerozumu, nebo protože je žoviální prosťáček, pobouřený Klausovými výroky. Není to „zástupce evropského lidu“, uplatňující (konečně!) evropskou politickou kulturu na ten „náš smrádek a teploučko“.

Cohn-Bendit, ujišťuji Vás, pouze krajním diplomatickým způsobem vyjadřuje, kde je Klausovo místo (ale daleko přesněji řečeno místo českého prezidenta) v rámci důležitých evropských projektů.

Napovím vám: Je to místo, do kterého se snažil vlézt jeho předchůdce a do kterého by se s největší pravděpodobností podařilo definitivně dostat panu Švejnarovi. Pojďme nicméně dál.

Crowley: „Já jsem z Irska a jsem členem tamní vládní strany. Můj otec celý život bojoval za nezávislost proti britské nadvládě. Mnoho mých příbuzných při tom přišlo o život. Proto si mohu dovolit říci, že Irové si přejí Lisabonskou smlouvu. Tím, že jste se při své návštěvě v Irsku setkal s Ganleym, jste se dopustil urážky irského lidu. Ten člověk neprokázal, z čeho financoval svou kampaň. Je to nehorázná urážka irského lidu, sejít se s někým, kdo nemá volený mandát. Chci Vás jen informovat, jak to Irové cítí.

Přeji Vám, aby se Vám podařilo program Vašeho předsednictví prosadit. Aby se Vám podařilo prosadit, co si evropští občané přejí.“

I toto vyjádření není zdvořilé a ke všemu je demagogické. To, že pan Crowley přišel o mnoho příbuzných, nemá žádnou souvislost s výsledkem irského referenda. V něm hlasovalo přes polovinu všech irských voličů PROTI smlouvě. Je tedy absolutně lživé tvrdit, že „Irové si přejí Lisabonskou smlouvu.“ Více než polovina všech voličů si ji nepřeje. Stejně jako si 70% občanů Česka nepřeje americký radar... Takže ani teoreticky nemohou být slova pana Crowleyho pravdivá.

Spojit tuto lež s emocionálním podtextem („přišel jsem o příbuzné“) a nacionalistickým argumentem („jsem Ir a proto vím o všem v Irsku víc než vy“) je v kontextu s tónem (volbou slov), který z vyjádření čiší, minimálně šokující nátlak na českého prezidenta.

Navíc je zcela nepochopitelné a dosti nejasné, jakou má souvislost bývalá britská nadvláda v Irsku se současnou Lisabonskou smlouvou a současnými Iry.

A konečně: co znamená přání, aby se českému předsednictví podařilo prosadit, „co si evropští občané přejí“?? Má se tím zřejmě na mysli to, co si tak usilovně (a zřejmě tajně) „přejí“ irští občané. Pan Crowley to přece ví lépe než český prezident. Ví to zřejmě lépe, než „evropští občané“ sami, a to i kdyby si v referendu lhali, jak by chtěli!

Obecně: tak toto je ta evropská demokratická kultura? Toto je to universální „nezarděné“ supranacionální evropanství – v čele s panem „Na-Irsko-Mi-Nesahejte“ Crowleym? Toto máme vyměnit za možnost vlastního pohledu na svět??? Přemýšleli jste, co by tomu řekl profesor Masaryk???

Tomáš Garrique Masaryk zastával jednoznačně herderovské stanovisko, že Evropa může být sama sebou pouze jako spolek národů, v němž každý z nich bude pečovat o vlastní „národní (nacionální) ideu“ odpovídající „duchu“ a možnostem toho každého?

Reflektujeme ještě dnes, že Masaryk pevně věřil v českou národní identitu – v ideu humanity, která je vlastním poselstvím velkých českých duchů napříč tisíciletou historií našeho národa a že věřil, že jedině velikostí a moudrostí svých národů je možné, aby Evropa (civilizačně) rostla a posouvala se dál?

Chápeme tedy, jak malomocné a přiblblé je mentorování o tom, že „Česká republika bez Evropské unie není ničím“?

Součástí Masarykova přesvědčení byla víra, že každý národ je něčím zcela individuálním, každý evropský národ má svou, ničím neocenitelnou hodnotu, nejen ovšem ve smyslu kulturním, ale i politickém. Masaryk poukazoval na historické příklady, kdy se české země staly duchovně či dokonce i materielně vedoucí silou Evropy. Nepřeceňoval tato období a naopak velmi dobře znal specifika české malosti. Přesto spatřoval v historii Evropy bohatou studnici příkladů a poučení, že každý, byť sebemenší evropský národ, je životaschopnější než jakékoli říše, které se z nich skládají. Národ ve smyslu Herderově (a to přestože dnes víme, že vznik a „složení“ národa je komplikovaný proces, který navíc nikdy nekončí) je autentický pramen politického života. Proto každý, byť sebebezvýznamnější národ, může dát Evropě v určitý moment životodárný impulz, který by mu žádný jiný v onen historický okamžik dát nemohl.

Proto je v Masarykově pojetí tak důležité rozvíjet národní identitu. Nejde o žádné zaprděné teplíčko a smrádek. Jde o to, že „evropský projekt“ se může rozvíjet jedině za předpokladu, že se bude rozvíjet individualita všech zúčastněných národů. Jinak bude vždycky pajdat na jednu nebo více nohou a nakonec skončí ošklivým karambolem.

Prosím o předložení jiného myšlenkového konceptu, který by lépe, vyváženěji a praktičtěji chápal místo českého státu v rámci „evropského projektu“ a současně prokazoval větší úctu a toleranci k dalším národům Evropy a jejímu (duchovnímu) dědictví.

„Národní“, „české“, „naše“ – to nejsou sprostá slova. Musíme je jen naplnit novým obsahem a duchem, který by byl adekvátním pokračovatelem odkazu našich předků, které chceme a budeme považovat za naše duchovní otce či chcete-li inspirátory.

Jedině tak můžeme přispět Evropě a zasloužit si členství v ní, její kultuře či politické náruči, která se nyní nazývá Evropská unie.

Shrnuto: To ne my, ale Evropská unie není bez nás ničím.

Ano. Věřte nebo ne, ale historie mluví takto: Bude-li se nás EU snažit křivit, zastrašovat, ponižovat a přizpůsobovat k obrazu svému, nakonec to bude ona, kdo podlehne.

Přesně tomu věřil Masaryk, když vážil českou účast na „projektu“ Rakousko-Habsburské mnohonárodní monarchie ještě před světovou válkou. Tehdy ještě nebyl rozhodnut. A mnoho jeho kritiků, věřte nebo ne, mluvilo o tom, že český národ neznamená na světové scéně nic bez Rakouska. I dnes tu ještě mají své epigony. Co však znamenalo „Rakousko“ bez svých národů? Prázdnou bublinu, která praskla.

I tehdy se moc zdála být držena čím dál užší skupinou (ať už definovanou nacionálně, ekonomicky či tradičně) lidí, i tehdy tato skupina byla přesvědčena, že může svoje představy prosazovat přes odpor jednotlivých národních zájmů a identit.

Které národy bývalého Rakouska že to zanikly? A kde je naopak konec onomu Rakousku?

Znovu opakuji, to ne „EU“, nýbrž my, každý národ za sebe, musí o sebe pečovat, rozvíjet se a hledat cesty ke spolupráci s ostatními.

„EU“ není nic. Není nic bez svých národů.

Vždyť jaký je její koncept?

Zabránit válkám. Ano, na tom se přeci po zkušenosti 20. století určitě shodneme a nijak a nikomu to nepřekáží. Ekonomická a politická spolupráce. To už je složitější. Pokud vzniká dokument, na jehož základě si osopuje jeden (větší) právo uzurpovat druhé (menší), pak se proti tomu musíme ohradit, ať se takový dokument zaštiťuje jakkoli.

A pokud dokonce ti jedni chtějí nutit druhé k přijetí takového dokumentu násilím nebo prostě přes jejich vůli (referendum), pak ani sebekrásnější slova nezakryjí tu starou oprýskanou pravdu, co dobře známe. Zase nám chtějí sebrat to nejcennější, co máme – sami sebe - naši svobodu.

Václav Klaus byl, je a vždy bude alespoň pro mne člověk přímo odpovědný za rozdrcení české ekonomiky, rozdělení Československa, ožebračení mnoha lidí, symbolem a strůjcem mnohé nepravosti a nespravedlnosti; osobností neuvěřitelně nabubřelého charakteru, který by zasloužil ohnout přes koleno a nikoli otloukat, jak to napsal profesor Keller, ale ztlouct jako pytel žita.

Nemění na tom mnoho (i když přeci jen alespoň trochu) ani jeho státnicky a morálně správné činy, jako byly jeho postoje ke Kosovu, Jugoslávii, nyní třeba k Lisabonské smlouvě. Je naopak vidět, že prozíravého myšlení schopen je a že věci dobré, stejně jako špatné, dělal s vědomím důsledků.

Toto všechno však absolutně nic nemění na tom, že v současné chvíli, co naplat, je prezidentem ČR a každý takovýto útok na jeho osobu je útokem na suverenitu a důstojnost našeho státu a teprve potom na Václava Klause.

Zcela souhlasím s panem Schnurem, jak v části věnované odlišení instituce prezidenta a osoby Václava Klause, tak v části věnované (české) levici. Tento článek je částečně odpovědí na závěrečný odstavec jeho článku.

Profesor Keller chápe jeho článek jako vadný (z 10%) z důvodu nekriticky zobecněné podpory Václavu Klausovi, který naopak zosobňuje všechny nešvary, proti kterým údajně sám bojuje.

Chci jen poznamenat, že pan Schnur ve svém článku toto zdůvodňuje takto: Klaus „je z národně-konzervativního hlediska autentičtější než ČSSD z pozice levicové“ a „má pravdu v jednom: Současný tzv. integrační proces jak jej definují Maastricht, Amsterodam, Nizza a nyní Lisabon je jen jednou možností z mnoha“.

To je jistě konkrétní pozitivní postoj, stejně jako národně-konzervativní orientace.

Jsem levicového smýšlení a není mi opravdu nic cizejšího než Klausův pohled na svět. Jsem zcela přesvědčen, že Schnur i Keller mají pravdu, co se týče jejich „deseti bodů“ a jejich aplikací na EU i Klause. Domnívám se přesto, že je možné a správné uznat pravdu někomu, s kým v jiných věcech bytostně nesouhlasím.

Je to Václav Klaus, poznávám ho, jako poznal voják v pohádce Pyšnou princeznu, když si marně zamoučila obličej...

Ale přesto je to také náš prezident.

Autor je reportérem Haló novin.