Přesto však, aspoň tak v první polovině, film ve snaze o analytický pohled selhal a prezentoval především jen vnější formu jevů. Množství času věnoval přípravě studentů na demonstraci dne 17. listopadu i jejímu vnějšímu, vizuálnímu průběhu. I když ve své druhé části se film upřímně snažil o proniknutí do podstaty jevů, byl v tomto smyslu nakonec selháním. Jediné, co se potvrdilo, bylo, že jak "disidenty", tak "komunistické papaláše" příchod pádu komunismu v Československu překvapil. Ani jedna strana na pád komunismu nebyla připravena, avšak disidenti kolem Václava Havla zareagovali nesmírně operativně, a s podporou studentů vytvořili absolutně efektivní divadelní představení, v jejichž důsledku se jim podařilo bez krveprolití převzít moc. Velmi důležitou roli při přípravě těchto "divadelních" politických akcí na veřejných shromážděních i jinde sehrál právě Václav Havel, který jako divadelník měl obrovský talent jak věci usměrňovat, organizovat a manipulovat. Ve filmu Havel přiznává, že ho těšilo, že mohl tahat za nitky v zákulisí a ovlivňovat, kdo se má dostat do jaké politické funkce. "Jsem daleko raději kingmaker než king."

Převzetí moci disidentům snadnila jim to naprostá neefektivita a rozloženost komunistického vedení a zřejmě především tolerance a blahovůle Stb a armády. Generál Alois Lorenc ve filmu svědčí: "V posledních týdnech režimu byly mé kroky naprosto pragmatické, vůbec jsem se neuchyloval k ideologii." Zajímavé je, jak ve filmu svědčili disidenti, že přestože byli léta sledováni komunistickou policií, vedení komunistické strany o nich při jednáních nevědělo naprosto nic, nerozumělo jejich mentalitě, nechápalo, co chtějí, a disidenti zase vůbec nerozuměli komunistickým papalášům. Byly to dvě diametrálně odlišné kultury.

Představitelé dosavadního politického režimu se vzdali naprosto bez boje. Ve filmu to řekl jeden ze svědků: "Hovoří se o tom, že to byla sametová revoluce. Ale to je proto, že se Stb rozhodla zachovat se sametově." Jenže posléze disidentům ukradl revoluci Václav Klaus, jehož role je v tomto filmu, pojednávajícím o událostech pouze do konce prosince 1989, naprosto podružná. Je zjevné, že Klaus posléze prokázal daleko lepší schopnosti zmanipulovat společnost ve svůj prospěch -- začátkem devadesátých let mu už Havel nemohl konkurovat.

Ze zpětného pohledu je nesmírně zajímavé, jak celému filmovému projektu chyběl mezinárodní kontext. Ten nechápali ani jednotliví čeští svědci, ani na straně vítězů, ani na straně poražených. Průběh demokratické revoluce r. 1989 chápali jako čistě domácí, československou záležitost, ale bylo zjevné, že nikdo z nich dlouho nevěděl, co se vlastně děje a proč se komunistický režim začal rozkládat.

Určitým klíčem se k tomu v jedné chvíli krátkodobého prozření ve filmu stala krátká sekvence. Poté, co se komunističtí šéfové státu demonstrujícím pražským studentům a disidentům pořád snažili dokazovat, že demonstrací není třeba a že jsou pro "přechod k demokratizaci" škodlivé, objevila se ve filmu krátká sekvence z Československé televize z Moskvy, kde tehdejší Gorbačovův mluvčí Gerasimov (v té odbě velmi známý v západních médiích, hčasto tam pozoruhodně žoviálně - velmi dobrou angličtinou - komentoval mezinárodní politiku), lakonicky odpověděl na otázku českého zpravodaje: "To, co se dnes v Praze děje, to je právě ta demokratizace, ke které dochází i ve všech ostatních středoevropských zemích." Bylo z toho zjevné, jak je kontext a porozumění věcem mimo Československu úplně jiný: Gerasimov dobře chápal, že to, k čemu v Československu od 17. listopadu 1989 začalo docházet, je důsledkem už delší dobu probíhajících hlubinných mezinárodních politických procesů.

Konec konců, režim v Československu se začínal rozpadat až poté, co začátkem listopadu padla berlínská zeď. Komunismus ve střední Evropě už ztratil svou sílu a revoluce v Československu od 17. listopadu nemusela bojovat proti ničemu. Ač byl Sedláčkův film neobvykle férový, tuto mezinárodní, nejdůležitější dimenzi proměn koncem roku 1989 úplně pominul. Zajímavě se film věnoval i vývoji událostí od doby kdy Michael Kocáb navrhl, aby se prezidentem Československa stal Václav Havel. Občanské fórum posléze rozvinulo nesmírně intenzivní propagandistickou (ve filmu se pravilo "informační") kampaň, aby byl Havel prezidentem skutečně zvolen. Zajímavé jsou v tomto kontextu ve filmu výroky jednak samotného Václava Havla, který na kameru tvrdí, že vůbec nechtěl být prezidentem, pak názor Olgy Havlové, která byla proti tomu, aby se Havel stal prezidentem, "protože ví, že se mu prezidentský úřad začne šíleně líbit". Ve filmu vystupuje také kněz-disident Václav Malý, který těsně poté, co Havel ve filmu tvrdí, že se prezidentem stát nechce, konstatuje něco v tomto smyslu: "Mám Václava nesmírně rád, a proto musím říci, že vím, že se prezidentem strašně moc stát chce."

Férovost přístupu, kdy je prostor dáván oběma stranám konfliktu (komunistickému vedení i disidentům), je trochu narušen v závěrečné části filmu, kde se hovoří o tom, jak byl při přípravě kandidatury Václava Havla na prezidentský úřad Občanskému fóru obrovskou překážkou Alexander Dubček, který na prezidentský úřad aspiroval a který byl ve veřejnosti nesmírně populární. V této části filmu dostávají slovo nejrůznější Havlovi stoupenci, kteří výřečně líčí, jak strašlivým a nemožným kandidátem by býval Alexander Dubček, jaká to byla trapná a hloupá osoba. Ve filmu však nedostane naproti tomu slovo jediný stoupenec Alexandra Dubčeka (Dubček sám byl už tou dobou mrtvý) a film zamlčí, že Václav Havel s Dubčekem tehdy uzavřel dohodu, že Havel bude Dubčeka prosazovat do prezidentské funkce na krátkodobé období prosinec 1989 -- červen 1990 a Dubček podpoří Havlovu kandidaturu na dobu poté. Havel Dubčekovi podporu slíbil, ale svůj slib porušil, Dubček ho dodržel. Havel a Občanské fórum si totiž zřejmě řekli, že co je doma, to se počítá, a chtěli, aby byl Havel československým prezidentem od samého počátku. Tohle všechno v Sedláčkově filmu bohužel chybí, otázkou je proč.

Navzdory těmto nedostatkům je Sedláčkovo Tenkrát I. zajímavým příspěvkem k analýze moderní československé historie, přestože, nebo právě proto, že žádné kořeny původu demokratické revoluce v Československu v roce 1989 neodhaluje. Na velmi rozsáhlém prostoru (skoro dvě hodiny stopáže působí ke konci už trochu nudně) ukazuje, že v Československu se r. 1989 rozpadl jeden politický režim a vznikly zárodky režimu nového. Nikdo dodneška vlastně neví proč a jak k tomu došlo.