U nás je ovšem všechno jinak, ačkoliv řada politiků tak často hovoří o tom, že jsme se již stali zemí, kde panuje vyspělá demokracie, včetně politické kultury, srovnatelná se zeměmi ležícími na západ od našich hranic. Současná vláda se chová tak, jako by měla nejen jasnou většinu v parlamentu, ale i podporu veřejnosti. Nemá ale ani jedno, ani druhé. I v takové situaci však prosazuje celou řadu zásadních změn, které mohou na dlouhou dobu velmi ovlivnit život většiny občanů. Často navíc ne právě pozitivně. Vláda se snaží směle prosazovat reformy v oblasti zdravotnictví, sociální politiky, ekonomiky nebo školství a to mnohem častěji silou, bez řádného dialogu s opozicí, ale zejména širokou veřejností.

Reformy připravované vládou jsou navíc zásadní, a proto by jejich podoba rozhodně měla být intenzivně diskutována s občany. To se ale neděje. Dobrou ukázkou jsou tři velmi aktuální témata, která již delší dobu vyvolávají ve společnosti značnou odezvu. Jde o reformu zdravotnictví, reformu penzijního systému a připravovanou odluku církví od státu.

Jde navíc o přesuny desítek miliard a kontrolu nad nimi. Dobrý důvod pro to, aby uvedené aktuální kauzy byly široce diskutovány na úrovni nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Tak je to v demokratické společnosti běžné a normální.

Dle návrhu vlády má dojít k privatizaci zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven. Nehraje se přitom o nic menšího než o získání kontroly nad sumou ve výši přibližně 200 miliard korun ročně. Některé vlivné akciové společnosti, které si dělají zálusk na privatizacích ve zdravotnictví přitom ovládají lidé zastávající vlivné funkce na ministerstvu zdravotnictví. Čí zájmy asi budou hájit tito lidé?

Zájmy občanů -- pacientů nebo soukromých společností, které chtějí ovládnout finanční prostředky směřující do systému zdravotní péče? Také reforma penzijního systému je připravována bez řádné celospolečenské diskuse a alternativních návrhů. Hlavním krokem má být zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu, prodloužení doby povinného pojištění pro nárok na důchod a vyšší individuální příspěvek každého účastníka pojištění -- jinými slovy k povinnému pojištění ze zákona si každý bude muset naspořit sám částku v řádu statisíc korun, v opačném případě bude v důchodu -- pokud se ho vůbec dožije pouhým žebrákem.

Jde přitom opět o vyvedení sumy v řádech desítek miliard ze systému státního důchodového systému do správy soukromých finančních institucí. Přitom však platí a panuje v tomto širší společenská shoda, že zdravotní péče a důchody jsou natolik pro každého člověka důležité hodnoty, že by si nad nimi stát měl ponechat garanci. Samozřejmě s ohledem na díl osobní odpovědnosti občana.

Již dnes má spousta lidí, zejména důchodců, velké problémy platit ze své penze nově zavedené poplatky ve zdravotnictví. Úcta ke stáří a zdravý vývoj populace snad jsou hodnoty, které mají svoji platnost i v české kapitalistické společnosti 21. století.

I když nás vládní politici častěji přesvědčují spíše o opaku. Také majetkové vyrovnání státu s církvemi představuje dobrou ukázku způsobu myšlení a chování našich vládních politiků. Jde o přesun majetku a kapitálu v hodnotě okolo 300 miliard. Tedy žádná maličkost. O tom, že činnost církví je i pro společnost, která je většinově ateistická významná není třeba pochybovat.

Také církev potřebuje ke své činnosti prostředky. Její práce v oblasti sociální či školství má značný význam pro společnost jako celek. Přesto způsob, kterým je toto vyrovnání připravováno vzbuzuje značné pochybnosti. Nikdo jasně nevysvětlil, jak vůbec byla celková suma pro vyrovnání vypočtena. Nikdo průkazně nepopsal, který majetek a za jakých podmínek mají církve převzít. Není divu, že většina lidí vyjadřuje svoji nedůvěru krokům připravovaným v této oblasti.

Otázkou tedy zůstává komu vlastně slouží naše současná vláda? Její představitelé přece skládali slib, že ve své funkci budou zastupovat zájmy všech občanů.

Podle obsahu připravovaných reforem a způsobu jejich prosazování je však zřejmé, že vláda hájí zájmy úzké části společnosti a skupinové zájmy soukromých finančních korporací. To pro většinu občanů skutečně není dobrá zpráva. Mají však šanci vyslovit jasně svůj názor. K tomu je třeba nejprve překonat pasivitu a rozšířený názor ve smyslu -- ono se stejně nic nezmění. V totalitní společnosti platí, že panující režim má velmi rád pasivní občany. Jak vidno nejen pouze v ní.