O oslavu hudby se zasloužili a zasluhují především někteří spisovatelé (například R. Rolland a G. Duhamel), estetikové, kteří spatřují v hudební kompozici vrcholný výtvor lidského ducha, a psychologové, kteří zdůrazňují sjednocující vliv hudebního projevu; ty všechny není třeba vinit z toho, že si chtějí svou chválou osobně polepšit. U pořadatelů kulturních akcí, kteří zvou elitní publikum na koncerty vážné hudby a venkovské posluchače na dechovku, u provozovatelů obchodních řetězců a u správců pohostinských zařízení, kteří vnucují reprodukovanou hudbu konzumentům, už to tak jisté není: Vedou je do značné míry tržní zájmy. Hudba se na nás ovšem line i z rozhlasových a televizních relací; těžko říct, zda má odlehčit mluvené slovo, rozptýlit naši pozornost či prostě časově nastavit program, který je příliš řídký. Protesty, které se občas proti tomuto hudebnímu přílivu zvednou, zpravidla redaktoři i hospodští odbudou tím, že je to běžné a že si to lidé přejí; to ovšem ve prospěch hudby mluvit nemusí (stejně jako propagace tabákových výrobků jim nepřisoudí zdravotní přínos).

Hudba je především fenomén, který si neumíme beze zbytku vysvětlit; je to proto, že její zkoumání víceméně odolává přísně vědeckému přístupu, a to ještě úporněji, než zkoumání literatury či výtvarného umění. Můžeme sice určit kmitočty jednotlivých tónů a vyjádřit například matematické vztahy mezi hudebními intervaly, ale pocity, které v nás vyvolává konsonance a disonance, tím přesvědčivě neobjasníme. Můžeme zjistit, jaké etnické skupiny dávají přednost církevní pětitónové či celotónové stupnici, ale proč si libují právě v těchto škálách, nevíme; můžeme jen zkusit, jak bude znít kompozice, v níž tyto řady uplatníme (jako to udělal například C. Debussy). Můžeme tóny i celé skladby vyrobit elektronicky, ale přitom cítíme, že na nás tyto artefakty nepůsobí tak bezprostředně jako ne vždy zcela přesné tóny, vyluzované lidskou rukou či lidskými ústy. Můžeme obdivovat nedospělé virtuosy i dirigenty, ale těžko dokážeme pochopit, proč lze tento obor zvládnout už v tak raném věku, zatímco mladí výtvarníci (až na výjimky) zápasí s perspektivou a mladí literáti (až na výjimky) se stylem: Je zřejmé, že zvuky vnímáme podprahově, dokonce už v prenatálním věku, jinými slovy, že jsou nejtěsněji spjaty s naší přirozeností. Vtíravá melodie si dokonce nezadá s vtíravou erotickou představou, což nemá daleko k duševnímu trýznění.

Nejjednodušší závěr by mohl znít, že hudba slouží ke komunikaci a že je tedy variantou řeči, o níž soudíme, že nás vydělila ze světa ostatních živočichů a povznesla; to je ovšem jen jedna z hypotéz, kterou některé objevy zpochybňují: Neurologové například zjistili, že hudbu vnímáme korou pravé mozkové hemisféry, zatímco řečová centra se nacházejí v hemisféře opačné. Archeologové a antropologové se zase domnívají, že hudba provází evoluční předchůdce dnešního člověka už asi 500 000 let, zatímco vznik jazyka kladou teprve do doby před 50 000 lety. Řečí mimoto často své skutečné myšlenky a pocity maskujeme, místo abychom je sdělovali, což hudební projev tak snadno neumožňuje, spíš nás utvrzuje v tom, co cítíme.

Rozdíl mezi hudbou a řečí spočívá i v další zkušenosti: Čím dokonaleji ovládneme jistý jazyk, ať už mateřský či cizí, tím úsporněji přitom gestikulujeme. Naproti tomu hudba nás provokuje k rytmickým a tanečním pohybům bez ohledu na to, v jakém kulturním okruhu vznikla a k jakému kulturnímu okruhu sami náležíme; je tedy univerzálenější než jazyk a dotýká se (řečeno s C.G. Jungem) našeho kolektivního nevědomí. Ve známém experimentu vybídl americký profesor účastníky mezinárodní konference, aby chodili do kruhu a pískali si na kousek gumové hadice libovolný nápěv; záhy, bez zevního zásahu, jejich osobní popěvky splynuly ve společnou melodii. Vědci vesměs usoudili, že výsledek tohoto pokusu je pozitivní, neboť mluví ve prospěch lidské pospolitosti (dokonce i mezi intelektuály), ale to je spíš emotivní než racionální závěr: Shoda, navozená rytmem, sice stmeluje například jazzové hudebníky, ale vede také k nebezpečné davové psychóze, začne-li dav, shromážděný v ulicích či na stadionech, skandovat nakažlivé slogany.

Rytmus je bezpochyby nejpůsobivější složkou hudby a naše fascinace rytmem je pravděpodobně podvědomou odpovědí na pravidelné fyziologické pochody v našem těle (na srdeční činnost, na dechovou frekvenci), případně na přírodní biorytmy (na střídání dne a noci, na proměny ročních období, na tah ptáků, na pohyb oceánu, na zemské otřesy); souvisí tedy s pudovou výbavou naší bytosti, kterou ovládáme ještě hůř než svou výbavu citovou. Duše stromů (pokud něco takového existuje) je nám zatím vzdálenější než duše zvířat právě proto, že nás odrazuje jejich nehybnost, svázanost s jistým místem, i když víme, že se svým způsobem také pohybují (nasazují květy a větve, nasávají vodu, vítr roznáší jejich semena atd.). Naše nezadržitelné nutkání k pohybu, vztáhneme-li je na celé národy, může být ostatně příčinou pohrom, jimž většinou neumíme zabránit, například mocenských expanzí, válečných konfliktů a migrací.

Rozlišit mluvený projev a zpěv nám běžně nečiní potíže: Příslušníky jedné oblasti s výrazným dialektem dokonce dráždí, shledají-li mluvu sousední oblasti příliš zpěvavou (a naopak) a laiky popouzí patos v projevu operních pěvců. Hudba nicméně proniká i do naší řeči. Děti a zvířata bezděčně oslovujeme zpěvavou intonací, chceme-li je uklidnit nebo jim dát najevo nezáludné úmysly; ke zpěvavému tónu se uchylujeme i tehdy, voláme-li na sebe z velké dálky a recitujeme-li verše. S hudebním cítěním souvisí i správné užití akcentu, podle kterého lze poznat, jak dobře si cizinec osvojil jazyk země, v níž se chce aklimatizovat; monotónní projev některých mluvčích naopak vyvolává nudu. Proto je pochopitelné, že profesionální řečníci a přednašeči věnují své přípravě značné úsilí. Proč však vynakládá tolik lidí tolik času na to, aby se naučili hrát na hudební nástroj, když je to tak obtížné a pro běžný život tak neužitečné? Kytaristé z oblasti populární hudby na to většinou odpovídají, že si tak chtěli v pubertě naklonit dívčí publikum, ale to je spíš pokus o zlehčení otázky než vyčerpávající odpověď.

Jistou paralelu můžeme nicméně objevit i v historii: Šlechta si zvala do svých sídel potulné pěvce a později si vydržovala stálé, placené kapely, aby zvýšila svou společenskou prestiž (v jejich službách se uplatnila i řada českých hudebníků). Na hudební aranžmá spoléhají dodnes i básníci, kteří dobře vědí, jak jejich poezii prospěje, ujme-li se někdo jejího zhudebnění (soustavně toho využíval například J. Kainar). Hudbě nelze mimoto upřít formativní význam: Provozování hudby, jak už mnohokrát ověřili odborníci, připravuje děti lépe na budoucí studium, neboť zostřuje jejich vnímání a rozvíjí jejich abstraktní myšlení.

Vnější podoba hudby, především její melodická složka, připomíná zpěv ptáků a zvukové projevy některých zvířat (například psů, slonů a velryb); mají-li tyto signály význam pro sociální chování živočichů, jak je tomu u lidí? I když pro nás hudba neznamená přímo milostné lákání, vymezování teritoria či výstrahu, že je nablízku nepřítel, v určitých situacích k naší socializaci nesporně přispěla. Ritualizaci venkovského života podporovaly sezonní, výroční, milostné, svatební, pohřební a vojenské písně; jsou samozřejmě i dokladem lidové tvořivosti, která se tehdy nemohla ani jinak projevit. V době, která neznala rozhlas a televizi, se lidé dozvídali o kriminálních případech a jiných pohromách z kramářských písní. Pracovní nápěvy ulehčovaly nevolnický úděl našich předků i otrockou dřinu Afričanů, vyvážených do Nového světa. K ustálení liturgického obřadu a tudíž k posílení církevního vlivu dopomohla kanonizace gregoriánského chorálu v 6. století; je mimochodem příznačné, že církev tehdy i později lidovým písním (podobně jako lidovému divadlu) příliš nepřála, protože podle ní připomínaly nežádoucí pohanské zvyklosti.

Na první pohled se zdá, že hudbě nelze přičíst záporný vliv, protože se na rozdíl od psaného či mluveného slova nemůže stát nástrojem propagandy a manipulace; je přece nepovinná a nezacílená. Tak nevinná však hudba není: Občas přebírá i ideologickou funkci, což se pokusíme doložit v druhé části této úvahy.