Pod dojmem opačného pohybu politického kyvadla směrem doprava a z pohledu pravice úspěšné transformace si tehdejší vláda nepřipouštěla možnost konstituování věrohodné politické levice a její vítězství v parlamentních volbách. Předpokládala, že česká společnost z velké většiny přijde na chuť konzumnímu kapitalismu a ráda zapomene na jakoukoli komunistickou minulost.

Čili "normalizací" z pohledu české pravice se rozumí nastolení její dlouhodobé politické i společenské dominance a zatlačení levice do pozice nevýznamné menšiny, případně její roztříštění do vzájemně se hašteřících skupinek (pozn.: českou pravicí rozumím vylučovacím způsobem všechny politické strany kromě sociální demokracie a KSČM i při vědomí specifik lidovců a středových liberálů, ti ale spíše tíhnou k pravici. Současní Zelení jsou zvláštní případ, kdy jejich vedení je na pozici pravého středu, což neodpovídá názoru značné části členstva).

V důsledku sociálně necitlivé transformace šel vývoj v 90.letech jinou cestou. Část společnosti zklamaná polistopadovým vývojem z materiálních i duchovních pohnutek hledala alternativu ke stávající politické moci a nacházela ji v obnovující se levici v podobě KSČM a ČSSD.

Pád pravicové vlády a politická krize let 1997-98 a následné vítězství sociální demokracie ve volbách byly pravicí považovány za nutnou daň zaplacenou za zradu menších vládních partnerů. Považovali to za anomálii,vybočení způsobené mimořádnou politickou konstelací . Byli ochotni změnu akceptovat jen v podobě tzv."opoziční" smlouvy s nadějí, že za čtyři roky se vše vrátí do "normálních" kolejí. Proto další vítězství sociální demokracie v roce 2002 už znamenalo šok a otřes v pravicových kruzích.

Vítězství levice dvakrát po sobě mělo dopad i na orientaci české zahraniční politiky. Jestliže pravicové vlády akcentovaly transatlantickou spolupráci s tím, že evropská integrační perspektiva je ještě vzdálená a nejasná, sociální demokracie nastoupila jasný proevropský kurs. Přesto v důsledku nejtěsnějšího možného rozložení politických sil v parlamentu se vedl o evropské směřování neustálý tvrdý boj s euroskeptickou pravicí (ODS) i levicí(KSČM).

Proto nynější vláda ODS vzniklá na základě přeběhlictví dvou sociálně demokratických poslanců považuje současnou situaci za unikátní historickou příležitost, jak zvrátit politický vývoj a využít maximálně času, který je jí dán k tomu, aby tyto změny byly již nevratné. Ve vnitřní politice si chce ekonomickou reformou ve stylu "ať bohatí ještě více zbohatnou" upevnit a rozšířit voličské jádro, které ji vždy přinese takový volební výsledek zaručující účast ve vládě.

V zahraniční politice dává ODS konečně naplno průchod své nedůvěře ve sjednocující se Evropu, instalace amerického radaru je pouze záminkou k ustavení trvalé americké přítomnosti v zemi v podobě strategického spojenectví.

To vše je projevem nekončícího zápasu o podobu české společnosti. Zápas, který není veden pouze politickými prostředky a racionální argumentací, ale mesianistickou vírou jedné strany, že druhá strana musí být poražena s definitivní platností jako myšlenkový a politický relikt. Podobná analogie rozdělené společnosti v dnešní Evropě neexistuje.

Pokud se v politickém životě a společenské diskusi nevymaníme z těchto emocí až nenávisti, nemáme šanci stát se moderní tolerantní společností se standardním střídáním politických stran a programů u moci. Skutečně "normální" evropskou zemí, příslušníkem evropské komunity. Místo toho se staneme společností "normalizovanou" podle představy pouze jedné její části.