ODS a odpor proti radaru

Za velmi pozoruhodnou a současně bizarní považuji stížnost člena ODS z Ostravy, který přijel na demonstraci a zjistil, že se ocitnul mezi levicovými radikály a jinými extrémisty. Nemyslím, že by mělo smysl dokazovat pisateli, jak se hlavní organizátoři iniciativy snaží ze všech sil nebýt extrémní, aby se udržela co nejširší protiradarová koalice. Ostatně o této věci už velmi dobře psal Štěpán Kotrba. Chci ale upozornit na dva jiné aspekty.

   Transparent s nápisem "Členové ODS proti radaru" se objevil už loni na naší červnové demonstraci na Hradě u příležitosti návštěvy prezidenta George W. Bushe. Organizátory demonstrace to potěšilo, ale na nějaké vzájemné poklepávání po ramenou nebyla vhodná doba. Aktivisté měli jiné starosti. Právě tehdy mimo jiné vrcholil spor většiny iniciativy s Komunistickým svazem mládeže, který byl právě na této demonstraci vyřešen odchodem demonstrantů KSM. Nyní se hlásí, tentokrát s výtkami, další lidé z ODS.

Myslím si, že by měli být politicky důslednější. Mohli by sami vytáhnout proti (svému) Miroslavovi Topolánkovi a (svému) Alexandru Vondrovi, upozornit je na škodlivost jejich radarové politiky, požadovat změnu, zorganizovat v ODS platformu, vytvořit síť kritiků vedení nebo něco jiného. Až potom budou moci posílat stížnosti těm, kdo za ně proti Topolánkovi a Vondrovi bojují (slova boj se nebojím), až potom jim budou moci dávat rady, které zatím nutně působí jako knížecí.

   S tím souvisí obecnější otázka, koho tématem je nebo by měl být  odpor proti radaru. Vládní pravicová koalice a mediální propaganda ve snaze o jeho potlačení zvolila jednoznačnou politiku: označovat odpor proti radaru za dílo extrémistů nebo pomatenců, lidí placených Ruskem atd. Jenže téma radaru je pořád živé, veřejnost ("mlčící většina") cizí obří radar nechce a zřejmě si ho už neoblíbí. "Přihrání" tématu radaru údajné extrémní levici se může pro vládní koalici stát dvojsečnou zbraní. Zdá se, že někteří lidé na pravici, jako je Václav Klaus nebo Vlasta Parkanová, si to začínají uvědomovat. Jiná věc je, jestli s tím budou ochotni a schopni neco udělat, ale nespokojenci v ODS by je možná mohli k tomu tlačit.

Ostatní strany

O pokrytectví současného vedení Zelených v této věci už bylo napsáno dost. Vážným problémem zůstává radar pro ČSSD. Mluvil jsem nedávno s funkcionářem Lidového domu, zjevně spokojeným s tím, jak jeho straně narůstají preference. "S radarem to ale jsou danosti politiky," řekl mi tento muž působící na střední úrovni řízení, který určitě není se svými názory ve straně osamocen. "Všechny poslance neudržíme, pár jich bude hlasovat pro, s tím se nedá nic dělat." Možná se tak nestane. Ale pokud ano, ztratí sociální demokracie, která se k odporu proti radaru přihlásila až po čase a nikoli bez váhání, a která v této věci prakticky dělá jen velmi málo, veškerou možnost nadále se k tomuto tématu hlásit.

Ještě k problému s KSČM: je tak zřejmý, že jen shrnuji. KSČM si sama pod sebou ve věci radaru podřezala větev, když se přímočaře přihlásila k "odkazu Února". A když KSM přijde na Hradčanské náměstí s portrétem Klementa Gottwalda, je to prostě projev politické hlouposti.

O nás samých

Konstatujme bez rozpaků, že v iniciativě Ne základnám převládá levicové smýšlení, ovšem velmi různorodé, jak to odpovídá současné roztříštěnosti levice. Dominance levicového smýšlení je zčásti důsledkem politiky pravice, o níž už byla řeč. Do určité míry je ale také dána geneticky. Iniciativu mohli uvést do chodu pouze lidé, kteří mají kritický postoj k současnému společenskému uspořádání a jeho trendům, které trkly zlomkovité zprávy o jednáních, zveřejňované alternativními servery v Česku a zahraničí nebo zcela zastrčené ve světovém agenturním zpravodajství. Mohli to udělat pouze lidé kriticky myslící v mezinárodním kontexu, vidící určité souvislosti, pochybující o smyslu celé "války proti terorismu" atd. To vše jsou dnes konstitutivní znaky levice.

Nemohli to udělat lidé na pravici, protože oni jsou tentokrát obětí kognitivní disonance, o níž píše v BL František Koukolík. Nebezpečnost programu "protiraketové obrany" jim začala docházet až později, patrně právě pod dopadem diskusí, které pomohli rozpoutat "levicoví extrémisté". A tón na pravici samozřejmě udávalo a udává vedení ODS a celá klika, která cestičku pro radar potajmu vyšlapávala už od roku 1997.

Kognitivní disonance, celospolečenské souvislosti

Lidé pravicového smýšlení, kteří se začínají obracet proti radaru, trpí kognitivní disonancí i nadále. Projevuje se to ve zmíněném dopise z Ostravy. Jeho poselství lze shrnout takto: ať tady není ten radar, ale ať politika ODS zůstane jinak nedotčena, protože naše země potřebuje reformy. Dá se na ně odpovědět takto: pokud ponecháte tíži odporu proti radaru na levici, kterou dokonce považujete za extrémistickou, neměli byste se divit, že bude zpochybňovat i jiné aspekty pravicové politiky. V iniciativě převládají mladí lidé, kterým je myšlenka změny velmi blízká - ale jsou změny, které prosazuje vláda pravicové koalice tím pravým ořechovým? Ve zdravotnictví, v důchodové politice, ve školství? Zejména za situace, kdy vláda v očích aktivistů ztratila svou radarovou politikou veškerou důvěryhodnost?

Mimochodem, v iniciativě probíhá dost intenzivní diskuse právě o otázce, zda jít dál cestou "úzkého programu" zaměřeného výlučně na problematiku radaru, nebo zda má být program iniciativy širší a pokud ano, tak do jaké míry (aby např. vyjadřoval také názory těch, kdo jsou ochotni podstupovat jen ze svého přesvědčení nepříjemnosti a dřinu spojenou s plakátováním, výrobou maket, organizační prací atd. atd., viz článek Václava Novotného a opět už zmíněný Kotrbův). Mimochodem a znovu: očekávat od těchto lidí, že budou na veřejnosti vystupovat jako kůroví zpěváčkové, není reálné.

Hypermarket idejí

Ještě jedna věc stojí za zmínku, nazval bych ji konzumní přístup k politice. Dostáváme řadu návrhů a požadavků, abychom dělali to či ono, jejichž společným pozadím je nevyslovený ale zřetelný názor, že jsme někdo jako nová politická strana, jejímž cílem a úkolem by mělo být splnit nějakou objednávku, přičemž objednavatel ani nepomyslí na možnost aktivní účasti nebo jiné pomoci. Je obtížné vysvětlovat tomuto typu přívrženců, že jsme občanská iniciativa a že nejlepším způsobem, jak pomoci sobě a všem, je přidat se, založit vlastní skupinu, která se pak ve spolupráci s ostatními může případně pustit i do řešení vlastních místních problémů.

 V příběhu  radaru a iniciativy Ne základnám se takto krystalizuje řada témat a problémů nazrávajících v naší společnosti. V iniciativě jsou pořád lidé, kteří mají dostatek síly, schopností a přesvědčení, aby tento příběh táhli dál. A nepřizpůsobovali se Kondelíkům, naopak jim nastavovali zrcadlo. Jednou se ukáže, že tím poskytují naší společnosti velkou službu.

Autor, profesí překladatel a analytik, je jedním z aktivistů iniciativy Ne základnám