13. 3. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Vlajka Quebecu
13. 3. 2008

L`IMMIGRATION DU QUEBEC

Zápisky od sporáku aneb z deníku ženy v domácnosti

Kapitola 2 - Jeden úředník za druhým a jeden úsměv za druhým

Tak je to definitivní. Já i dcera jsme legálními obyvatelkami Kanady. V pase máme každá vloženou kopii potvrzenou imigrační úřednicí, že jsme vstoupily na území Kanady přesně tak, jak místní zákony vyžadují, že jsme prošly celou složitou procedurou schválení našeho pobytu tady (mimochodem, celá procedura trvala bez pár dní rok a kdybych měla popisovat kdy, kde a jakou chybu udělal některý z úředníků, propsala bych se v klidu do důchodu) a v nejbližších dnech nám dorazí průkazy PERMANENT RESIDENT CARD. Už jsem připravena na obíhání úřadů. Vyřídit zdravotní kartu, social insurance number (SIN) a samozřejmě návštěva imigračního úředníka.

Schůzka s imigračním úředníkem je domluvena na 1 hodinu odpoledne a jak už mám ve zvyku, přijeli jsme raději dříve. Na orientační tabuli v přízemí se dočítám, že kanceláře quebeckého imigračního centra jsou v prvním patře a také jsem si všimla nápisu Service Canada, které sídlí v přízemí. Beru si ze stojanu pár brožur, mám ještě půl hodiny čas, tak ho můžu nějak smysluplně strávit. Pročítám informace, co všechno Service Canada zajišťuje a hle – vyřizuje se zde SIN. Tak sem nás zřejmě odešle úředník. Znovu pohled na hodinky a jak už je u mě zvykem, aniž bych manžela nebo dceru seznámila s tím, co mě právě napadlo, otevírám dveře Service Canada.

„Kam jdeš?“ ptá se zmateně manžel. „Vyřizují tady social insurance number a ještě máme 25 minut čas.“ A už přistupujeme ke slečně u pultíku. Slova se ujímá manžel: „Dobrý den. Manželka s dcera se za mnou přistěhovaly do Kanady a rádi bychom vyřídili social insurance numbers.“ „Samozřejmě, posaďte se na chviličku, seženu vám nějakého úředníka,“ odpoví s úsměvem a téměř omluvným tónem dodá: „Je totiž zrovna doba oběda.“ No jo, to mi nedošlo. O půl jedné všude začíná polední pauza. A trvá do jedné. Tak to asi nestihneme. V jednu už máme být o patro výš. Manžel tlumočí mé obavy slečně za přepážkou a navrhuje, že se tedy zastavíme až nám skončí pohovor o patro výše. Slečna pohlédne na hodinky, zahlaholí: „No problem“ a rychlou chůzí mizí za velkými neprůhlednými dveřmi. Neuběhnou ani dvě minuty a spolu s ní přichází žena středního věku, původem zřejmě z Latinské Ameriky, s úsměvem k nám natahuje ruku, představuje se a ihned následuje otázka, jak nám může pomoci. Nechávám mluvit manžela, protože mi bude nějakou chvíli trvat, než se vzpamatuji ze šoku. Usměvavá, ochotná úřednice. A to jsme ji zrovna vytáhli od oběda. Po pauze se už najíst nedostane.

Ze svých dřívějších návštěv Kanady vím, že přestávky na oběd se striktně dodržují. Kdo ji nedodrží a pracuje i o přestávce, je to jeho problém. Hlavou mi prolétnou vzpomínky na vyřizování na českých úřadech. Přes poledne se vyvěsí cedule POLEDNÍ PAUZA a člověk nemá šanci, že se mu někdo bude věnovat. Usazujeme se v její kanceláři, předávám ji naše pasy. Vytahuje z nich naše Confirmation of Permanent Residence a vkládá do prosvětlovací mašinky. Když vidí naše pohledy, vysvětlí nám, že ověruje pravost, protože přichází hodně nelegálních imigrantů s falešným confirmation (to je to potvrzení, co jsme obdržely od imigrační úřednice hned po příletu do Kanady). Začíná vkládat do počítače naše údaje. Ví, že spěcháme a proto nechá pasy ležet a požádá mě, jestli bych jí to nediktovala. Souhlasím.

A následuje dialog připomínající ping pong: Křestní jméno – Ester. Příjmení před uzavřením sňatku – Straussova... Až je vše hotovo, začíná s vyplňováním aplikace pro dceru. Druhé kolo oblíbené stolní hry: Křestní jméno – Ester. Úřednice se zarazí. „Taky Ester?“ Přikývnu a čekám, že se bude hned pokračovat. Žena se ale napije vody z půllitrové láhve a řekne, že je to hodně nezvyklé, když dá matka dceři stejné jméno. Že se s tím ještě v životě nesetkala. Když už vypadá, že se s tím nějak vnitřně vyrovnala, pokračujeme: Příjmení – Straussova. Jako když do ní střelí: „Vy máte stejné jméno i příjmení???“ Vysvětluji ji, že teď už se přece jmenuji Edr, že Straussova je mé příjmení po prvním manželovi. Chviličku trvá, než ji to dojde a poté i mě.

„Když jste se mě ptala na příjmení před uzavřením sňatku, neměla jste na mysli rodné příjmení?“ Tak otevírá zpátky moji složku a opravuje příjmení. Ještě dodává poznámku, že v Quebecu mám vždy používat své rodné příjmení. Sice tomu moc nerozumím, ale přikývnu. V pase mám Edr, tak přece se nebudu někde představovat příjmením, které už více jak 15 let nepoužívám. Tak konečně je vše vyřízeno. Dostává se nám ujištění, že do sedmi pracovních dnů obdržíme poštou každá svoji kartu SIN. Hurá! První věc vyřízena. Opouštíme objekt Service Canada a postupujeme po schodech ke quebeckému imigračnímu úřadu. Za pět minut jedna.

Další úřednice za okýnkem (kolik jich asi dnes ještě bude?), další úsměv (mají to v náplni práce nebo je pro ně skutečně práce potěšením?) a nezbytný pozdrav: „Bonjour. Hi!“ Když všichni svorně odpovídáme „hi“, pokračuje anglicky: „Jak vám mohu pomoci?“

Vytahuji ze složky papíry, které jsem obdržela na letišti a mezi nimi kartičku s termínem pohovoru. Následuje další úsměv, žádost, ať se na chviličku posadíme a počkáme. Přesně s úderem 1 hodiny se otevírají dveře a přichází „můj“ imigrační úředník. Věk tak krátce po padesátce, původem zřejmě ze Somálska (je to jen můj odhad), na tváři široký úsměv, který odhaluje řadu neuvěřitelně bílých zubů a opět zahlaholí dvojjazyčný pozdrav. Odvádí si nás do své kanceláře, vyměníme se pár zdvořilostních frází a nakonec vytáhne složku a začíná nám vysvětlovat, jaké kroky musíme nyní podniknout, abychom dostáli všem quebeckým a kanadským zákonům.

Mluví pomalu, abychom měli čas všechny nové informace zpracovat: „Zajdete si o patro níž a zažádáte si o Social Insurance Number...“ Naprosto nezdvořile ho přerušuji sdělením, že jsme si to vyřídili právě před několika minutami. Zřejmě se ho to dotklo, nedal na sobě však nic znát. Pokýval hlavou, že to je tedy v pořádku a vzal do ruky druhou složku. „Další důležitou věcí je medical card.“ Tentokrát se ozval manžel: „Dnes mají do pěti hodin, už jsme si to zjišťovali a máme tam od vás namířeno.“ Pokládá tedy druhou složku na tu první. Přistihla jsem se, že porovnávám jeho dlaně s mými. Docházím k závěru, že ty jeho jsou bělejší. „Jaká je vaše profese?“ vytrhne mě z mých důležitých úvah úředník. Vykoktávám ze sebe něco v tom smyslu, že jsem pracovala jako novinářka a taky jako asistentka.

Ovšem vzápětí dodávám, že ještě nejsem rozhodnuta, jako co budu pracovat tady v Kanadě, že nejříve bych se ráda naučila francouzský jazyk a teprve potom se budu rozhodovat, co dál. Souhlasně pokývá hlavou a schvaluje mi můj záměr. Přidá samozřejmě úsměv. Ovšem tentokrát jiný. Tak nějak upřímnější. Předkládá přede mě tiskopis, který musím vyplnit a budu zařazena do školy francouzského jazyka pro nově příchozí. Tiskopis je ve francouzštině a proto mi anglicky vysvětluje, co do které kolonky mám napsat. Trpělivé se mnou prochází bod po bodu. Opět vidím, že na prvním místě je příjmení za svobodna. Dále mi vysvětluje, že když nebudu chodit do práce, mám zaškrtnout kolonku, že jsem bez příjmu a přeji si, abych byla placena. No ne, takže já budu chodit na kurzy francouzštiny, které si nebudu muset platit a nejen to... Ještě mi za to, že se učím, budou platit. Pohledem na manžela se ujistím, že jsem to dobře pochopila a pokračujeme s formulářem.

„Pokud máte malé děti, uveďte je do těchto kolonek i jejich věk a budete dostávat příspěvek na hlídání dětí po dobu, co budete ve škole.“ No tak malé děti nemám, dceři bude 15 a bude také chodit do školy. Takže v tomto bodě ušetřím státnímu rozpočtu peníze. Ještě jsem poučena, že o proplacení metro karty se domluvím přímo ve škole. Sedím tady jako v jiříkové vidění. Tak já projevím zájem učit se francouzsky a jsou mi za to s nadšením cpány peníze. Úředník přistupuje k další složce – přídavky na děti. Ty vyplácí Kanada, nikoliv Quebec, takže formulář je v angličtině. Ujišťuji ho, že vyplnění zvládnu a tím je vše vyřízeno. Loučení, stisky rukou, úsměvy, čelem vzad a pochodem vchod. Už jen medical card a vše je za námi. Cestou se ještě zastavujeme na malé občerstvení.

Míříme do samého centra Montrealu, zaparkujeme kousek od budovy, kde se vyřizují zdravotní průkazy a pojištění. Do parkovacího automatu vhazujeme mince a až se na displeji objeví, že máme předplacenou hodinu (déle to přece nemůže trvat, když ostatní věci jsme vyřídili během několika minut), zamíříme na dnes již poslední setkání s úředníky. Na tváři mám úsměv, protože vše zatím probíhá hladce a já mám prostě dobrý pocit. Otvírají se dveře výtahu a úsměv z mé tváře se začíná vytrácet. Chodba plná lidí. Pohledem sjíždím tu změť národností a po důkladnějším zkoumání zjišťuji, že jejich uspořádání má svou logiku: je to na několikrát obtočená fronta, která vede do velkých prosklených dveří a za nimi ještě delší fronta. Pohled na hodinky: 16:05. Tak to nemáme šanci stihnout. Dnes je úřední den do pěti. Ani při nejlepší vůli není možné, aby toto množství lidí vyřídili do deseti do večera. I přesto se ale poslušně stavíme do fronty. Nemáme přece co ztratit.

Naštěstí fronta postupuje celkem rychle, takže asi za patnáct minut se dostáváme ke skleněným vchodovým dveřím a po dalších dvaceti minutách k úředníkovi, kterému sdělíme své přání, ten nám přidělí číslo a my si konečně sedáme na sedačky a očima hypnotizujeme tabuli, na níž naskakují čísla a přejeme si, aby se konečně objevilo to naše. Přes sklo sleduji situaci na chodbě. Fronta se podstatně změnšila, ale i přesto, že je pár minut před pátou, zařazují se do ní další a další lidé. Po očku sleduji úředníky za skleněnými přepážkami (je jich tam minimálně stovka) a opět vidím na jejich tváři úsměvy. Docela mě to už začíná vytáčet. Ovšem obdivuji to, že když jsou úřední hodiny do pěti, tak vy můžete na úřad přijít skutečně v pět hodin, zařadit se do fronty a budete ten den odbaveni. To znamená, že úředníci dělají přesčas. A usmívají se. Tak to můj mozek nějak nebere. Manžel odběhl na parkoviště, aby do automatu naházel mince na další hodinku a v 17:16 přicházíme na řadu. Úředník si vzal naše pasy a začal vyplňovat v počítači příslušné kolonky. Položil mi jedinou otázku: „Vaše příjmení za svobodna?“ a přisunuje papír s tužkou, abych mu to napsala.

Poslušně plním zadaný úkol a po chvíli mi dává k podpisu papír, na němž mám svým podpisem odsouhlasit veškeré údaje a posílá nás k vedlejšímu okýnku, kde nás další úřednice vyfotí. Jen tak zběžně očima přelítnu papír, už se chystám ho podepsat, ale zarazím se. V kolonce příjmení je mé příjmení za svobodna. Upozorním tedy úředníka na fakt, že jsem vdaná a mám stejné příjmení jako manžel. „Quebec neuznává změnu ženina příjmení. Quebecké úřady vedou v evidenci všechny ženy pod jejich rodným příjmením.“ Teprve teď jsem pochopila upozornění ženy ze Service Canada. Ovšem mávám nad takovou maličkostí rukou. Na všech ostatních dokladech mám své současné příjmení, zdravotní karta mě nemůže rozházet. Ještě se nám dostává informace, že dcera jakožto dítě je pojištěna okamžitě od chvíle, kdy vstoupila na území Kanady, moje pojištění začne platit od 1. dubna. Do té doby si veškerou zdravotní péči musím hradit sama. Karty nám přijdou poštou. Jenom ještě, vědoma si své pověsti novinářky z České republiky dodávám, že pojištění platí stát.

Odjíždíme domů naprosto vyčerpáni, ale šťastni. Všechno jsme zvládli vyřídit v jednom jediném dni. A že to byl dlouhý den. Teď už je před námi všední kanadský život.

Kapitola 1. Nový začátek ZDE

                 
Obsah vydání       13. 3. 2008
13. 3. 2008 VOV: Tři kandidáti do Rady Českého rozhlasu neměli lustrační osvědčení
13. 3. 2008 Sudetoněmecký landsmanšaft v Praze: Diskutovat s vámi nebudeme
12. 3. 2008 O americkém vzpomínání Eva  Hahnová
13. 3. 2008 Studie Pentagonu: Bushova administrativa lhala o vazbách Iráku a Al-Kaidy
13. 3. 2008 Barroso varoval Česko před podrazem na Evropskou unii
13. 3. 2008 Tamáš odcestoval do USA, setkal se s Chomskym
13. 3. 2008 Cena ropy překonala rekordních 110 USD za barel
13. 3. 2008 NATO nespěchá na protiraketovou obranu
13. 3. 2008 Guardian: Jsou skutečně dnešní Spojené státy jako Československo v roce 1975?
13. 3. 2008 Operace Iraqi Freedom: Vojenské vítězství, politická prohra Karel  Dolejší
13. 3. 2008 Radikální Zapatero Lubomír  Molnár
13. 3. 2008 Exekutor po česku jako katův pohůnek Aleš  Uhlíř
13. 3. 2008 Lidé, pronásledovaní stalinským režimem, žijí dnes v bídě
13. 3. 2008 Zeitgeist s českými titulky Jan  Zeman
13. 3. 2008 Roger Heston Edgar Lee Masters
13. 3. 2008 Školy nejsou téma pro referendum -- ostatně radar také ne, tak čemu se divíme
13. 3. 2008 O soudnictví a cizích loukách Petr  Hajn
12. 3. 2008 Radar nezachytí rakety včas
12. 3. 2008 Výběr kandidátů na členy Rady Českého rozhlasu
13. 3. 2008 Dvě kultury a soudruh Lenin Petr  Frish
13. 3. 2008 Autor neví, o čem mluví
13. 3. 2008 Zachrání nás charismatický blázen?
13. 3. 2008 Radovan Lukavský a etika herců
13. 3. 2008 Homo oeconomicus
13. 3. 2008 Patří skutečně Palestina Palestincům? Pavel  Mareš
13. 3. 2008 Staré a otřepané argumenty
13. 3. 2008 Vatikán "nevydal seznam nových sedmi smrtelných hříchů"
12. 3. 2008 Independent: Ohlušující mlčení
12. 3. 2008 Somálsko: zhoršení humanitární situace
12. 3. 2008 Zemřel Miloš Štěpánek
12. 3. 2008 Homo economicus jako mýtus František  Koukolík
12. 3. 2008 Independent: V deziluzi ze Spojených států, Navrátilová opět emigrovala
12. 3. 2008 Média utržená ze řetězu
12. 3. 2008 Jak si Lidové noviny a MfDnes představují vyvážené zpravodajství? Karel  Březný
13. 3. 2008 Zápisky od sporáku aneb z deníku ženy v domácnosti Ester  Edr
11. 3. 2008 Recyklujte, nebo přijdete do pekla, varuje Vatikán
12. 3. 2008 Kritika koncepce člověka jako homo oeconomicus je na místě Jiří  Patermann
12. 3. 2008 Kladivo na politiky katolické víry, kteří neposlouchají Vatikán Miloš  Kaláb
11. 3. 2008 Oidipovského komplexu nejsme hodni Bohumil  Kartous
30. 11. 2007 Jací jsme
12. 2. 2008 Hospodaření OSBL za leden 2008

Zápisky od sporáku aneb z deníku ženy v domácnosti RSS 2.0      Historie >
13. 3. 2008 Zápisky od sporáku aneb z deníku ženy v domácnosti Ester  Edr
12. 3. 2008 Zápisky od sporáku aneb z deníku ženy v domácnosti Ester  Edr